V souvislosti s tzv. koronavirem a jeho epidemií v České republice přijímá vláda a další příslušné orgány veřejné moci mimořádná krizová opatření. V důsledku nařízených opatření mohou vyvstat situace, které zapříčiní ztížení či nemožnost dostát smluvním závazkům.

Bez ohledu na zavinění pak druhé smluvní straně, nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit, vzniká nárok na náhradu škody. Povinnosti k náhradě škody je možno se za podmínek stanovených zákonem zprostit.

Odpovědnost za škodu

Úprava odpovědnosti za škodu vzniklou porušením smluvních povinností se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů.

 Výše uvedená mimořádná opatření je možno obecně podřadit pod případy tzv. vyšší moci (vis maior), avšak ke každému případu porušení smluvních povinností je nutno přistupovat zcela individuálně. Okolnosti konkrétního smluvního závazku je vždy nutno důkladně zvážit a snažit se vyvinout veškeré úsilí tak, aby smluvní strana svým povinnostem dostála, neboť naplnění vůle stran a splnění smlouvy by mělo být vždy primárním cílem jak z pohledu zákona, tak judikatury (což je posuzováno poměrně přísně). V případě hrozících problémů, které by se strany měly snažit co nejdříve identifikovat, je nutno druhou stranu na možnost porušení smlouvy upozornit, a předcházet tak vzniku dalších škod.

Je třeba vzít v potaz, že porušení smluvní povinnosti též automaticky nezpůsobuje zánik smlouvy jako takové (s výjimkou fixních závazků), kdy je pouze legitimním důvodem pro případné vyloučení odpovědnosti za způsobenou škodu. Závazek je tedy i nadále nutno splnit, a to pokud možno v co nejkratším termínu (nedochází k automatickému prodloužení stanovených lhůt).

Samostatným institutem je pak případně sjednaná smluvní pokuta, kterou není možno liberovat (zprostit se povinnosti k její úhradě), avšak je otázkou, zda by její uplatnění za současného stavu (který by zapříčinil porušení smlouvy) nebylo v rozporu s dobrými mravy.

Důležitou otázkou je, zda mají smluvní strany níže uvedené instituty upraveny či vyloučeny ve smlouvě, ve všeobecných smluvních podmínkách, či nijak neupraveny, a použije se tedy zákonná právní úprava.

Zproštění odpovědnosti za škodu

Pokud jde o samotnou vyšší moc, touto lze rozumět mimořádné, nepředvídatelné, neodvratitelné a nezaviněné překážky, které smluvní strany nemohly předvídat a ovlivnit (všechny tyto důvody musí být naplněny kumulativně). Na tuto situaci pamatuje ust. § 2913 odst. 2 zákona č. 89 /2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), dle kterého se lze zprostit povinnosti k náhradě škody v případě, že škůdce (smluvní strana porušující smluvní povinnost) prokáže, že mu právě tato překážka zabránila dostát smluvním povinnostem. Důležitým faktorem je též skutečnost, že překážka je pouze dočasná (jinak by zakládala následnou nemožnost plnění, viz níže) a že škůdce nebyl v době vzniku této překážky v prodlení se splněním své povinnosti.

K uvedenému lze doplnit, že v nově uzavíraných smlouvách (v době přijatých restrikcí) musí být na situaci pamatováno, neboť případné překážky ve vztahu k naplnění smluvních povinností již nepůjde poměřovat korektivem vyšší moci (nebude se jednat o nepředvídatelnou překážku).

Následná nemožnost plnění

Dalším ustanovením vztahujícím se k současné situaci je ust. § 1765 občanského zákoníku, dle něhož při zásadní změně okolností, které hrubě znevýhodňují jednu ze smluvních stran vůči druhé, se může postižená strana domáhat renegociace podmínek smlouvy. Obdobně jako u případu vyšší moci musí dotčená strana prokázat, že změnu okolností nemohla předpokládat, a tato zároveň nastala až po uzavření smlouvy. Uvedeného ustanovení nelze využít za situace, kdy strany smluvně toto vyloučil y, resp. jedna ze stran na sebe převzala nebezpečí změny okolností.

Na rozdíl od uvedené situace, kdy dojde pouze ke znevýhodnění jedné ze stran, může též nastat situace předvídaná v ust. § 2006 občanského zákoníku, tzv. následná nemožnost plnění. Zatímco ale v případě jiných situací jde pouze o ztížení, komplikaci či přechodnou překážku plnění (ust. § 1765, viz výše), v případě následné nemožnosti se jedná o naprostou nesplnitelnost závazku (dluhu). Tato musí být objektivní (neexistuje žádný myslitelný způsob, jak takový závazek splnit) a nemůže jít jen o dočasnou překážku (mohlo by jít o liberační důvod ve vztahu k sankčním následkům), nýbrž musí jít o překážku trvalou. Nemožnost plnění nenastává ani tehdy, lze -li dluh splnit za ztížených podmínek a s většími náklady. Je nutno proto důsledně odlišovat pouhou „obtížnost“ plnění od jeho skutečné „nemožnosti“, resp. „nesplnitelnosti“. Ohledně uvedeného, tj. nemožnosti plnění, musí být druhá strana bez odkladu informována.

Fixní závazky

Samostatnou kategorií jsou pak tzv. fixní závazky dle ust. § 1980 občanského zákoníku. Uvedené se vztahuje na situaci, kdy byla smluvními stranami ujednána přesná doba plnění s tím, že na opožděném plnění nemá věřitel zájem. Takovýto závazek zaniká počátkem prodlení bez ohledu na skutečnost, která prodlení způsobila. Vždy tedy půjde o situace, u nichž je na první pohled zřejmé, že plnění, které má v daném termínu pro věřitele vzhledem k jeho účelu jasný smysl, tento smysl po uplynutí termínu ztrácí (např. zhotovení svatební kytice). Pro uplatnění tohoto ustanovení jsou důležité dvě premisy, a to, že doba plnění je ve smlouvě přesně sjednána a zároveň buď ze smlouvy, anebo z povahy závazku vyplývá jeho fixní charakter. Rozhodně platí, že pouhé přesné stanovení doby plnění nezakládá fixní povahu závazku. To, že je ve smlouvě přesně uvedeno datum splatnosti, resp. datum plnění, ještě neznamená, že na případném opožděném plnění nebude mít věřitel zájem (např. věřitel má dozajista zájem, aby rekonstrukce byla dokončena). Důsledkem takového prodlení je pak automatický zánik závazku ex lege, tj. bez nutnosti od smlouvy odstoupit. Důvody prodlení se mohou projevit až v režimu případných sankčních následků (typicky náhrady škody či smluvní pokuty).

Autor: JUDr. Jakub Kadlec, advokát, vedoucí právního oddělení Vilímková Dudák & Partners
Foto: Pixabay