Pavlína Uhlířová: Procesní postavení osoby neznámého pobytu ve světle Nařízení Brusel I bis

Wolters Kluwer ČR, Praha 2019, 112 stran, 220 Kč.

Recenzovaná monografie advokátky Pavlíny Uhlířové představuje aktuální a přínosný příspěvek do české odborné literatury v oblasti mezinárodního práva soukromého. Autorka se rozhodla velice zevrubně pojednat specifickou procesní situaci osob neznámého pobytu, která má v praxi nepřehlédnutelný význam, jak se také neustále přesvědčuji v rámci svých seminářů pro české soudce, a to s ohledem na jejich četné dotazy k této problematice. S různými aspekty řízení s cizím prvkem, v němž je žalovaným osoba neznámého pobytu, se totiž čeští soudci a advokáti musejí potýkat velice často, neboť takové žaloby napadají českým soudům pravidelně. Už jen proto je tato monografie užitečná a potřebná.

Autorka se ve své knize soustředila na zkoumaný institut především ve světle nařízení Brusel I bis (č. 1215/2012), ale nevyhýbá se ani vnitrostátním souvislostem, jakož i širším konsekvencím v rámci evropského mezinárodního práva soukromého (např. ve vztahu k evropskému exekučnímu titulu). Po základním představení nařízení Brusel I se velice podrobně věnuje pojmu bydliště a jeho různorodým aspektům. Analýza tohoto pojmu se opírá nejen o občanský zákoník, ale i o judikaturu českých soudů. Autorka zde obhajuje závěr, že bydliště by se i pro účely procesních předpisů mělo vykládat v souladu se svou hmotněprávní definicí v občanském zákoníku, což je závěr jistě obhajitelný, jakkoliv rozhodně ne samozřejmý. Nicméně s ohledem na to, že dosavadní judikatorní výklad tohoto pojmu je blízký hmotněprávní definici v občanském zákoníku, neměla by tato otázka vyvolávat zásadní praktické problémy.

Po krátkém intermezzu věnovaném relevantním jurisdikčním ustanovením o. s. ř. (včetně problematiky doručování, byť je otázkou, proč se celá kapitola jmenuje „Trvalý pobyt“, když se tomuto pojmu věnuje jen částečně) zaměřuje autorka v následujících dvou kapitolách svou pozornost opět k nařízení Brusel I bis, tentokráte k jeho pravidlům přímo dopadajícím na osoby neznámého bydliště.

Klíčová pojednání publikace nalézáme v posledních třech věcných kapitolách (8-10), kde je rozebírán institut opatrovníka osob neznámého pobytu a následně také judikatura českých soudů a Soudního dvora EU k rozebírané materii. Analýza judikatury je poměrně rozsáhlá, včetně podrobného popisu skutkového stavu všech klíčových judikátů (z judikatury Soudního dvora jsou to např. rozhodnutí ve věci Lindner či Cornelius de Visser). Autorčin rozbor judikatury je přesvědčivý a v zásadě se s jejím hodnocením ztotožňuji, nicméně z mého pohledu by postačovalo zakomponovat tuto judikaturu integrálně do kapitol rozebírajících jednotlivé věcné otázky, nikoliv tvořit samostatné kapitoly pouze pro judikaturu. Respektuji nicméně, že zvolená struktura je věcí autorské licence a že někteří čtenáři mohou ocenit samostatný rozbor jednotlivých judikátů.

Celkově je monografie odborně na úrovni a autorka osvědčuje naprostý přehled v oblasti mezinárodního práva soukromého, kdy je schopna lehce a přesvědčivě pojednat předmětnou materii v širších souvislostech. Nebojí se zaujímat jasná a srozumitelná stanoviska k jednotlivým problémům a ukazuje, že má v dané oblasti nepochybné praktické zkušenosti. Třebaže ne se všemi autorčinými názory a závěry souhlasím, oceňuji, že jí nečiní potíže podložit je konkrétními argumenty, což následně umožňuje relevantní odbornou diskusi a hledání vhodných řešení.

Jakkoliv si kniha ve svém úvodu vytýká za cíl být především „praktickým vodítkem pro aplikační praxi“, domnívám se, že je více než to, že je i odborně-teo­reticky přínosným dílem, užitečným nejen pro praktiky, ale i pro akademické pracovníky.

 

JUDr. PETR BŘÍZA, LL.M., Ph.D., advokát a partner AK Bříza & Trubač, člen Katedry obchodního práva Právnické fakulty UK v Praze

 

 

 

Go to TOP