Místopředseda ČAK JUDr. Tomáš Sokol: Retardéři práva

Před nedávnem zrušil státní zástupce pro Prahu 1 trestní stíhání radních, viněných z porušování povinnosti při správě cizího majetku a maření povinností úřední osoby. V bezmála osmdesáti stránkovém usnesení ze dne 14. 1. 2020 (sp. zn. 1 ZT 21/2018) státní zástupce podrobně rozebírá podstatu odpovědnosti těch, kteří spravují cizí majetek a povinnosti, které jim z převzetí této správy plynou, se speciálním zaměřením na volené zastupitele. 

Argumentuje především právními normami, počínaje citací § 159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého „Kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky.“

S pomocí odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu i odbornou literaturu, včetně článku „Trestní odpovědnost při hospodaření s veřejným majetkem a výkon pravomoci úřední osoby“ autorů Františka Púryho a Martina Richtera,[1] státní zástupce dovozuje, v čem všem zastupitelé pochybili, když rozhodovali o prodeji obecních bytů. Nejde mi ale o analýzu tohoto případu. Rozbor pana státního zástupce se mi výborně hodí pro analýzu postupu poslanců při rozhodování o novele exekučního řádu (sněmovní tisk 295).[2] Budu vycházet z argumentů, které byly v souvislosti návrhem novely vysloveny, a které lze vztáhnout i k návrhu teritoriality. Současně budu mít za prokázané, že rozhodování poslanců o navrhované změně je způsobilé zasáhnout cizí majetky, je tedy sui generis jeho správou a současně jsou poslanci v postavení úřední osoby.

Jak záhy zjistíte, výsledek mé analýzy je poněkud tristní. Kdyby byla práce poslanců, kteří se angažují ve prospěch zavedení teritoriality, podrobena stejným pravidlům, jak je tomu u zastupitelů, a kdyby neexistovala imunita, už nyní, ještě dříve, než bylo hlasováno, by se pohybovali na hranici spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti dle § 221 tr. zákoníku a maření úkolu úřední osoby z nedbalosti dle § 330 tr. zákoníku. Úmyslnou verzi uvedených trestných činů milosrdně přehlížím, jakož i předpokladatelné majetkové škody, pokud by byl návrh schválen.

V důvodové zprávě k návrhu úpravy teritoriality uvedeno:

– „…postupem času se postavení exekutora přeměnilo z vykonavatele soudního rozhodnutí (byť i zde měl značný prostor pro úvahu, například volbu způsobu provedení exekuce), do pozice orgánu veřejné moci, kterému je svěřeno rozhodování o širokém okruhu otázek jak procesních, tak i hmotněprávních. Současný stav, kdy si exekutora vybírá jedna strana, tak již dále není udržitelný. 

Proč je současný stav neudržitelný a co se změní, když bude exekutora na základě zcela mechanické volby určovat soud?

Dle téže důvodové zprávy „Navrhovaná úprava ruší možnost jednostranné volby exekutora, který bude nově přidělován soudem, a to automaticky, na základě tzv. kolečka.“ – žádná informace!

Důvodová zpráva dále uvádí: „Vzhledem k tomu, že věřitelem zvolený exekutor může být z kteréhokoliv místa České republiky, častým jevem je velká fyzická vzdálenost mezi exekutorem a povinným. Na straně povinného se stěžuje možnost nahlédnout do spisu, splatit dluh v hotovosti na pokladně či celkově osobně komunikovat s exekutorem. To výrazně komplikuje možnost efektivně řešit vzniklé dluhy.“

Kolikpak asi dlužníků cestuje za rok k exekutorovi, aby nahlédli do spisu? 100, 1000, 10 000? Anebo platí, že většina dlužníků spíše před exekutorem prchá, než by ho vyhledávala? A v čem se jim komplikuje něco, co už dávno není možností, ale povinností? – žádná informace!

„Následkem této úpravy bude posílena nestrannost exekutora a jeho nezávislost na oprávněném, neboť mu bude pohledávky přiřazovat soud a on je tak nebude muset sám aktivně vyhledávat a “podbízet se” jedné straně sporu. Tímto způsobem se zvýší vymahatelnost práva i pro malé věřitele, neboť exekutoři v současné praxi často upřednostňují pohledávky velkých institucionálních věřitelů.“

Nebude ale posílena nezávislost exekutora na rychlosti a kvalitě jeho práce, jak mnozí namítají, protože všem bude přidělováno stejně a na jménu či odborné reputaci nebude vůbec záležet? Jak bude bráněno tomu, aby někteří věřitelé „nepředbíhali“ v případě vícenásobných dlužníků a nezvětšuje se korupční potenciál? – žádná informace! 

Při rozpravě v rámci prvého čtení v Poslanecké sněmovně dne 28. 5. 2019 byly vysloveny tyto, zřejmě nejzásadnější argumenty pro schválení teritoriality. Cituji je bez označení autora, neboť se chci vyhnout spekulacím o politickém podtextu tohoto článku. Autentičnost citací lze samozřejmě pomocí vyhledávače ověřit.

Cílem je především snížit náklady na exekuce těm povinným, těm dlužníkům, kteří jsou často v dluhové pasti, a jsou v dluhové pasti většinou proto, že prostě takové továrny na exekuce, takové ty velké exekutorské úřady, které, a troufnu si říct, že mnohdy i díky korupci, řeší spoustu zakázek od těch velkých věřitelů, a samozřejmě ti dlužníci, kteří jsou v dluhových pastech, na to doplácejí.

Co to je „továrna na exekuce“? Domnívá se snad poslanec, že pohledávky generují exekutorské úřady?“ – žádná informace!

Ví poslanec něco o korupci při vytváření pohledávek či jejich exekuci? Oznámil ji? – žádná informace!

Jak doplácejí dlužníci v „dluhových pastech“ na to, že exekutoři „řeší spoustu zakázek od těch velkých věřitelů“? – žádná informace! 

„Předložený návrh reaguje na poptávku nezávislosti a nestrannosti“

„Vzniká tedy stav, kdy exekutor má být nezávislý a nestranný, avšak fakticky je vybírán jednou stranou sporu, a to ještě ke všemu tou, na které je ekonomicky závislý a od které dostává další zakázky.“

V čem se projevuje nedostatek nestrannosti, jestliže všichni exekutoři mají jediný zásadní úkol, vymoci soudem či jiným zákonným způsobem určenou pohledávku a má k tomu zákonem jasně dané instrumenty? – žádná informace!

V čem se projevuje, případně dokonce negativně projevuje, tvrzená „ekonomická závislost“? Kolik konkrétních případů je známo či doloženo? Šlo o porušení exekučního řádu? – žádná informace!

„Jenom řeknu, že na Slovensku se zavedl podobný systém od 1. dubna 2017, to znamená, že tam funguje dva roky. Debata před tím zavedením byla podobná, samozřejmě že se tomu bránili, protože někomu to zkazí byznys, tomu rozumím, ale cílem je pomoci dlužníkům. A za ty dva roky na Slovensku výrazným způsobem poklesly náklady na exekuce.“

Z jakého pramene je tvrzení čerpáno?

Je základním kritériem efektivní exekuce náklad na ni nebo uspokojení věřitelovy pohledávky? – žádná informace!

 „…čekáme na něco, co měla vláda skutečně ve svém programovém prohlášení, co každý eviduje jako problém, který se týká 900 tisíc lidí.“

„Protože opět místo toho, aby tady jasně se postavili za zájmy svých voličů, občanů České republiky, a řešili problém, který tady řeší 800 tisíc občanů.“

Jde o problém 800 000 věřitelů s nevymoženými pohledávkami anebo problém 800 000 dlužníků, exekuovaných protože dobrovolně neplní, co jim stát uložil?

Z jakého pramene je čerpán údaj o 800 000 (900 000) dlužnících?

Kolik z exekuovaných pohledávek jsou:

– pohledávky státu (náhrady škody, náhrady nákladů řízení, peněžité tresty atd.)?

– pohledávky z titulu neplaceného výživného?

– pohledávky z titulu náhrady škody způsobené na zdraví, včetně sekundárních pohledávek zdravotních pojišťoven?

– pohledávky z titulu povinnosti nahradit škodu, způsobenou trestným činem?

– pohledávky z titulu škody, způsobené protiprávním jednáním, které není trestným činem.

– pohledávky z titulu nesplnění ujednání ve smlouvě o dílo?

– pohledávky individuálních věřitelů – půjčky, bezdůvodní obohacení?

– pohledávky z titulu spotřebitelských úvěrů?

Kterým z nynějších dlužníků ve výše uvedených případech či dlužníkům, jejichž dluh vznikl jiným způsobem, by měla pomoci navrhovaná novela exekučního řádu? Pokud ano jakým způsobem?

Kterým z budoucích dlužníků ve výše uvedených případech či dlužníkům, jejichž dluh vznikl jiným způsobem, by měla pomoci navrhovaná novela exekučního řádu?

– žádná informace! 

„A vy jste nechali těch 800 tisíc lidí na holičkách.“

Je těch 800 tisíc lidí 800 tisíci dlužníků „na holičkách“, neplatičů výživného, odsouzených pachatelů trestných činů nebo prostě protiprávních jednání?

Kolik exekucí je vedeno pro dluh ze spotřebitelského úvěru?

Je nějaký důvod nenechat „na holičkách“ někoho, kdo si na půjčku koupil barevnou televizi, ale dluh nesplácí? – žádná informace!

„Máme 90 tisíc seniorů, kteří mají obstavené důchody kvůli exekucím, kdy prostě se ty exekuce dál kupí.“

Je možné, že těch 90 tisící seniorů má dluhy v důsledku jejich trestné činnosti? A pokud ne všichni, kolik procent?

A z čeho dluhy seniorů vznikly?

Co změní teritorialita exekutorů či možná obecně navrhovaná novela na tomto „kupení“? – žádná informace!

„My jsme se tomu věnovali poměrně v širokém kruhu odborníků, kteří zastupovali nejen jednotlivé dlužníky, ale byli to lidi i od exekutorů, byli to právníci.“

Byli to také věřitelé? A co říkali? – žádná informace! 

„Prostě exekuční řád patří mezi zákony, které spíše poškozují občany, než by jim vyhovovaly.“

Čím konkrétně exekuční řád poškozuje občany? A čím věřitele a čím dlužníky?

Co se v tom změní k lepšímu, bude-li uzákoněna teritorialita? – žádná informace!

V podobném duchu probíhala diskuse i při pokračování druhého čtení dne 6. 11. 2019: 

„…máme tady několik desítek tisíc – podle posledních čísel Ministerstva spravedlnosti 133 tisíc – neplatných exekucí, protiprávních exekucí, kde ten věřitel už do toho šel v momentě, kdy už tady byla judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu, že některé exekuce vyhlašované na základě určitých rozhodčích nálezů, kde ten rozhodce byl vybrán netransparentně, tak jsou neplatné exekuce.“

Je ministerstvo oprávněno rozhodovat o tom, že některé exekuce jsou „protiprávní“? Na základě kterého zákona?

Jak má věřitel poznat, že jeho pohledávka je podle ministerstva „protiprávní“?

– žádná informace!

Netvrdím, že relevantní informace jsou nezjistitelné či jsou obtížně zjistitelné, Naopak. Například skladba dlužníků nebo povaha jejich dluhu by jistě zjistitelná byla. Naproti tomu rozhodně tvrdím, že diskuse je vedena v naprosto obecné rovině a argumenty pro přijetí návrhu, minimálně pokud jde o teritorialitu, postrádají jakákoliv fakta. Argumenty zastánců novely, a tedy teritoriality jsou vedeny v duchu: „Nechoďte do lesa, je tak tma, a tedy i bubáci“.

Jak jsem v úvodu uvedl, rozhodování o způsobu exekuce je rozhodováním o tom, jaké úsilí či náklady bude muset vynaložit věřitel na dosažení toho, co mu po právu patří. A také v jakém čase se svého práva domůže a zda vůbec. Jde jednoznačně o rozhodování s majetkovými důsledky pro druhé, tedy o formu správy jejich majetku. Tedy jde o úpravu, která má ústavněprávní či lidskoprávní rozměr, což vyplývá i z rozhodovací praxe ESLP.

V jeho rozhodnutí ze 13. 2. 2018 se, mimo jiné, uvádí[3]:

„46…Jak již Soud potvrdil, právo na přístup k soudu by bylo jen iluzorní, pokud by vnitrostátní právní řád smluvního státu umožňoval, aby konečné a závazné soudní rozhodnutí zůstalo na úkor jedné strany nevykonané. Bylo by skutečně nemyslitelné, aby čl. 6 odst. 1 podrobně popisoval procesní záruky, které jsou poskytnuté stranám – jako jsou zásady spravedlnosti, veřejnosti a rychlosti – a to bez toho, aby chránil výkon soudních rozhodnutí.“

A v dalším odstavci ESLP uvádí:

„47. Soud dále připomíná, že právo na výkon rozhodnutí je jedním z aspektů práva na přístup k soudu. Jak již Soud potvrdil, právo na přístup k soudu by bylo jen iluzorní, pokud by vnitrostátní právní řád smluvního státu umožňoval, aby konečné a závazné soudní rozhodnutí zůstalo na úkor jedné strany nevykonané. Bylo by skutečně nemyslitelné, aby čl. 6 odst. 1 podrobně popisoval procesní záruky, které jsou poskytnuté stranám – jako jsou zásady spravedlnosti, veřejnosti a rychlosti – a to bez toho, aby chránil výkon soudních rozhodnutí. Pokud by měl být tento článek chápán tak, že se týká pouze přístupu k soudu a vedení řízení, existovalo by riziko vytvoření situací, které by nebyly v souladu s principy právního státu, jež se smluvní státy zavázaly respektovat, když ratifikovaly tuto Úmluvu. Výkon rozhodnutí nebo rozsudku kteréhokoli soudu je proto nutné považovat za integrální součást řízení ve smyslu čl. 6 Úmluvy (viz, mimo jiné, Hornsby proti Řecku, č. 18357/91, rozsudek ze dne 19. 3. 1997, § 40).“

Z těchto všech důvodů lze srovnávat metodu rozhodování o novele zákona s rozhodováním zastupitelstva o majetkové záležitosti obce. Ve výše zmíněném usnesení je opakovaně hovořeno o potřebě pečlivého zvažování uvažovaného cíle a prostředků volených k jeho realizaci a to vše z pohledu povinnosti řádného hospodaření a odpovědného nakládání se svěřenými prostředky. V tom jsou si poslanci a zastupitelé velmi podobni, pokud poslanci rozhodují o tom, co zasáhne majetky občanů. Například tedy o zákoně, který významně omezí prostor pro exekuce. Jen pro připomenutí se v tomto usnesení státního zástupce též uvádí:

„247. Obvinění zastupitelé se tak při prodeji bytových jednotek nespoléhali na žádné odborné rady, které by mohly vyloučit jejich zavinění, či přinejmenším některou z jeho forem, a zároveň byli sami povinni posoudit, zdali předložené podklady byly dostatečné pro jejich rozhodnutí či nikoliv.“

„252. Míru nedbalosti obviněných lze mimo jiné posuzovat s ohledem na míru náležité opatrnosti, kterou by vynaložili, kdyby nakládali se svým vlastním majetkem.“

O odborných radách nepadlo ani v jedné u rozprav prvého čtení ani slovo a osobně dost pochybuji, že by poslanci vážně chtěli přesunout exekuci své pohledávky na druhý konec republiky jen proto, že se tam momentálně zdržuje povinný.

Co ještě stojí za zmínku je, že se nikdo z obhájců teritoriality nezmínil o potřebě či dokonce respektování potřeby vyváženosti postavení věřitele a dlužníka. Naopak, podle diskuse lze soudit, že nálada byla otevřeně protivěřitelská.

Nezaznamenal jsem, že by kterákoliv z politických stran ve Sněmovně měla ve svém programu cosi jako zlepšení podmínek pro ty, kdo byly odsouzeni k náhradě škody způsobené úmyslným trestným činem, například krádeže, zpronevěry, podvodu, ale také znásilnění či vraždy. Ani dlužníkům, kteří z nedbalosti poškodili cizí majetek, případně neplatičům výživného.

Ale tato povinnost má být přenesena na věřitele. Ze své praxe velmi dobře vím, že pokud se někdo zajímá o stav exekuce, je to většinově věřitel a jen velmi výjimečně dlužník.

Ale i kdyby byl poměr interesantů půl na půl, proč má další výdaje vynakládat věřitel? Z některých projevů jsem vycítil, že to, co snad vadí, jsou institucionální věřitelé s více pohledávkami. Jenže těch se ale případná teritorialita dotkne nejméně. Prostě si zvýší náklad na správu pohledávek, ten promítnou do celkové režie a tu pak do nákladů úvěru. Takže přibude smluvní pokuta za nutnost podat exekuci či jiná podobná a nezpochybnitelná povinnost. Případně se drobně zvedne úrok a zaplatí to všichni. Ovšem matka s dvěma dětmi, která se chce zajímat o to, jak je vedena exekuce na výživné anebo společníci firmy, kterou vytuneloval jednatel, už budou muset každou cestu za exekutorem zaplatit ze svého.

Uznávám, že stále platí Quod licet jovi, non licet bovi a rozhodně nepléduji za zrušení poslanecké imunity. Jen jsem chtěl upozornit na takto markantní rozdíl mezi tím, co se žádá od jiných správců majetku a tím, jakou péči přípravě svého rozhodnutí věnují v tomto případě poslanci. Posuzováno zmíněnými kritérii rozhodování zastupitelů a výrazivem trestního zákoníku by to byla hrubá nedbalost. To v lepším případě. V horším eventuální úmysl zpomalit, retardovat exekuce. Proto ten titulek.

Autor JUDr. Tomáš Sokol je advokátem a místopředsedou ČAK.

Foto Pixabay


[1] Časopis pro právní vědu a praxi 2/2017, s. 195.

[2] Viz https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=8&CT=295&CT1=0.

[3] Viz rozhodnutí ve věci Casa di Cura Valle Fiorita S. r. l. proti Itálii, stížnost č. 67944/13.

Go to TOP