Podmínky zachycení a šíření podoby člověka prostřednictvím fotografie

Hana Šerá

Vzhledem k tomu, že při fotografování dochází k zachycování podoby člověka, s čímž souvisí ochrana osobnosti, je tato problematika upravena zákonem, přičemž tato úprava vychází z ústavních základů. Občanský zákoník stanovuje podmínky, za kterých je možné vůbec pořídit fotografii druhé osoby a zachytit tak její podobu, a také podmínky, za nichž je možné takovou fotografii dále šířit, resp. upravuje, jakým způsobem je chráněna podoba jako jeden z projevů osobní povahy spadajících do osobnostních práv. Předkládaný článek se proto zaměří na to, za jakých okolností lze zachytit podobu člověka ve formě fotografie a následně tuto fotografii, na které je zachycena podoba člověka, šířit. 

Žijeme v době, kdy jsou nám dostupná všemožná digitální zařízení a pořizování fotografií či videí je již běžnou záležitostí téměř pro každého. Velká část společnosti vlastní mobilní zařízení, které dokáže fotografovat, a k tomuto účelu svůj telefon lidé také používají. Již tomu není jako dříve, kdy od samotného vyfotografování objektu bylo třeba počkat, než samotná fotografie byla vyvolána. V současnosti je již běžné, že po pár kliknutích na našich smartphonech můžeme vidět výsledek a během krátkého časového úseku může být fotografie prostřednictvím internetu zpřístupněna velkému počtu osob, a to i na druhém konci světa.

Ústavní východiska

Z hlediska pořizování a rozšiřování fotografií, resp. zachycení podoby člověka a jejího následného šíření, je v ústavní rovině stěžejní čl. 10 Listiny základních práv a svobod (usnesení č. 2/1993 Sb., dále jen „Listina“), dle kterého má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno (odst. 1), právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (odst. 2) a na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě (odst. 3).

Jako příklad zásahu do těchto práv si můžeme představit situaci, kdy je osoba vyfotografována a je zachycena její podoba, aniž by s tím souhlasila, čímž může být přivedena do nekomfortní situace a případně může utrpět značná příkoří, a to např. v rodině či v pracovním prostředí. Listina tomuto počínání dává obecný rámec, elementární východiska, která jsou dále v zákonech konkretizována a podrobněji upravena. Tuto úpravu nalezneme v § 81 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též „občanský zákoník“ či „o. z.“).

Úprava v občanském zákoníku je vedena myšlenkou vyplývající z principů obsažených v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., dále jen „Ústava“) a v čl. 2 odst. 3 Listiny, tedy že každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon ne­ukládá. V soukromoprávní terminologii se jedná o to, že každý člověk má právo žít podle svého, což zakládá i povinnost ostatních respektovat takové právo jednotlivce.[1] V uvedené zásadě můžeme shledat i základní pravidlo pro pořizování a rozšiřování fotografií druhých osob, neboť právě ty mají právo rozhodnout o tom, zda chtějí, aby byla pořízena jejich fotografie či aby byla tato fotografie dále distribuována. Vždy a za všech okolností však nelze získat souhlas druhých osob s pořizováním a rozšiřováním fotografií, a přitom zde může být zájem na takovém jednání, který převáží nad právem osoby rozhodovat o zachycení a rozšiřování své podoby. I na takové situa­ce zákonná úprava pamatuje a dává ústavním východiskům jisté hranice (v souladu s čl. 4 Listiny), neboť ne vždy je možné bezvýhradně dodržovat zásadu, že má každý právo žít podle svého, jak bude rozvedeno dále. 

Zákonná úprava 

Bylo by mylné se domnívat, že v občanském zákoníku nalezneme přímou úpravu pořizování a rozšiřování fotografií, na kterých je zachycena podoba člověka. Regulace této činnosti je ukryta v obecných pojmech a obecné právní úpravě, především v ustanoveních týkajících se ochrany osobnosti.

Osobnost člověka je v občanském zákoníku chráněna v první řadě prostřednictvím generální klauzule. Podle § 81 o. z. je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv, přičemž každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. V rámci generální klauzule je dále uveden demonstrativní výčet toho, co požívá ochrany, do něhož je zařazen zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.[2] Jako jeden z projevů osobní povahy lze chápat také podobu člověka. Mezi další projevy osobní povahy pak mohou patřit např. písemné či zvukové záznamy. Osobnostní práva, a tím pádem i právo na podobu, jsou absolutní práva, která působí vůči všem, tedy erga omnes, což plyne z toho, že porušením těchto práv může být zasaženo do významných hodnot chráněných na ústavní úrovni.

Důvodová zpráva k občanskému zákoníku výslovně uvedla, že dílčí oprávnění, zejména pak právo na tělesnou integritu a právo na soukromí a na ochranu projevů osobní povahy se navrhuje upravit podrobněji. U jiných pak a contrario postačí pouze ochrana prostřednictvím generální klauzule, případně ve spojení s dalšími ustanoveními kodexu. Uvedený přístup pravděpodobně vychází z toho, že projevy osobní povahy jsou sice součástí osobnosti člověka, avšak mohou na rozdíl od vlastních složek osobnosti (tělesná integrita, čest, soukromí, důstojnost…) existovat ve vnějším světě již nezávisle na existenci osobnosti jako takové, a to zpravidla v hmotné podobě.[3]

V občanském zákoníku je jako jeden z druhů projevů osobní povahy podrobně upravena podoba člověka, a to v § 84 a násl. Proč se zákonodárce rozhodl podrobně upravit právě tento druh projevu osobní povahy, není zřejmé. Lze se domnívat, že mu přikládá zvláštní význam, nadřazuje ho jiným projevům osobní povahy, případně se rozhodl podrobně upravit ochranu podoby člověka s tím, že tuto úpravu bude možné analogicky použít také na ostatní projevy osobní povahy.

Občanský zákoník oproti dřívější právní úpravě nepřináší žádnou zásadní (koncepční) změnu v úpravě a vnímání osobnostních práv. Současný občanský zákoník pouze, jak je výše uvedeno, přináší podrobnější úpravu některých složek osobnosti člověka (např. právě jeho podoby). To však neznamená, že by projevy osobní povahy, resp. podoba člověka, nebyly chráněny také v dřívějším občanském zákoníku. Ochrana jim byla poskytována přímo skrze generální klauzuli, která stanovila, že fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.[4]

Podoba člověka

Podoba člověka je významným projevem osobní povahy představovaným především souhrnem opticky vnímatelných charakteristik člověka, které umožňují jeho individualizaci, resp. identifikaci, představují tedy to, jak se člověk vzhledově jeví navenek. Nejedná se ovšem nutně pouze o vizuální podobu, není tedy důležité, jakými smysly můžeme podobu člověka vnímat. V úvahu proto přichází také např. vjem hmatový u nevidomých osob. V užším smyslu zahrnuje podoba člověka ztvárnění obličeje, v širším smyslu celkový vzhled člověka. Tvoří ji proto jakákoli složka vzhledu tělesné schránky člověka. Podoba člověka ovšem nezahrnuje pouze to, co je možné vnímat prvotně lidskými smysly, ale řadíme sem i jakékoli zobrazení těla člověka. Na tomto místě lze jmenovat např. zobrazení těla za pomoci dostupných technických prostředků, jako je např. rentgenový či ultrazvukový prostředek. Mezi významné markanty, na základě kterých je možné seznat podobu člověka, pak zejména patří tvarová specifika, zvláštnosti pigmentace, geneticky podmíněné zvláštnosti, následky úrazů či chorob, tetování, piercing, účes, znaky stařeckých změn apod.[5]

Od podoby člověka je nutné odlišovat jeho podobiznu. V případě podobizny se jedná o jeden ze způsobů zobrazení člověka, a není proto předmětem absolutního osobnostního práva podle občanského zákoníku.[6] K takovému zobrazení může dojít také prostřednictvím fotografie. Proto vždy, pokud má být na fotografii zachycena podoba osoby, je nutné mít na zřeteli úpravu v občanském zákoníku, která reguluje práva k podobě člověka. Samotná fotografie pak může být předmětem některého z práv duševního vlastnictví, což ovšem není předmětem tohoto článku. Je však nutné si uvědomit rozdíl mezi podobou člověka a zachycením jeho podoby prostřednictvím fotografie. Pořízení takové fotografie či její šíření je ovlivněno právě tím, že zasahuje do práv k podobě člověka. Fotografie zde vystupuje pouze jako hmotný nosič, na němž je zachycena podoba člověka.

Právo na podobu člověka 

Právo na podobu člověka vzniká narozením každé fyzické osoby. V pozitivním smyslu se jedná o oprávnění subjektu zachytit svou podobu, jakož i udělovat jiným svolení k jejímu zachycení. V negativním smyslu se pak bude jednat o právo bránit se proti neoprávněnému zachycení podoby a jejímu neoprávněnému rozšiřování ze strany jiného subjektu.[7] Stručně řečeno, obsahem práva na podobu člověka je zejména užívací a dispoziční oprávnění ve vztahu k zachycení podoby člověka.[8] Předmětem práva na podobu je potom individualizovaná podoba člověka jako jedna z významných hodnot osobnosti jednotlivce.[9] Pokud je obsahem práva na podobu užívací a dispoziční oprávnění ve vztahu k zachycení podoby fyzické osoby, pak obsahem práva k podobizně je užívací a dispoziční právo subjektu ve vztahu k ní.[10] Podmínkou uplatnění práva na podobu je, že osoba je na základě zobrazení identifikovatelná.[11]

Na tomto místě je vhodné rovněž podotknout, že úprava práva na podobu obsažená v § 84 a násl. o. z. nezahrnuje práva spojená s podobou člověka. Mezi tato práva můžeme řadit např. právo na to mít svou fyzickou podobu a vystupovat pod ní ve vztazích vnějšího světa, stejně jako právo na ochranu proti různorodému spektru možných neoprávněných zásahů proti ní. Sem lze řadit např. zhyzdění či následek nezdařeného lékařského zákroku nebo kosmetického zákroku (např. plastické operace obličeje, tetování apod.).[12] Ačkoli není zakotvena výslovná úprava ochrany proti takovým zásahům, bylo by možné domoci se ochrany prostřednictvím generální klauzule, která se bezpochyby vztahuje i na takové zásahy do osobnostních práv.

Občanský zákoník v § 84 stanoví, že zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením. Z toho plyne, že je absolutním a výlučným oprávněním člověka, aby rozhodl o tom, zda jeho podoba bude či nebude zachycena.[13]

Zde se projevuje jedna z již zmíněných základních zásad, že každý má právo žít podle svého a druzí musí toto rozhodnutí respektovat. Není přitom podstatné, zda má být podoba zachycena trvale či jen dočasně, zda se jedná o zachycení podoby ve formě statické (např. fotografie) či ve formě vyvolávající dojem pohybu (zvukově obrazový záznam).[14]

Vzhledem k tomu, že v zákoně není uvedeno, v jaké formě má být souhlas k zachycení podoby člověka udělen, lze vycházet z toho, že může být projeven v jakékoli objektivně vnímatelné podobě. Může to být tedy souhlas výslovný, ale i konkludentní. 

Právo na rozšiřování podoby člověka

Občanský zákoník samotnou úpravou práva na podobu ještě není ve vztahu k předestřené problematice vyčerpán. Pokud je v § 84 o. z. upraveno, za jakých okolností lze zachytit podobu člověka, pak následující ustanovení reguluje, jakým způsobem lze rozšiřovat takto zachycenou podobu člověka, což se zpravidla děje rozšiřováním a rozmnožováním podobizny, a proto terminologie někdy hovoří o právu k podobizně.[15] Pokud někdo udělí souhlas se zachycením své podoby, takto udělené oprávnění se vyčerpá prvotním zachycením podoby, a proto je nutné následně upravit také podmínky, za jakých lze dále nakládat s takto zachycenou podobou.

V ust. § 85 o. z. je uvedeno, že rozšiřovat podobu člověka lze jen s jeho svolením. Je tedy opět nutné, aby s ohledem na to, že každý má právo rozhodovat o vlastní osobě a o tom, jakým způsobem může být zasaženo do jeho osobnostních práv, osoba vždy udělila souhlas s rozšiřováním své podoby.

Občanský zákoník v § 85 nově stanovil nevyvratitelnou domněnku, dle které platí, že svolí-li někdo k zobrazení své podoby za okolností, z nichž je zřejmé, že bude šířeno, svoluje i k jeho rozmnožování a rozšiřování obvyklým způsobem, jak je mohl vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat.

Tato nevyvratitelná domněnka úzce souvisí s udělením souhlasu k prvotnímu zachycení podoby člověka. Bez takového svolení uplatnění nevyvratitelné domněnky nepřichází v úvahu. Vychází se zde z předpokladu, že ten, kdo zachytil podobu člověka s jeho svolením, musel do tohoto úkonu investovat např. čas či finance a má legitimní očekávání, že takto zachycenou podobu člověka bude moci dále šířit, neboť zachycení podoby člověka zpravidla nemá samostatný hospodářský význam.[16]

K nastoupení uvedené domněnky musí být současně splněny další dvě podmínky.

První z nich je, že v okamžiku udělení svolení k zobrazení své podoby mohl člověk vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat, že takto získané zobrazení bude dále šířeno.

Druhou podmínkou a rovněž omezujícím kritériem je, že k šíření podoby člověka bude docházet obvyklým způsobem, který bylo vzhledem k okolnostem daného případu možné rozumně předpokládat.

Na základě těchto kritérií nelze obecně vyvodit, za jakých okolností bude možné nevyvratitelnou domněnku realizovat. Vždy bude třeba přihlédnout ke všem možným faktorům, které danou situaci budou moci ovlivnit. Bude se jednat především o místo, čas, formu souhlasu atd. Zcela jistě takové oprávnění bude ohraničeno různými dalšími korektivy, jako je např. zákaz zneužití práva (srov. § 8 o. z.), či takovým rozšířením nesmí být zasaženo do lidské důstojnosti nebo cti, což vyplývá již ze samotné Listiny.

Pokud tedy někdo chce zachytit podobu člověka prostřednictvím fotoaparátu, musí mít jeho souhlas, který může mít různou formu, ať už např. výslovnou, nebo konkludentní dle okolností daného případu. Jestliže takový souhlas byl udělen za situace, z níž je patrné, že bude vzniklá fotografie dále šířena, pořizovatel fotografie tímto získá i souhlas k šíření fotografie, a to způsobem, který lze rozumně očekávat. Osoby, jež chtějí pořídit fotografii jiné osoby, musejí mít na paměti, že k tomu potřebují její souhlas. Tímto jednáním totiž zasahují do osobnostních práv člověka, a právě pouze osoba, do jejíchž práv má být zasaženo, má právo rozhodnout o tom, zda tento zásah strpí nebo ne.

Udělený souhlas však není s ohledem na autonomii vůle neodvolatelný, a proto ten, kdo udělil souhlas k rozšiřování své podoby, která byla zachycena na některém z možných prostředků, může takto udělený souhlas odvolat. Tomu odpovídá i znění § 87 o. z., v němž je uvedeno, že ten, kdo svolil k použití písemnosti osobní povahy, podobizny nebo zvukového či obrazového záznamu týkajícího se člověka nebo jeho projevů osobní povahy, může svolení odvolat, třebaže je udělil na určitou dobu. Proto tedy ani souhlas udělený na dobu určitou nemůže po tuto dobu zůstat neodvolatelný. Vše uvedené odpovídá zásadám soukromého práva. I zde ovšem nelze přehlédnout, že nabyvatel souhlasu měl zcela jistě legitimní očekávání, že udělený souhlas bude platit alespoň po stanovenou dobu, a s možností šířit podobu člověka mohl mít spojené jisté hospodářské úmysly. I na takovou situaci občanský zákoník pamatuje a v § 87 dodává, že bylo-li svolení udělené na určitou dobu odvoláno, aniž to odůvodňuje podstatná změna okolností nebo jiný rozumný důvod, nahradí odvolávající škodu z toho vzniklou osobě, které svolení udělil. Nabyvatel souhlasu tedy nebude ani v takovém případě poškozen, což odpovídá zásadě neminem leadere.[17]

Pokud ovšem někdo rozšíří podobu člověka, která je např. zachycena na fotografii, bez souhlasu osoby, jejíž podoba je zachycena, případně v rozšiřování pokračuje i poté, co prvotně udělený souhlas byl odvolán, dává občanský zákoník takto poškozené osobě jisté nástroje, jak se domoci ochrany.

Za prvé se ten, do jehož práva bylo zasaženo, může domáhat, aby od takového zásahu bylo upuštěno, tedy aby např. byla odstraněna fotografie, která byla zveřejněna na sociální síti. Pokud by se jednalo o zásah již vysoké intenzity, mohl by se oprávněný domáhat náhrady majetkové újmy, jestliže ji lze vyčíslit, či případně náhrady nemajetkové újmy v případě, že by mu taková újma (např. ve formě duševních útrap) vznikla.[18]

Občanský zákoník upravuje také situace, při nichž není nutné, aby s šířením zachycené podoby osoba vyslovila souhlas. Uvedené je označováno jako bezúplatná licence úřední, vědecká, umělecká a zpravodajská. Tímto je omezeno absolutní osobnostní právo, a to ve prospěch jiného zájmu, kterému zákon dal zvláštní význam.[19]

Nelze pominout, že fotografii, z níž lze identifikovat osobu, je nutné považovat za osobní údaj ve smyslu GDPR. Osobními údaji jsou totiž dle čl. 4 GDPR „veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě (dále jen ,subjekt údajů‘); identifikovatelnou fyzickou osobou je fyzická osoba, kterou lze přímo či nepřímo identifikovat, zejména odkazem na určitý identifikátor, například jméno, identifikační číslo, lokační údaje, síťový identifikátor nebo na jeden či více zvláštních prvků fyzické, fyziologické, genetické, psychické, ekonomické, kulturní nebo společenské identity této fyzické osoby.“ Podmínky pro možnost zpracovávat fotografie tohoto typu dle GDPR jsou ovšem již samostatnou otázkou, která jde nad rámec tohoto článku, a proto zde nebude dále podrobně rozváděna.

Závěr 

Na základě uvedeného je tedy zřejmé, že pořídit fotografii jiné osoby, na které je zachycena její podoba, není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát, neboť to s sebou nese právní důsledky v podobě zásahu do osobnostních práv. Konkrétně se jedná o zásah do práva na ochranu jednoho z druhů projevu osobní povahy, tedy podoby člověka. Vzhledem k tomu, že tímto způsobem je zasahováno do osobnostního práva, je nutné, aby ten, kdo pořizuje fotografii jiné osoby, měl její souhlas k zachycení její podoby a následně také k případnému rozšiřování její podoby. Pokud tedy chceme někoho vyfotografovat a rozšiřovat dále tuto fotografii, nemůže se tak dít bez dalšího, jestliže se nejedná o nějakou ze zákonných bezúplatných licencí.

Souhlas osoby, jejíž podoba má být zachycena a případně také rozšiřována, nemusí být udělen výslovně, nýbrž postačí např. konkludentní jednání. Zákon též pro určité situace konstruuje nevyvratitelnou domněnku souhlasu. Nelze již ovšem paušálně říci, za jakých okolností je možné tuto domněnku uplatnit, neboť je nutné vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a pečlivě zvážit všechna jednotlivá specifika konkrétní situace. Proto nelze jednoznačně uzavřít, kdy souhlas k šíření fotografie je udělen a kdy ne, neboť to se bude dít vždy ad hoc.

 

Mgr. Hana Šerá působí na Katedře občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.


[1] Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[2] § 81 o. z.

[3] P. Tůma in P. Lavický a kol.: Občanský zákoník I., Obecná část (§ 1–654), Komentář, 1. vydání, Beck – online [právní informační systém], C. H. Beck [vid. 5. 8. 2019].

[4] § 11 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

[5] Op. cit. sub 3, a dále P. Pavlík in J. Švestka a kol.: Občanský zákoník, Komentář, Svazek I., 1. vydání, ASPI [právní informační systém], Wolters Kluwer ČR [vid. 5. 8. 2019].

[6] Op. cit. sub 3.

[7] P. Pavlík, op. cit. sub 5.

[8] Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1873/2006.

[9] Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 936/2005.

[10] Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1873/2006.

[11] Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2232/2006.

[12] P. Pavlík, op. cit. sub 5.

[13] Op. cit. sub 3.

[14] Tamtéž.

[15] Tamtéž.

[16] Tamtéž.

[17] Tamtéž.

[18] Srov. § 2894 a násl. o. z.

[19] Viz § 88 a 89 o. z.

Go to TOP