Městský soud v Praze obdržel žalobu, kterou podal 30. března 2020 JUDr. Ondřej Dostál, specialista na zdravotnické právo, a domáhá se jí zrušení třech opatření Ministerstva zdravotnictví ČR, a to těch, které které omezují maloobchod, služby a volný pohyb. K podání správní žaloby uvádí následující:

Před podáním jsem důkladně zvažoval, zda je pro takovou žalobu vhodná chvíle, a to i v kontextu nedávného článku pana předsedy ČAK, který v čase epidemie varoval, slovy TGM, před jednostranným intelektualismem, kterého bych se i já rád vyvaroval. Čas epidemie odhaluje mnohá etická rozhraní. Každý by si měl zodpovědně posoudit, jak rozliší dobré od špatného, důležité od bezvýznamného – nad rámec rozlišování mezi legálním a nelegálním, které je každodenním chlebem právnických profesí.

Jako celoživotní student ústavního práva vnímám úkorně, když krizové orgány neodůvodňují svá rozhodnutí a opatření, nebo tak činí jen formálně. Z pohledu vládních epidemiologů je to jen formalita, jsme v krizi, rozkaz byl dán, co řešíte, rozumíte tomu snad „vy laici“ lépe? Ale očima „nás laiků“ (kolegové zdravotníci umějí být taktní…), procesní pravidla jsou významnou brzdou a protiváhou proti diktatuře, a to je zase naše práce. Vynucují určitou rovnováhu, brání takovým omezením svobod, u kterých by epidemie byla pouhou záminkou. A koneckonců, kam bychom ve správním právu přišli, kdyby si orgány mohly vydávat rozhodnutí jen s výrokovou částí a cyklostylovaným odkazem na stížnost do lampárny. Masivní, bezprecedentní zásahy do práv v současných krizových opatřeních přitom mají odůvodnění o dvou větách, nadto ve formě „copy-paste“. Ale to mi ještě k podání žaloby nestačilo.

V době epidemie není zajisté žádoucí zdržovat orgány státu podáními, kterým v USA říkají „frivolous litigation“. Co ovšem je dobré zohlednit, je že (bez)významnost zásahů do práv je věcí úhlu pohledu. V „porodní“ skupině Vládní rady pro lidská práva jsme takto třeba řešili, že vláda zakázala návštěvy v nemocnicích, včetně přítomnosti otců u porodu. Pro většinu členek a členů rady právo zcela zásadní, pro menšinu členů z řad lékařů právo bezvýznamné, v epidemii dokonce obtížné. Navíc vládní opatření se formulačně moc nepovedlo, bůhvíproč umožňuje navštívit nesvéprávnou babičku, ale nikoliv svéprávnou, umožňuje navštívit nezletilce (a i novorozenec je nezletilec), ale neumožňuje být u rodičky. Z kocourkovského ranku je i formulace nařizující špitálům „zákaz umožnit přítomnost třetích osob u porodu“, kde „první osoba“ je zajisté rodička, jen nevíme, zda nám do zakázaných „třetích osob“ nespadne doktor, sestřička, zřízenec, medik… Ani toto jsem k soudu neposlal, ale do jisté míry jsem zvědav, jak dopadne žaloba, kterou na toto téma nedávno poslal jeden z lidskoprávních kolegů.

A zvědav jsem i na to, jak dopadnou žaloby jiného lidskoprávního kolegy, který k soudům poslal uzavření základních škol s tím, že jde o disproporční zásah do práva na vzdělání. Pro mne to po dobu epidemie tak významná věc není, učíme se doma, aspoň si šestiletá holčička včas zvykne na vysokoškolský styl výuky. Ale na druhou stranu, takoví Švédi mají základky stále otevřené a naší vládě bylo zatěžko aspoň stručně napsat do odůvodnění krizového opatření, proč my ne.

Čímž se dostáváme k náhradám škody. Z pohledu spotřebitele není taková tragédie, že paní květinářka má otevřeno, ale paní kadeřnice musela na měsíc či dva zavřít; z hlediska té kadeřnice splácející úvěr to ale může vypadat opačně. Souhlasím, že i v „dobách míru“, natož v epidemii, je na hraně, pokud advokát aktivně vytváří poptávku po škodních žalobách, literárně vděčným fenoménem jsou v tom američtí „ambulance chasers“. Na druhou stranu, jsou zde situace, kdy je po pomoci se vzniklou škodou objektivní poptávka a článek nebo mediální zpráva o možnosti žalovat může laikovi ukázat, kudy vede cesta k právu. Taková situace může nastat i v nouzovém stavu, kdy na jednu stranu uměřenost velí „nechat škodařinu na potom“, na druhou stranu jsou zde ale jednotlivci a podniky, kteří potřebují poradit tady a teď – podle zákona budete mít právo na toto a na tamto už ne, připravte se.

Ale hlavním podnětem k tomu, abych odložil zdrženlivost, podal žalobu proti krizovým opatřením ministerstva, strávil nad ní tři dny a zaplatil soudní poplatek, bylo něco, co v mém vnímání práva překročilo tolerovatelnou mez. Krizová opatření vydaná vládou podle krizového zákona garantují živnostníkům a podnikům, že jim bude nahrazena opatřením vzniklá škoda i ušlý zisk. V zákoně to takto je už dvacet let, byl to úmysl zákonodárce, který snad chtěl, ale každopádně napsal, že se mají náklady krizových opatření rovnoměrně rozdělit skrz daně mezi všechny, neskončí na bedrech hospodského či kadeřnice, kterým karanténa zavřela provozovnu. Když vláda vyhlašovala nouzový stav, měla a mohla to vědět, škodní dopady si spočítat a napsat je daňovým poplatníkům do odůvodnění. Místo toho přistoupila k tomu, že když se podnikatelé začali ptát po náhradách ztrát, dne 23. března 2020 svá opatření zrušila a tentýž den je nechala znovu vydat, a to ministrem zdravotnictví a podle zákona o ochraně veřejného zdraví, který o náhradě škod mlčí. Nikdo z politiků nejspíš nepřizná, že účelem a záměrem této „právní operace“ bylo opravdu obejít právo na náhradu škody. Jsem přesvědčen, že obzvlášť v době epidemie není na místě chytračení na úkor nároků druhých, zejména pokud by se ho dopustil sám stát. Takové jednání nepožívá právní ochrany a považuji za adekvátní reakci poslat ho ke správnímu soudu. No a když už jsem byl v tom, přibalil jsem i ty „puntičkářské“ výtky, jako třeba že největší omezení svobody pohybu od roku 1989 si zaslouží více než dvouvětné odůvodnění, nebo že zásahy do základních práv „první generace“ právně neobstojí, pokud neprojdou třístupňovým testem proporcionality dle Ústavního soudu. Zbytek je už věcí soudu.

Žalobu naleznete ZDE a prosím vážené kolegy čtenáře o zhodnocení i o vyslovení případné kritiky.

Autor JUDr. Ondřej Dostál působí jako právník, specialista na zdravotnické právo

Foto: Pixabay