Soudy nedostatečně posoudily riziko mučení Tchajwanců vydaných do Číny

Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2299/19 ze dne 9. dubna 2020 vyhověl ústavním stížnostem osmi stěžovatelů tchajwanského původu a zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, kterými bylo porušeno základní právo stěžovatelů nebýt mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ty rozhodly, že je přípustné vydat stěžovatele do Čínské lidové republiky (ČLR) k trestnímu stíhání pro trestný čin spočívající v telekomunikačním podvodu, a to i vzhledem k diplomatickým zárukám, které ČLR pro tyto účely poskytla. Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud kvůli svým obavám, že by jim v pevninské Číně mohlo hrozit mučení, nelidské či ponižující zacházení anebo trest. Ústavní soud dospěl k závěru, že jejich ústavní stížnosti jsou důvodné.

Z absolutního zákazu mučení nebo podrobení krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu (špatného zacházení) zaručeného v čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod plyne požadavek důkladného přezkumu toho, zda jednotlivci po nuceném návratu – tedy po jeho vydání (extradici) či vyhoštění – nehrozí reálné nebezpečí, že bude vystaven špatnému zacházení. Důkladný přezkum znamená, že hodnocení reálného nebezpečí újmy musí být přiměřené, aktuální a dostatečně ověřené z objektivních zdrojů od více spolehlivých autorit.

Poskytne-li cizinec v situaci nuceného návratu závažné důvody domnívat se, že mu hrozí újma v podobě špatného zacházení, je třeba, aby příslušný státní orgán odpovědný za rozhodnutí o nuceném návratu, tedy v tomto případě Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze, rozptýlil pochyby, že v zemi, do níž bude cizinec navrácen, mu hrozí reálné nebezpečí špatného zacházení. Vyžadoval-li Vrchní soud v Praze pro rozhodnutí o nepřípustnosti nuceného vydání, aby špatné zacházení bylo natolik samozřejmým jevem, že by bylo vysoce pravděpodobné, že by postihlo navraceného jednotlivce, případně aby šlo o plošnou a četnou praxi, neodpovídá to ústavně i mezinárodně zaručeným standardům ochrany před špatným zacházením.

Ústavní soud vyšel zejména ze zpráv českého Ministerstva zahraničních věcí, zastupitelského úřadu v ČLR, ale i ze stanovisek a zpráv mezinárodních orgánů a organizací. Plyne z nich, že v případě vydání by stěžovatelé čelili reálnému nebezpečí špatného zacházení z důvodu špatných podmínek ve věznicích a zacházení s podezřelými během trestního stíhání, a také poté ve výkonu trestu odnětí svobody. S těmito zprávami a nebezpečím špatného zacházení vůči stěžovatelům se ale obecné soudy nevypořádaly odpovídajícím způsobem. Nebezpečí špatného zacházení vůči stěžovatelům v projednávané věci nevyloučily ani diplomatické záruky, které ČLR poskytla a které obecné soudy považovaly za dostačující. Spolehnout se na diplomatické záruky v extradičním řízení lze pouze tehdy, pokud účinně minimalizují riziko špatného zacházení po návratu a pokud je lze v dobré víře považovat za spolehlivé. Zásada nevydání (non-refoulement) do země, kde hrozí mučení či jiné špatné zacházení, nebude nuceným návratem osob porušena pouze tehdy, budou-li v konkrétním případě diplomatické záruky dostatečné k tomu, aby odstranily reálné nebezpečí špatného zacházení v zemi, do níž je cizinec vydáván. V posuzovaném případě však poskytnuté záruky účinně neminimalizovaly riziko špatného zacházení. Nebyly totiž poskytnuty orgánem, který je k tomu dle práva ČLR příslušný, a proto nebylo jisté, zda by zavazovaly čínské orgány činné v trestním řízení. Ani přehled ustanovení trestního práva ČLR a mezinárodních smluv o lidských právech nepostačoval jako dostatečná ochrana proti špatnému zacházení, neboť je známo, že v praxi k různým formám špatného zacházení přesto dochází. S ohledem na to, že Česká republika nemá zkušenosti s dodržováním poskytnutých záruk ze strany Čínské lidové republiky, bylo rovněž na místě být vůči nim obezřetný, případně bylo potřeba zjistit, zda jsou dodržovány záruky poskytnuté jiným evropským státům. Ani ujištění, že konzulární pracovníci českého zastupitelského úřadu budou moci stěžovatele navštívit za podmínek stanovených předpisy ČLR se nejevilo jako dostatečná záruka. Tyto návštěvy totiž neměly probíhat bez přítomnosti třetích osob, a nadto čínská právní úprava nepočítá s takovými návštěvami, a nebylo tedy jasné, jak by se toto ujištění realizovalo v praxi.

Obecné soudy tak porušily právo stěžovatelů, aby bylo důsledně posouzeno riziko mučení, krutého, nelidského či ponižujícího zacházení v případě návratu stěžovatelů do země původu tím, že si neopatřily dostatečné informace o hrozícím riziku, tím, že při hodnocení uvedených informací uplatnily příliš vysoký důkazní standard plošného rozšíření či vysoké pravděpodobnosti (pokud jde o podmínky ve věznicích a samotný průběh trestního stíhání) a tím, že vyhodnotily diplomatické záruky jako postačující, přestože ve skutečnosti nepředstavují dostatečnou záruku k odstranění reálného nebezpečí špatného zacházení.

Nálezy Ústavního soudu se vyhlašují bez přítomnosti účastníků, právních zástupců a veřejnosti tak, že jsou publikovány na webových stránkách Ústavního soudu v sekci Aktuality. Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2299/19 zde.

 Zdroj: Ústavní soud
Ilustrační foto: Pixabay

Go to TOP