Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a svým nálezem ve věc i sp. zn. I. ÚS 4054/19 dne 6. dubna 2020 zrušil rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2019, č. j. 16 Co 339/2018-406, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2018, č. j. 40 P 40/2011-275 s tím, že bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zaručujícím zvláštní ochranu dětí a mladistvých a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

Stěžovatelka usilovala o jmenování poručnicí nezletilého hendikepovaného chlapce (nar. v prosinci 2010, v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník), který trpí sluchovým postižením, má diagnostikovánu poruchu pozornosti a aktivity a mentální retardaci. O chlapce soustavně pečuje již více než sedm let. Městský soud v Brně, vycházející z ustanovení § 928 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, stěžovatelce nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že „způsobem života nezaručuje, že je schopna funkci poručníka vykonávat řádně, a tudíž její jmenování je v souladu se zájmem nezletilého.“ Soud sice uznal, že je stěžovatelka trestně bezúhonnou a skýtající záruku výchovné způsobilosti, současně zohlednil její problémy v hospodaření s financemi, když poukázal na skutečnost, že má spolu s manželem dluhy v celkové výši přesahující 330 tisíc korun, které jsou exekučně vymáhány.

Stejný názor sdílel i odvolací Krajský soud v Brně, který zopakoval, že stěžovatelka o nezletilého sice řádně, pečlivě a s láskou pečuje, zajišťuje jeho zvýšené potřeby a vůbec plní skvěle úlohy pečující osoby, nicméně pro funkci poručníka nesplňuje zákonné předpoklady. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Namítala, že pokud brání jejímu jmenování poručníkem pouze zadlužení, jde o důvod nezákonný, odporující rovněž čl. 3 Úmluvy. Poukázala též na zprávu veřejné ochránkyně práv z května 2019, a upozorňuje na pochybení při výkonu poručnictví, jichž se dopustil stávající poručník nezletilého, Statutární město Brno.

Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a opatrovnice nezletilého pro toto řízení, zástupkyně veřejného ochránce práv Moniky Šimůnkové dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podstata případu spočívá v posouzení, zda stěžovatelka splňuje zákonné předpoklady pro jmenování do funkce poručnice nezletilého chlapce, zejména zda svým „způsobem života zaručuje, že je schopna funkci poručníka řádně vykonávat“ a zda obecné soudy odpovídajícím způsobem zohlednily při svém rozhodování zásadu nejlepšího zájmu dítěte. Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že osoba, jež je zatížena dluhy řádově ve výši 300 tisíc korun nemůže být jmenována poručníkem, neboť kvůli zadlužení nezaručuje, že je schopna tuto funkci zastávat řádně, a to, ačkoliv již několik let skvěle plní úlohu pečující osoby. Takový závěr Ústavní soud považuje vzhledem k celkovému kontextu nyní posuzovaného případu za extrémní a v konečném důsledku odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 32 odst. 1 Listiny a čl. 3 Úmluvy.

Odmítnou-li totiž obecné soudy jmenovat určitou osobu poručníkem toliko z důvodu jejího zadlužení, lze takový postup aprobovat jedině za předpokladu, že byly řádně zohledněny všechny specifické okolnosti daného případu, zejména bylo přihlédnuto k původu těchto dluhů, následnému postoji dlužníka a jeho snaze dluhy splácet, dopadu případného negativního rozhodnutí na nezletilého, jakož i specifikům pozice samotného nezletilého a jeho vztahu k osobě usilující o poručenství. Obecné soudy však v této věci nezohlednily některé podstatné okolnosti, které svědčí ve prospěch jmenování stěžovatelky poručnicí nezletilého.

Ústavní soud předně konstatuje a současně oceňuje, že se stěžovatelka intenzivně snaží dluhy splácet a že tyto dluhy nesvědčí o jejím možném minulém sociálně rizikovém jednání (např. gamblerství, alkoholismus, drogová závislost či neplacení výživného), u něhož je třeba posuzovat způsobilost k výkonu poručnictví zvlášť pečlivě. Ústavní soud však zároveň podotýká, že ani dluh související s předchozím sociálně rizikovým jednáním totiž apriorně nevylučuje způsobilost určité osoby k výkonu funkce poručníka. I tato kategorie osob podléhá požadavku individualizace každého konkrétního případu, a tedy nemůže být posuzována absolutně či staticky takovým způsobem, že dotčená osoba bude po celý svůj další život postihována za svoje „hříchy z mládí“. Každý má totiž právo na svoji „druhou šanci“.  Řečeno příkladem klasické literatury, rovněž životní příběh Jeana Valjeana začal krádeží chleba, dlouhým vězněním, po útěku z galejí pokračoval krádeží svícnů a příborů a k obrácení hrdiny došlo teprve v důsledku skutku milosrdenství biskupa Myriela. Netřeba připomínat, jak vzorně – navzdory předchozímu pohnutému životu – poté vychoval a jakou láskou zahrnul svoji chráněnkyni Cosettu.

Dle Ústavního soudu je navíc v nyní posuzovaném případě nezbytné zohlednit zcela specifickou a zranitelnou pozici nezletilého a jeho vztah ke stěžovatelce. Sám městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka je pro nezletilého jeho nejbližší osobou a v její péči nebylo shledáno žádných závad, ba právě naopak. Nabízí se tedy otázka, co více může posloužit jako přesvědčivý důkaz, že stěžovatelka svým způsobem života zaručuje schopnost řádného výkonu funkce poručníka než právě prostá, ale časem ověřená skutečnost dlouhodobé, soustavné (celodenní) a náležité péče o nezletilého?

Věc se proto vrací k Městskému soudu v Brně, který při svém dalším rozhodování bude vázán právním názorem Ústavního soudu.

Závěrem Ústavní soud uvádí, že z odůvodnění nálezu je dostatečně patrno, že se stěžovatelka v životě nevyvarovala chyb. Jak nicméně uvedl již G. Chesterton (Ohromné maličkosti, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2011, str. 23-24), „ctnost není pouhým nedostatkem neřesti, neznamená, že se vyhýbáme mravním nástrahám; ctnost je cosi živého a konkrétního jako bolest nebo zvláštní vůně. Milosrdenství neznamená nebýt krutý nebo se nemstít či netrestat; znamená něco prostého a konkrétního jako slunce, které jsme buď viděli, nebo neviděli.“ Rovněž obecné soudy by proto neměly klást důraz na to, co stěžovatelka v minulosti nezvládla, nýbrž na to, že prokázala ochotu obětovat se pro jiného a pomáhat mu.

Ústavní soud proto využívá této příležitosti též k tomu, aby stěžovatelce složil poklonu za její láskyplnou péči o nezletilého, jež jistě vedle radosti přináší i těžkosti a starosti. Současně jí i vedlejšímu účastníkovi přeje do dalších let hodně zdraví, štěstí a společné pohody.

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4054/19 vyhlášený dne 6. dubna 2020 v 9:30 hod. naleznete zde.

Zdroj: Ústavní soud
Ilustrační foto: Pixabay