Posuzování naplnění některého z důvodů dědické nezpůsobilosti se dostalo do popředí s novým občanským zákoníkem. Vzhledem k tomu, že zákon v § 3069 o. z. konstatuje, že se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele, pak je namístě otázka, jak posuzovat situaci, kdy byl naplněn důvod dědické nezpůsobilosti před účinností stávajícího občanského zákoníku, ale zůstavitel zemřel až po jeho účinnosti. Tato otázka vzniká zejména v souvislosti s důvodem spočívajícím v dopuštění se činu povahy úmyslného trestného činu proti osobám vymezeným v § 1481 o. z., a dále pak u případů dědické nezpůsobilosti, které jsou obsaženy v § 1482 o. z. Je to proto, že tyto důvody se s novým občanským zákoníkem buď pozměnily, nebo zcela nově přibyly. K výkladu tohoto problému se dostal již i Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 21 Cdo 5238/2017. Bohužel však tento rozsudek přináší více otázek a nejasností než jasných odpovědí. Proto se tímto rozsudkem a jeho komentářem chci v následujícím textu zabývat blíže.

Zmíněný judikát v zásadě řeší dvě hlavní otázky, a to, jakou právní úpravu aplikovat na situaci, kdy došlo k naplnění důvodu dědické nezpůsobilosti před účinností stávajícího občanského zákoníku a ke smrti zůstavitele až po účinnosti, a druhá otázka zní, zda byl či nebyl naplněn důvod pro dědickou nezpůsobilost.

Soud se nejprve zabýval tím, podle které úpravy se posoudí naplnění důvodu pro dědickou nezpůsobilost, a v té souvislosti otevřel též otázku retroaktivity právního předpisu. Nejvyšší soud dochází ve svém rozsudku k následujícím závěrům. „Pokud v projednávané věci zůstavitelka zemřela po 1. 1. 2014, je použití právní úpravy dědění podle nového občanského zákoníku samozřejmé, aniž by bylo třeba odkazovat na jeho ust. § 3069, které je součástí ustanovení přechodných a závěrečných. Podle nové právní úpravy se tak posuzují dědické tituly, okruh dědiců, velikost dědických podílů, správa pozůstalosti, přechod pozůstalosti na dědice apod. Zákaz pravé zpětné účinnosti nového právního předpisu (viz shora) však neumožňuje, aby podle nové právní úpravy byly posuzovány i vztahy vzniklé (nebo dokonce i již zaniklé) za právní úpravy předcházející, byť mají či mohou mít vliv na dědění po 1. 1. 2014.“ Dále pak dovozuje, že „K dědické nezpůsobilosti totiž nedochází až smrtí zůstavitele, ale již tím, že se potenciální dědic zákonem definovaného chování vůči zůstaviteli, resp. dalším osobám, dopustil. To vyplývá především z toho, že ještě za života zůstavitele může z jeho strany dojít k odpuštění (prominutí) takového chování, a tím k obnovení dědické způsobilosti.“

Předně se jako velmi problematické jeví tvrzení, že k dědické nezpůsobilosti nedochází až smrtí zůstavitele, ale již naplněním skutkové podstaty některého z důvodů, jež k dědické nezpůsobilosti vedou. S tímto závěrem si dovolím nesouhlasit, jelikož rozhodně ne každé jednání, které může mít znaky popsané v některém z důvodů pro dědickou nezpůsobilost, bude jako dědická nezpůsobilost posouzeno. Dědicky nezpůsobilý může být totiž jen dědic, nikoliv osoba, která dědicem není. Takže k dědické nezpůsobilosti nemůže dojít před smrtí zůstavitele.

Pokud bychom přijali výklad naznačený Nejvyšším soudem, byla by otázka, zda může naplnit důvod dědické nezpůsobilosti ten, kdo neví, že je potenciálním dědicem určité osoby. Existence způsobilého dědice je jedním ze základních předpokladů dědění, a proto se domnívám, že dědickou způsobilost je třeba posuzovat vždy k okamžiku smrti zůstavitele a podle práva platného v okamžiku zůstavitelovy smrti. Z výše naznačeného vyplývá, že Nejvyšší soud při své argumentaci zjevně zaměnil dědickou nezpůsobilost s naplněním důvodu, který vede k dědické nezpůsobilosti.

S tímto přímo souvisí i premisa o retroaktivitě tak, jak ji pojal Nejvyšší soud. Soud nejprve konstatuje, že podle nové úpravy se posoudí okruh dědiců, což samozřejmě zahrnuje i posouzení dědické způsobilosti, aby následně došel k závěru, že retroaktivita neumožňuje, aby podle nové úpravy byly posuzovány vztahy vzniklé za právní úpravy předcházející. V případě dědického práva je takovýto přístup velmi problematický. Jak by se např. vypořádal soud se situací, kdy by podle staré úpravy mělo dědické právo i počaté ještě nenarozené dítě a podle nové úpravy již nikoliv? Samozřejmě za předpokladu, že zůstavitel by zemřel po početí dítěte, ale již za účinnosti nové úpravy? I zde by se jednalo podle výkladu soudu o retroaktivitu? Případně, pokud by předchozí občanský zákoník počítal jako s nepominutelným dědicem i se zletilým potomkem zůstavitele a nový již nikoliv? Z hlediska konstrukce důvodu dědické nezpůsobilosti je naprosto irelevantní, zda v okamžiku páchání určitého činu ten, kdo jej páchal, věděl, že se dopouští skutku, který jej z potenciálního dědického práva vyloučí, čili nic. Dopustím-li se úmyslného trestného činu vůči mně neznámé osobě a za nějakou dobu se dozvím, že jsem byl závětí otce této osoby povolán jako dědic, budu i tak dědicky nezpůsobilý. Nemohu namítat, že jsem v době páchání daného činu nevěděl, že se dopouštím něčeho, co může dát v budoucnu důvod vzniku mé dědické nezpůsobilosti.

Na druhou stranu je pochopitelné, že pravá retroaktivita by neměla mít v právním řádu místo, nicméně v případě soukromého práva k ní občas dochází. Je však otázkou, zda se lze s odmítnutím zpětné účinnosti takto jednoduše vypořádat v případě dědické nezpůsobilosti. Koneckonců, zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu připouští, že ke zpětné účinnosti dochází v případě § 3070 až 3072 o. z., a argumentuje, že pokud by měla být zpětná účinnost akceptována i v případě dědické nezpůsobilosti, pak by musela mít dědická nezpůsobilost stejnou výslovnou úpravu jako např. vydědění nebo závěť. Tento závěr však dle mého není namístě a postačí prosté tvrzení § 3069, že se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele. Je pak také otázkou, zda se v tomto případě skutečně jedná o retroaktivitu, jelikož, jak již bylo zmíněno výše, dědická nezpůsobilost vzniká až smrtí zůstavitele, a ke zpětné účinnosti tak nedochází. Kaž­dopádně, ačkoliv se jedná o velmi zajímavou problematiku, na kterou lze jistě hledět různým způsobem, tak pro správné posouzení druhé a klíčové otázky není v zásadě příliš podstatná.

Druhou otázku, kterou soud v tomto rozhodnutí řešil, je otázka, zda došlo k naplnění důvodu dědické nezpůsobilosti. Soud došel k závěru, jak již bylo zmíněno výše, že na posouzení naplnění důvodu dědické nezpůsobilosti je třeba užít právní úpravu platnou v okamžik, kdy byl posuzovaný čin spáchán. V našem případě se jedná o právní úpravu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Posuzovaným skutkem zde bylo zanedbání povinné výživy. „Dále soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. 6. 1985, sp. zn. 6 T 63/85, byl A. F. zproštěn obžaloby z dvojnásobného trestného činu zanedbání povinné výživy, kterého se měl dopustit v době od prosince 1983 do konce dubna 1984 a od prosince 1984 do konce března 1985 tím, že neplatil výživné na nezletilého syna K. N., a v době od 11. března 1984 do března 1985, s výjimkou doby od 11. 5. do 11. 7. 1984, neplatil výživné na nezletilou dceru K. Č.; ke zproštění došlo pro zánik trestnosti podle § 213 trestního zákona, když obžalovaný při hlavním líčení dne 12. 6. 1985 předložil prostřednictvím obhájce poštovní poukázky, ze kterých vyplynulo, že dlužné výživné bylo dne 16. 5. 1985 uhrazeno rodiči obžalovaného, se souhlasem obžalovaného.“

Z popsaného skutkového stavu pak Nejvyšší soud dovodil, že při posouzení dle právní úpravy platné v době spáchání není dědic dědicky nezpůsobilý. „Jestliže ještě za účinnosti obč. zák. byl dovolatel zproštěn obvinění z trestného činu zanedbání povinné výživy vůči tehdy nezletilé zůstavitelce, nebyl za tento trestný čin odsouzen, trestnost podle § 214 trestního zák. č. 141/1961 Sb. zanikla, a nebyly tak naplněny předpoklady ust. § 469 obč. zák. pro dědickou nezpůsobilost, opětovné posuzování uvedeného činu dovolatele nyní podle ust. § 1481 o. z. by nepochybně znamenalo pravou zpětnou účinnost nového právního předpisu.“

Problém ve výkladu § 469 starého občanského zákoníku a § 1481 nového občanského zákoníku má dle Nejvyššího soudu spočívat v tom, že § 469 vyžadoval spáchání úmyslného trestného činu, kdežto § 1481 jen činu povahy úmyslného trestného činu, což je jistě pravda. To však nic nemění na skutečnosti, že Nejvyšší soud celou situaci nesprávně právně zhodnotil. Jelikož i podle předchozí právní úpravy bylo rozhodné, zda ke spáchání trestného činu došlo, nikoliv to, zda byl dědic za spáchání trestného činu odsouzen. Toto stanovisko již dlouhodobě podporuje právní teorie, např. „Nezáleží na tom, byl-li pachatel za takový trestný čin odsouzen nebo bylo-li proti němu alespoň zahájeno trestní stíhání. Nezáleží ani na tom, že zanikla možnost trestního postihu v důsledku promlčení, amnestie, popřípadě že vzhledem k povaze případu nemohlo být trestní stíhání ani zahájeno…“[1] Případně „Pro závěr o dědické nezpůsobilosti není přitom rozhodující, zda pachatel byl za úmyslný trestný čin proti některé z uvedených osob odsouzen; případně zda zanikla možnost trestního postihu v důsledku smrti pachatele či prohlášení za mrtvého, promlčení, amnestie či udělení milosti apod. (k tomu § 11 tr. ř.). Pravomocným rozsudkem trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo tento čin spáchal, je soud v řízení o dědictví vázán…“[2]

Teorie i praxe se tak shodují na tom, že není rozhodné, zda došlo následně k zániku trestnosti, ale zda se trestný čin stal, zda byl spáchán. To je také klíčové pro správné posouzení toho, zda je dědic ze zkoumaného rozsudku dědicky způsobilý, čili nic. Podotýkám, že v tomto případě je nerozhodné, podle které ze zmíněných úprav dědického práva by se situace posuzovala. V obou případech postačí spáchání. Nejvyšší soud tak nesprávně vyhodnotil právní otázku a neexistenci dědické nezpůsobilosti dědice opřel jen o závěr trestního soudu, na základě něhož trestnost činu zanikla, a proto nebyl dotyčný odsouzen. Tento závěr Nejvyššího soudu je však nesprávný, jelikož základním předpokladem pro zánik trestnosti v důsledku účinné lítosti je to, že se trestný čin stal, k čemuž dospívá i komentářová literatura. „Účinná lítost předpokládá především, že trestný čin byl dokonán. Trestný čin lze považovat za dokonaný, jestliže jednání pachatele naplnilo všechny zákonné znaky příslušné skutkové podstaty (viz též vysvětlivku č. 5 k § 16 odst. 1, vysvětlivku č. 1 k § 7 odst. 1 a vysvětlivky č. 1 až 3 k § 8 odst. 1)… Napravení škodlivého následku předpokládá, že porucha chráněného zájmu sice již vznikla, ale pachatel odstranil způsobené změny na chráněném zájmu, a tím v podstatě obnovil stav, který byl před jeho činem…“[3] Nejvyšší soud zjevně nedostatečně zhodnotil posuzovaný případ a spokojil se jen s jednoduchým závěrem, že nedošlo k odsouzení v trestním řízení, ale již se vůbec nevěnoval dalším právním otázkám, které celou rozhodovanou věc ovlivňují.

Z výše uvedeného lze uzavřít, že závěry učiněné ve zkoumaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5238/2017 jsou zčásti problematické a zčásti nesprávné. Není možné dovozovat, že v situaci, kdy dojde v rámci trestního řízení k zániku trestnosti, ať již z jakéhokoliv důvodu (amnestie, účinná lítost, promlčení trestního stíhání atd.), bude mít takové rozhodnutí trestního soudu vliv na dědickou nezpůsobilosti v rámci posouzení, zda je dědic dědicky způsobilý v pozůstalostním řízení. Pozůstalostní soud je vázán rozsudkem trestního soudu, jak již bylo zmíněno výše, a to zejména tehdy, pokud trestní soud činí výrok o vině a trestu. Jestliže by podle předchozí úpravy trestní soud dospěl k závěru, že se skutek sice stal, ale není trestným činem, pak by tento závěr musel akceptovat i soud pozůstalostní a dědici přiznat dědickou způsobilost. Zde by byl rozdíl v případě posuzování podle nového občanského zákoníku, jelikož pro posouzení, zda je někdo dědicky způsobilý, již není důležité to, že trestní soud rozhodne tak, že skutek nebyl trestným činem. To samo o sobě nemůže pozůstalostnímu soudu stačit, jelikož je nově třeba zkoumat povahu takového skutku. Jestliže např. nebude odsouzen mladistvý mladší čtrnácti let za zabití svých rodičů, jelikož nenaplnil znaky trestného činu, není takový závěr trestního soudu na překážku toho, aby pozůstalostní soud rozhodl o dědické nezpůsobilosti proto, že došlo ke spáchání činu, který má povahu úmyslného trestného činu. Na druhou stranu, pokud trestní soud dojde k závěru, že se trestný čin stal, je tímto pozůstalostní soud vázán a nemůže učinit v civilním řízení opačný závěr, což se v posuzovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu stalo.

JUDr. Václav Bednář je odborníkem na dědické právo a působí na Právnické fakultě UP v Olomouci.

[1] J. Mikeš: Dědické právo, Panorama, Praha 1981, str. 96.

[2] K. Beerová, R. Fiala in R. Fiala, L. Drápal a kol.: Občanský zákoník IV., Dědické právo (§ 1475-1720), Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2015, str. 38.

[3] F. Púry in P. Šámal, F. Púry, S. Rizman: Trestní zákon, 6. vydání, C. H. Beck, Praha 2004, str. 581-582.