Spravedlnost je pevná a trvalá vůle přiznávat každému, co mu právem náleží

JUDr. Aleš Pejchal, soudce ESLP

Budu dnes velice osobní. Domnívám se totiž, že subjektivní popis skutečnosti bývá většinou daleko důležitější pro zobecnění než obecné fráze, jež se skutečností nemají nic společného.

Nuže začnu Ulpianem: „IUSTITIA EST CONSTANTS ET PERPETUA VOLUNTAS IUS SUUM CUIQUE TRIBUENDI“. Volně česky parafrázuji: „Spravedlnost je pevná a trvalá vůle přiznávat každému, co mu právem náleží.“

Tato věčná myšlenka mě provázela od prvních dnů, kdy jsem se ještě v Československu seznámil s potomky tří bratří Ottů, jimž byla znárodněna továrna na výrobu mýdla a jedlých tuků v Rakovníku. Protože jsem jako jejich právní zástupce došel k přesvědčení, že toto znárodnění je předmětem restitučních zákonů, a protože jsem dostal důvěru od celé rozvětvené rodiny žijící v Čechách, Kanadě a Německu, zahájil jsem veškeré možné právní kroky, aby mým klientům bylo přiznáno to, co jim, dle mého názoru, právem náleželo. Bylo to v době, kdy ani Slovensko ani Česká republika nebyly členy Rady Evropy a signatáři Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Nebudu zdlouhavě popisovat strastiplnou pouť českými úřady a soudy, leč výsledek byl pozoruhodný a smutný zároveň. Mým klientům byly bez problému vráceny v rámci restitucí některé nemovitosti nacházející se v Rakovníku, které byly znárodněny stejným způsobem jako továrna, ale netvořily její součást. Továrna, v mezidobí prodána americké firmě Procter and Gamble, vydána nebyla.

Dne 3. března 1997, toto datum je pro mě docela důležité, protože přesně na den přesně za tři roky od tohoto data, došlo k památné události, tedy onoho 3. března 1997 jsem osobně vezl stížnost a potřebnou dokumentaci do Štrasburku k tehdejší Evropské komisi pro lidská práva. Moji klienti si stěžovali na Českou republiku, že při řízení před Ústavním soudem bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy.

Zkušenosti s řízením před Komisí i před Soudem pro lidská práva jsem měl nulové. To bylo ostatně až do roku 2000 u nás běžné, protože Česká republika, čistá jako lilie, se v té době mohla pyšnit tím, že Soud ani jednou nekonstatoval, že by jakkoli porušila kterýkoli článek Úmluvy nebo dodatkových protokolů.

Moje argumentace byla jednoduchá. Ústavní soud zdůvodnil svoje rozhodnutí obsahem listin, které nebyly provedeny jako důkazy v rámci řízení před ním a moji klienti se k obsahu listin nemohli vyjádřit.

Není důležité, že Komise rok po podání stížnosti zanikla a zůstal jenom Soud, jenž se stal Soudem stálým. Důležité je jiné datum, a to 19. leden 2000, kdy i Výbor ministrů Rady Evropy se rozvzpomněl na Ulpiana a přijal své doporučení R (2000) 2. Zde mimo jiné vybídl vysoké smluvní strany, aby: „…přezkoumaly své národní právní řády s cílem se ujistit, že existují vhodné možnosti opětovného přezkoumání věci, včetně znovuotevření řízení, v případech, kdy Soud konstatoval porušení Úmluvy, zvláště když… zjištěné porušení (Úmluvy) je způsobeno chybami nebo vadami řízení takové závažnosti, že to vrhá vážné pochybnosti na výsledek napadeného vnitrostátního řízení.“ Ejhle, to byl přesně případ mých klientů.

Ona památná událost, na kterou jsem upozorňoval, bylo veřejné vyhlášení rozsudku ESLP ve věci Krčmář a spol. (tak se jmenoval jeden z žijících potomků bratří Ottů) dne 3. března 2000. Sir Nicolas Bratza (pozdější prezident Soudu) jako prezident třetí sekce Soudu poprvé oznámil Evropě, že i Česká republika se dle mínění Soudu dopustila porušení Úmluvy.

Rozsudek se již stal součástí mnoha učebnic, netřeba jej podrobně citovat. Pro naši potřebu, týkající se možnosti obnovy řízení, je však důležitý § 44 rozsudku: „Soud je toho názoru, že poskytnout stěžovatelům možnost vyjádřit se ke všem listinným důkazům předloženým Ústavnímu soudu bylo tím potřebnější, že důkazy zopakované Ústavním soudem při ústním jednání byly částí podkladu, podle kterého Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl, že znárodnění firmy bylo provedeno contra legem. Kromě toho dokumenty neobsahovaly skutečnosti, které by byly všeobecně známy nebo známy Ústavnímu soudu v důsledku výkonu jeho funkce, ani nepředstavovaly obecně závazné právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů, které by podle ustanovení § 121 občanského soudního řádu nebylo třeba dokazovat“. Takovéto naplnění myšlenek vyjádřených v doporučení Výboru ministrů Rady Evropy si advokát nedokáže ani vysnít. Bohužel platný zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, obnovu řízení nepřipouštěl.

Mým klientům bylo sice přiznáno velmi vysoké spravedlivé zadostiučinění, které však s hodnotou továrny nemělo nic společného.

Vláda České republiky byla nepochybně s takovýmto výsledkem spokojena. Ve svém usnesení ze dne 15. května 2000 č. 493 proto konstatovala, že „…Česká republika nebude podávat žádost o postoupení případu Velkému senátu Evropského soudu pro lidská práva… a, že …Ministerstvo spravedlnosti nebude s ohledem na charakter případu vymáhat částku uhrazenou z vládní rozpočtové rezervy od orgánu státu, v jehož působnosti došlo k jednání nebo opomenutí, které vedlo k podání stížnosti Evropské komisi nebo Evropskému soudu pro lidská práva…“.

Bylo těžké klientům vysvětlovat, že tímto vše skončilo. Rozhodl jsem se proto zkusit nemožné a návrh na obnovu řízení s odkazem na rozsudek ESLP jsem podal, doufaje, že soudci Ústavního soudu České republiky by mohli slyšet nejen na doporučení Výboru ministrů Rady Evropy, ale i na Ulpiana. Nestalo se, byť se dle mého názoru stát mohlo.

Opětovná stížnost k ESLP už byla spíše výrazem beznaděje, kterou mi Soud tentokrát potvrdil. Počkal si se svým rozhodnutím až do 30. března 2004, a mimo jiné mi lakonicky sdělil, že: „… mu Úmluva v zásadě nedává pravomoc vyžadovat po státu otevření nového řízení po odsuzujícím rozsudku Soudu.“

Ne, nepřišel jsem si poplakat nad osudem jedné kauzy, které jsem asistoval jako advokát. Naopak, vylíčením tohoto příběhu jsem chtěl deklarovat, dle mého subjektivního hlediska, že i tato kauza přispěla k naplnění myšlenky Ulpiana. Moji klienti bohužel, a opět dle mého subjektivního názoru, zcela nespravedlivě neuspěli. Zato v České republice, alespoň někteří začali chápat, že porušení Úmluvy, konstatované rozsudkem Soudem, bez možnosti „restitutio in integrum“ při jeho výkonu Vysokou smluvní stranou, má k právnímu státu poměrně daleko.

V roce 2001 napsal Jiří Malenovský (nyní můj kolega v Lucemburku), tehdy soudce Ústavního soudu svůj článek „Obnova řízení před ústavním soudem v důsledku rozsudku Evropského soudu pro lidská práva“. Po jeho přečtení v časopisu Právník jsem se s prof. Malenovským poprvé osobně setkal a byl jsem mu velice vděčný za jeho slova, že pro můj postup ve věci obnovy řízení před Ústavním soudem má velké pochopení a že si jej váží. 

Dne 23. října 2003 tehdejší ministr spravedlnosti Karel Čermák (bývalý předseda České advokátní komory, té komory, které jsem dělal později, několik let po něm, místopředsedu zodpovědného za legislativu) obhajoval návrh novely zákona o Ústavním soudu krásnými, prostými slovy: „Zdá se, že ta první část návrhu, která se týká upřesnění toho, kdy je možno se obrátit na mezinárodní soud pro lidská práva, neshledává se s takovou kritikou jako ta druhá část o obnově řízení. Přitom ta druhá část je lidsky úplně pochopitelná. Tuším, že to byl už můj předchůdce, (poznamenávám, že měl na mysli současného předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského) který tady uvedl ten příklad, co je účastníku řízení platné, že štrasburský soud řekne, že byla porušena práva, když on zůstane odsouzen v trestním řízení a bude si muset trest odpykat, neboť není možné změnit to původní konečné rozhodnutí, které je považováno za věc rozsouzenou? Totéž samozřejmě platí v civilním řízení.“

Leč poslanci byli jiného názoru, brojili proti návrhu, a nakonec novelu okleštili toliko na věci trestní. Pikantní na celé věci je, že nejvíce námitek měl mladý poslanec ODS Jiří Pospíšil, jenž v rámci rozpravy úspěšně navrhl tuto změnu těmito slovy: „Vážená paní předsedající, dámy a pánové, předložím jeden pozměňovací návrh, konkrétně pak v § 119 bodu 9 odst. 1 se slovo “ve” nahrazuje slovy “v trestní”.

Tehdejší prezident republiky, zvolený nedlouho předtím na návrh ODS, Václav Klaus však tento návrh vetoval. Měl námitku, že by možnost obnovy řízení neměla být omezena pouze na věci trestní, ale měla by zahrnovat věci veškeré, tedy i civilní a správní. Sněmovna toto veto prezidenta přehlasovala, novela byla přijata ve znění navrženém poslancem Pospíšilem. Podpis prezidenta však pod ní nenajdete.

A za dlouhou, dlouhou dobu, dne 2. května 2012 je pod vládním návrhem novely zákona o Ústavním soudu podepsán vedle premiéra i tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Navrhuje pro změnu k písmenu „v“ přidat písmeno „e“ a vypustit slovo „trestní“. Tedy navrhuje přesně totéž, co devět let předtím marně hájil ve Sněmovně ministr Čermák a samozřejmě přesný opak toho, co tehdy prosadil on sám…

O to paradoxněji zní v kontextu důvodová zpráva k tomuto bodu novely: „Navrženou legislativní změnou bude docíleno možnosti podat návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem v každé věci, tedy jak ve věci trestní, správní i civilní, v níž mezinárodní soud na základě mu podané stížnosti nebo oznámení shledal, že zásahem orgánu veřejné moci České republiky bylo porušené lidské právo nebo základní svoboda. V ostatním zůstává institut obnovy řízení před Ústavním soudem nezměněn“.

Ku prospěchu všech občanů České republiky tento návrh byl Parlamentem schválen a v tomto znění je novela zákona o Ústavním soudu účinná od 1. ledna 2013.

Bude tomu pomalu již sedm let, kdy se mi dostalo té cti být jedním ze 47 soudců Evropského soudu pro lidská práva. Můj názor na otázku obnovy řízení před Ústavním soudem po rozsudku ESLP, v němž Soud konstatoval porušení Úmluvy, je stále stejný, jako byl v roce 2001, kdy jsem se v roli advokáta o obnovu řízení mých klientů pokoušel. Možná je ten názor daleko silnější. Domnívám se, že možnost obnovy řízení před národním soudem je daleko důležitějším instrumentem mezinárodního soudnictví než spravedlivé zadostiučinění, a to nejenom ve vztahu ke stěžovateli, ale především ve vztahu k Vysoké smluvní straně. Teprve nabídkou této možnosti Vysoká smluvní strana přesvědčivým způsobem naplňuje Úmluvu a má pevnou a trvalou vůli přiznávat každému, co mu právem náleží.

JUDr. Aleš Pejchal, český soudce u Evropského soudu pro lidská práva

Go to TOP