Leges, Praha 2019, 586 stran, 790 Kč.

Desáté výročí přijetí nového českého trestního kodexu vedlo řadu českých a slovenských akademiků i praktiků z oblasti trestního, ústavního, správního i občanského práva ke zpracování společné monografie, v níž je tento významný rekodifikační počin hodnocen a rozebírán z pohledu poznatků nabytých za dobu jeho účinnosti, a to především v oblasti práva trestního, ale i dalších právních oborů. Právní úprava a navazující aplikační praxe je hodnocena v širokých souvislostech, a to jak v zásadních obecných otázkách trestní, potažmo správní odpovědnosti, tak i z hlediska problematických kontextů v rovině výkladu a aplikace konkrétních skutkových podstat.

Monografie je systematicky rozdělena do čtyř částí, z nichž první se zaměřuje na obecné otázky, jakými jsou celková koncepce rekodifikace a základy trestní odpovědnosti, druhá se úžeji zaobírá trestáním, třetí část je pak cílena na problémy související především se zvláštní částí trestního zákoníku a závěrečná, čtvrtá část je pak komparací s hodnotově i historicky blízkou právní úpravou slovenskou.

Pokud bych měla z řady v monografii vyjádřených úvah vybrat jedinou, nejvýraznější jednotící myšlenku, poselství, které z kapitol mnoha autorů v souvislosti s různými řešenými tématy vyplývá, bude jím důrazné varování před nebezpečím nežádoucího přepínání trestní represe, které nový trestní zákoník přinesl a nadále se prohlubuje.

Na to (mimo jiné) upozorňuje hned v úvodní kapitole prof. Jelínek (K desátému výročí přijetí trestního zákoníku – máme, co jsme chtěli?). Kritizuje přijetí a formulace příliš kazuistických skutkových podstat, znovu otevírá diskusi o kategorizaci soudně trestných deliktů a dovozuje, že nastal čas k dekriminalizaci či alespoň částečnému zmírnění trestnosti, přičemž rozebírá konkrétní možnosti uskutečnění takového kroku ve vztahu k vybraným skutkovým podstatám. Výslovně se na tendenci zostřování trestní represe zaměřil prof. Musil (část I, kap. 3), který analyzuje trend českého zákonodárce směřující k tzv. předsunutí trestní odpovědnosti v konkrétních souvislostech skutkových podstat předčasně dokonaných trestných činů a trestání za přípravu a pokus (což zajímavě doplňuje dr. Hořák svou kapitolou zaměřenou na otázku zániku trestnosti pokusu trestného činu, od jehož dokonání pachatel dobrovolně upustil, část I, kap. 9).

Dr. Růžička navazuje na myšlenky a problémy hypertrofie trestní represe v textu (část. I, kap. 4), v němž řeší dopady formálního pojetí se současně vyjádřeným materiál­ním korektivem na postup státního zástupce (policejního orgánu) v přípravném řízení. Z hlediska řízení před soudem, resp. konkrétně v otázce ukládání trestů, poukazuje na tyto problémy kapitola věnovaná problematické otázce mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku (část II, kap. 3, dr. Mulák), která obsahuje i kritické zhodnocení problémů vyplývajících z formálního pojetí trestného činu a současným nepřijetím ekvivalentu § 88 odst. 1 tr. zákona z roku 1961, který, vycházeje z pojetí materiálního, umožňoval nevycházet při právní kvalifikaci jednání (a tedy určení rozhodné trestní sazby) z kvalifikované skutkové podstaty v případech, v nichž okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby odpovídajícím způsobem nezvyšovala společenskou nebezpečnost činu. Výkladové i aplikační problémy vyplývající do jisté míry ze spojení nově zakotveného formálního pojetí trestného činu a současného přebírání vágních pojmů do jednotlivých skutkových podstat s ohledem na změnu společenské situace řeší dr. Galovcová (část I, kap. 5) v konkrétní rovině výkladu termínu „obecný zájem“ obsaženému v řadě skutkových podstat (zejména trestných činů úplatkářských).

O vhodnosti výslovného zakotvení nové okolnosti vylučující protiprávnost – omluvné krajní nouze – pak pojednává dr. Říha, jehož kapitola (část I, kap. 7) se nese v duchu podrobně rozebraného návrhu de lege ferenda.

Přístup, který nejlépe vystihuje slovní spojení konstruktivní kritika, převládá v celkovém vyznění monografie. Z pohledu deseti let zkušeností jsou tak znovu otevírány otázky, které byly řešeny (ale zůstaly nedořešeny) v souvislosti s přijímáním trestního zákoníku. Je to pochopitelné, protože zákonodárce v roce 2009 se spíše vyhnul řešení některých teoretických problémů, a ty se nám proto znovu a znovu vracejí. Vedle hojně řešeného přechodu k formálnímu pojetí trestného činu jde také např. o otázku úpravy a pojetí účastenství. V této souvislosti již v první kapitole poukazuje prof. Jelínek na kritiku, kterou v roce 2009 vyjádřil dr. Říha, že této významné otázce nebyla při rekodifikaci věnována dostatečná pozornost, s čímž aktuálně souhlasí i další autor kapitoly monografie dr. Pelc, jenž pojednává o základních koncepčních nedostatcích, které v aktuální právní úpravě nachází. Poukazuje zejména na nelogické aspekty, jakým je postavení organizátora – jako osoby na jednu stranu významnější než samotný pachatel, na druhé straně z hlediska trestní odpovědnosti na pachateli bezprostředně závislé, dále na absenci právní úpravy pokusu účastenství a přílišné akcesoritě (část I, kap. 8). Vyslovená kritika je pak dále prohloubena ve správněprávní rovině v kapitole Trestní zákoník – inspirace pro nový přestupkový zákon doc. Práškové (část I, kap. 10).

Prof. Šámal zvolil výkladový přístup a v návaznosti na trestním zákoníkem nově definovaný termín srozumění zpracoval studii, ve které v podrobném vědeckém pojednání s řadou názorných kazuistických příkladů rozebírá problematické rozlišování mezi eventuálním úmyslem a vědomou nedbalostí (část. I, kap. 6).

Prof. Klíma z Metropolitní univerzity Praha v monografii hodnotí úroveň trestněprávní ochrany ústavně deklarovaných přirozených lidských práv a upozorňuje (ve shodě např. s prof. Jelínkem) na významný nedostatek rekodifikace trestního práva, kterým je absence nového rekodifikovaného trestního procesu.

Pozornost monografie věnuje i specifickým otázkám týkajícím se úspěšnosti zákonodárcem proklamované snahy omezit počet osob nacházejících se ve výkonu trestu odnětí svobody, na kterou v obecné, komplexnější rovině poukazuje prof. Kalvodová podrobným rozborem aktuálních trendů sankční politiky, resp. filozofie trestání (část II, kap. 1), explicitně se neuspokojivé snaze o snížení vězeňské populace věnuje dr. Vanduchová (část II, kap. 2). Stranou nezůstává ani aktuální vývoj institutu podmíněného propuštění (část II, kap. 4, dr. Brucknerová) či konkrétní problémy alternativních trestů, jakým je domácí vězení (část. II, kap. 5, doc. Tlapák Navrátilová) nebo trest vyhoštění.

Otázka, nakolik se při aplikaci nového trestního zákoníku daří uplatňovat prostředky trestního práva jako ultima ratio, je rozvíjena i ve vztahu k užším okruhům společenských vztahů, např. ve vztahu k poskytování zdravotní péče (část III, kap. 1, doc. Sovová, prof. Císařová), trestným činům zanedbání povinné výživy, pomluvy, postihování soukromé korupce apod. Monografie řeší i další trestněprávní aspekty moderní společnosti, jakými jsou trestné činy v kyberprostoru, stalking, nenávistné projevy na sociálních sítích, otázky eutanázie a jiné.

Publikaci uzavírá srovnávací pohled na řadu řešených témat z pohledu zkušeností ze Slovenské republiky, v níž od rekodifikace trestního práva hmotného (a v případě SR současně i procesního) uplynulo již let třináct.

Prof. Jelínek ve svých obecných úvahách o kritériích, jimiž lze posuzovat kvalitu rekodifikace, označuje za kvalitní kodex ten, který „je napsán tak, aby jej bylo možné přestavovat, doplňovat, aniž by ovšem zmizel základní plán, původní systém, účel tohoto zákona“.

Právě monografie takto komplexního charakteru vedou ke koncepčnímu přístupu při vytváření, výkladu i aplikaci trestněprávních norem a pomáhají kultivovat zákonodárnou činnost. Diverzita odborných specializací autorů napomáhá opravdu důkladnému zkoumání řešených problémů a jejich praktických důsledků.

Publikace by tedy neměla uniknout pozornosti jak akademiků a legislativců, tak i ryzích praktiků, kteří se (nejen) trestním právem zabývají v aplikační praxi. Doporučit ji mohu zejména advokátům, kteří najdou v monografii dlouhou řadu podnětů, které lze využít i při praktickém výkonu obhajoby.

JUDr. SIMONA HERANOVÁ, Ph.D., odborná asistentka na Katedře trestního práva Právnické fakulty UK a asistentka předsedy Vrchního soudu v Praze