Tento příspěvek zkoumá význam jednoho ze základních dokumentů (alespoň větších) společností na celkové trestněprávní compliance a v několika kapitolách seznámí čtenáře s pojmem compliance program (nebo systém), pojmem etický kodex a jeho význam pro prevenci kriminality právnických osob.

Etický kodex někdy bývá vnímán spíše jako prázdná proklamace, obsahující pouze obecná pravidla, která nebývají osobami v rámci společnosti dodržována (zejména pokud nejsou řádně provedena a vynucována jinými předpisy společnosti). Opak je pravda: i obecné morální zásady (morální apel) mohou mít za splnění základních předpokladů požadovaný účinek.

Vliv určitého morálního apelu na chování jednotlivců zkoumala např. americká studie vlivu morálního kodexu (honor code) na chování studentů při podvádění ve škole a ukázala, že univerzita se silným morálním kodexem, který je reálně vynucován a zakořeněn do života této univerzity, má výrazně nižší počet studentů, u kterých se podvádění vyskytuje (studie uvádí snížení o 36 %).[1]

Etický kodex má svoje místo nejen na akademické půdě, ale v řadě dalších činností (od dobročinných, neziskových až po podnikatelské). „Vysoké etické standardy jsou v dlouhodobém zájmu společnosti jako prostředek pro získání věrohodnosti a důvěryhodnosti, a to nejen v každodenní operativě, ale také s ohledem na dlouhodobé závazky. … Interní kodexy společnosti slouží jako standardy pro jednání, chování jak správního orgánu, tak i klíčových manažerů, a vymezují rámec pro rozhodování v měnících se a často konfliktních situacích. Etický kodex by měl minimálně stanovit jasné limity pro uplatňování soukromých zájmů, včetně obchodování s akciemi společnosti. Celkový rámec etického jednání přesahuje pouhé dodržování zákonů, které by vždy mělo být základním požadavkem.“[2]

Příspěvek se z velké části zaměřuje právě na obchodní korporace. Problematika vnitropodnikového compliance je v současné době nejvíce spojována s oblastí podnikatelské sféry, to ovšem neznamená, že jednotlivé závěry nejsou aplikovatelné pro další typy právnických osob. Cílem příspěvku je nastínit několik základních aspektů etického kodexu jakožto součásti (nejen) trestněprávního compliance a z toho vyplývajících doporučení pro jeho implementaci.

Trestněprávní compliance

Pojem pochází z anglického slovního spojení „to comply with“, tedy být v souladu s něčím (soulad se vyžaduje nejen s právními normami, ale i zásadami etickými, podnikatelskými a poctivého styku). Vzhledem ke specifičnosti pojmu neexistuje vhodný český překlad, a proto se do české odborné i laické literatury probojoval termín nepřeložený. Podnikové compliance nevzniklo jako termín spojený s trestním právem, nejde totiž vůbec o termín původem právní. Jedná se obecně o „vymezení a dodržování etických a právních pravidel chování příslušné obchodní společnosti nebo podnikatelské skupiny (korporace) a jejích zaměstnanců, a to nejen ve sféře čistě obchodních vztahů, ale i v dalších oblastech její činnosti a existence“.[3]

Pojem compliance úzce souvisí s dalším z angličtiny převzatým pojmem – corporate governance (to by mohlo být chápáno jako zastřešující pojem pro jednotlivá pravidla chování společnosti,[4] který do sebe kromě trestněprávního compliance, zásad pro ochranu osobních údajů a bezpečnosti práce zahrnuje také tzv. risk management, nebo např. due diligence – prověřování třetích stran). Někteří ovšem corporate governance naopak chápou jako součást compliance systému, popř. jako zcela oddělenou složku. Corporate governance obsahuje zejména pravidla tzv. dobré správy. Více než prevencí nežádoucího (protiprávního) chování se corporate governance zabývá otázkami efektivity podnikatelských rozhodnutí.[5] Jako zastřešující pojem pro tyto jednotlivé prvky firemních pravidel se někdy udává tzv. „společenská odpovědnost firmy“, tedy dle anglického pojmu Corporate Social Responsibility (CSR).[6] Politika společnosti je tedy velice rozsáhlá, nelze ji zužovat na pouhé compliance, samozřejmě je nutné klást důraz na rozdílnosti jednotlivých společností (od nadnárodních koncernů po malé osobní společnosti). Správné nastavení výše naznačených pravidel pak společnosti pomůže udržovat její chod v souladu s požadavky práva, etickými standardy daného typu podnikání, obchodními zvyklostmi platnými v dané oblasti, udržování dobrého jména a pověsti společnosti apod.

Soubor jednotlivých dokumentů spadajících do compliance pak v celku tvoří tzv. compliance management systém[7] (compliance management systems).

Pojem compliance vznikl tedy čistě jako součást korporátní podnikatelské činnosti, znamenal původně hlavně pravidla podnikatelské činnosti (viz definice výše) a svým vývojem se pak začal užívat jako synonymum pro souladnost s požadavky právního řádu. „Smyslem těchto programů je – v nejobecnější rovině – podchycení a analýza některých závazných pravidel regulujících činnost podnikatele (obchodní korporace) a jejich následná implementace do vnitřních postupů a procesů obchodního závodu tak, aby bylo zajištěno v maximální možné míře legální a etické podnikání“.[8] Důležité je ovšem zmínit, že compliance pravidla nehrají důležitou roli pouze v podnikání, ale také v neziskovém a veřejném sektoru. Zaměření takových pravidel však bývá specifické pro příslušnou oblast.

Jak autoři výše citované monografie věnující se podnikovému compliance správně zdůrazňují, vysoké nároky na „chování“ v soukromoprávním styku klade i úprava občanského zákoníku, a to zejména důrazem na poctivý obchodní styk, odbornou péči a odpovědnost za škodu.[9] Vedení společnosti pak má povinnost péče řádného hospodáře, která, pokud bude vykládána dostatečně široce, může zahrnovat i dostatečnou kontrolu provozu („povinnost managementu důsledně prošetřit existující podezření, a dostát tak povinnosti péče řádného hospodáře“[10]).

Cílem trestněprávního compliance je pak „předcházet páchání trestné činnosti nejen ze strany zaměstnanců nebo osob v obdobném postavení [§ 8 odst. 1 písm. d)], ale i statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a dalších osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a), osob ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby [§ 8 odst. 1 písm. b)], ale i toho, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení takové právnické osoby [§ 8 odst. 1 písm. c)]“.[11] Autoři tak (správně) vycházejí zejména z ust. § 8 ZTOPO, které upravuje koncepci přičitatelnosti jednání fyzické osoby osobě právnické, na které je trestní odpovědnost právnických osob postavena. Účinným nastavením compliance programu tak může společnost zabránit kolektivní odpovědnosti (tedy celku, protože trestní sankce se může citelněji promítnout i do finanční sféry jednotlivců – členů a zaměstnanců společnosti) s tím, že za spáchanou trestnou činnost by pak měl odpovídat jednotlivec, který jednal proti těmto závazným vnitřním compliance pravidlům.

Primární negativní důsledek trestné činnosti – tedy trestní odpovědnost – je doprovázen řadou dalších negativních efektů s trestnou činností spojených. Jedná se o rizika poškození reputace (dobrého jména právnické osoby), obchodní riziko (dopad na podnikání) a s tím spojené finanční dopady.[12] Obecně lze tedy říci, že compliance programem se právnická osoba chrání před mnohem větší újmou, než je trestněprávní sankce.

Vzhledem k mnohem větší tradici podnikového compliance v zahraničí je i v českém právním prostředí vidět velký vliv zahraniční literatury věnující se této problematice na dnes dostupnou českou literaturu obsahující doporučení týkající se compliance programů. Některé z takových významných zahraničních materiálů v základních poučkách shrnuje např. Bohuslav v kapitole kolektivní monografie, věnující se právě problematice trestní odpovědnosti právnických osob.[13]

Vyvinění se právnické osoby

Jak již bylo uvedeno v předchozí kapitole, ZTOPO zavedl konstrukci tzv. přičitatelnosti trestného činu spáchaného osobou fyzickou (jednající v zájmu nebo v rámci činnosti dané právnické osoby[14]). ZTOPO při svém přijetí v § 8 obecně počítal s automatickým (resp. bez existence vyviňovací klauzule) přičítáním jednání statutárního orgánu a dalších osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c) právnické osobě. Pouze v případě jednání zaměstnance právnické osoby bylo přičítání jednání takové osoby podmíněno příkazem nebo kvalifikovaným zanedbáním ze strany vedení právnické osoby.

Ust. § 8 odst. 2 písm. b) ZTOPO v současné době říká, že právnická osoba je trestně odpovědná za jednání zaměstnance v případě, pokud k němu došlo na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v odst. 1 písm. a) až c), anebo proto, že orgány právnické osoby nebo osoby uvedené v odst. 1 písm. a) až c) neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu.

Již toto ustanovení přineslo základ pro úvahy nejen pro praxi, ale i pro odbornou sféru, která se snažila přijít na to, jaká opatření zabraňující trestněprávnímu jednání zaměstnanců lze po právnické osobě spravedlivě požadovat. Ust. § 8 odst. 2 písm. b) ZTOPO však alespoň stanoví, že je třeba nad zaměstnanci vykonávat kontrolu a v případě odhalení trestné činnosti je třeba zavést mechanismy, které pomohou spáchaný trestný čin mitigovat (zamezit nebo odvrátit následky trestného činu). Již přijetí tohoto ustanovení založilo podhoubí pro tvorbu trestněprávního compliance, které míří právě na výše uvedenou problematiku. Pro vyvození trestní odpovědnosti právnické osoby za jednání svého zaměstnance by podle výše uvedeného ustanovení musel být prokázán nedostatek řádného vedení a kontroly tohoto zaměstnance.[15]

Odpovědnost právnické osoby za jednání osob uvedených v § 8 odst. písm. a) až c) ZTOPO však byla až do novely ZTOPO provedené zák. č. 183/2016 Sb. neomezená (jedním z „korektivů“ byl požadavek, aby trestná činnost byla spáchána v rámci činnosti, v zájmu nebo jménem právnické osoby, což vylučovalo alespoň absolutní excesy jednající osoby).

Výše uvedená novela ZTOPO přinesla kromě původně zamýšlených změn (rozsah kriminalizace právnických osob) i zcela nové ust. § 8 odst. 5 ZTOPO: Právnická osoba se trestní odpovědnosti podle odstavců 1 až 4 zprostí, pokud vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu osobami uvedenými v odstavci 1 zabránila.

Nejen způsob přijetí, ale i samotná legislativní formulace tohoto ustanovení přinesla řadu oprávněné odborné kritiky.[16] Pro účely tohoto příspěvku ovšem nebudu znovu opakovat legislativní nedostatky doprovázející toto ustanovení a plně se v souvislosti s touto kritikou odvolávám na již existující odbornou literaturu.

Potřeba je ovšem věnovat se některým aspektům rozebíraného vyviňovacího[17] odstavce, které jsou pro tuto práci významné. Jedná se o problematiku neurčitého pojmu „veškeré úsilí, které lze na právnické osobě požadovat“ a v současné době tolik diskutované možnosti převrácení důkazního břemene v souvislosti s prokazováním těchto skutečností.

Veškeré možné úsilí

Profesor Šámal uvádí, že v případě, že právnická osoba vynaloží veškeré úsilí, které na ní lze spravedlivě požadovat, může se zprostit trestní odpovědnosti za exces některé osoby uvedené v § 8 odst. 5 ZTOPO. Zda se právnická osoba pokoušela zabránit takovým excesům, se bude zkoumat dle jejích vnitřních předpisů a kontrol jejich dodržování. Ve svém článku pak odkazuje na budování tzv. firemní kultury (corporate culture).[18]

Jak uvádí Chromý s Růžičkou, „zákon nedefinuje minimální standard, při jehož dodržení by se mělo za to, že právnická osoba vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu vyjmenovanými osobami zabránila. Orgány činné v trestním řízení nemají ani uloženou povinnost jej vydat.“[19] Nejblíže se orgány činné v trestním řízení přiblížily výkladu takového požadavku v již jednou aktualizované Metodice Nejvyššího státního zastupitelství[20] (dále jen „Metodika NSZ“). Tato metodika však již byla také z řady důvodů podrobena odborné kritice.[21] Autorka kvituje snahu osvětlit pojem veškeré možné úsilí i takovým způsobem, zejména s ohledem na rozbor dostupné judikatury v těchto věcech. Některé informace obsažené v Metodice NSZ jsou ovšem velice kusé, a je proto třeba je dále rozvést, a to pokud možno v dokumentu věnujícímu se požadavkům na řádné vedení a prevenční činnost právnických osob z pera Ministerstva spravedlnosti nebo jiného centrálního orgánu. Teprve takový dokument by mohl postavit najisto, jaké „veškeré úsilí“ se opravdu na právnických osobách požaduje.

Pokud budeme zkoumat hranice veškerého možného úsilí právnické osoby podle Metodiky NSZ, tak ta tyto hranice vymezuje šesti hledisky: funkčním, subjektivním, časovým, personálním, potentním a procesním.[22]

a)Funkční hledisko je vymezeno účelem jednotlivých přijatých opatření. Základním účelem je prevence páchání protiprávní činnosti (preventivní účel), detekce případného rozporu s pravidly (detekční účel) a následné potrestání odpovědných osob a adekvátní reakce na jejich protiprávní jednání (represivní či reakční účel).[23]

b)Subjektivní (materiální) hledisko je odrazem „spravedlivého“ požadavku na vynaložení veškerého možného úsilí právnickou osobou.

c)Časové hledisko zcela logicky požaduje, aby byly interní normy zavedeny v době, ve které došlo ke spáchání trestného činu.

d)Personální hledisko klade důraz na to, která z osob uvedených v § 8 odst. 1 ZTOPO jednání přičitatelné právnické osobě spáchala. Jinak se bude přistupovat k přičítání jednání statutárního orgánu a jinak k zaměstnanci.

e)Potentní hledisko vyjadřuje způsobilost daného opatření ovlivnit chod v právnické osobě.

f)Procesní hledisko nakonec zkoumá, zda právnická osoba své předpisy kontinuálně prosazuje (aktualizuje, školí o nich zaměstnance).

Autoři věnující se této problematice se obecně shodnou na tom, že základem „veškerého úsilí“ je implementace trestněprávního compliance systému, jeho kontrola a dodržování, přičemž každý autor klade důraz na jiné instituty. Vzhledem ke specifičnosti jednotlivých typů právnických osob, ale i rozdílnosti mezi jednotlivými právnickými osobami téhož typu je na uvážení každé z nich, jaká z nabízených opatření přijme. Základním předpisem, který bývá často uváděn na prvních místech, je právě etický kodex, jehož hlavní přínosy budou představeny v následující kapitole tohoto příspěvku. Pravdou ale zůstává, že požadavek veškerého možného úsilí je natolik široký a neurčitý, že nikdy nelze s určitou přesností žádné právnické osobě potvrdit, že její program je stoprocentně spolehlivý.

Jak ukázala tato kapitola, vůbec nelze hovořit o jasných závěrech, což je vzhledem k tomu, že se jedná o trestní odpovědnost, poměrně nešťastné. Nelze s jistotou určit, jaké úsilí je veškeré možné, kdo bude takové úsilí prokazovat a jak tedy obecně svůj compliance program nastavit.

Z hlediska doporučení je pak zejména potřeba vycházet ze stavu současného poznání, implementovat daná opatření s ohledem na specifika činnosti právnické osoby a v případě potřeby dokázat takové skutečnosti mít po ruce vždy dostatek podkladů, které svědčí o úsilí právnické osoby zabránit protiprávní činnosti. Právě doporučení vycházející ze současně dostupných materiálů věnujících se podnikovému compliance s užším zaměřením na implementaci etického kodexu do vnitřních předpisů společnosti budou rozebrána v následující kapitole tohoto příspěvku.

Otázka přenesení důkazního břemene v řízení proti právnické osobě

Zejména zavedení § 8 odst. 5 do zákonné úpravy trestní odpovědnosti právnických osob rozpoutalo v odborné sféře bouřlivé debaty nad možností přenesení důkazního břemene v trestním řízení ohledně prokázání okolností, za kterých se může právnická osoba vyvinit z trestní odpovědnosti, a to právě na obžalovanou právnickou osobu. Otázka důkazního břemene v trestním řízení je velice komplexní problematikou a cílem tohoto příspěvku zdaleka není její rozbor. Je třeba ovšem poukázat zejména na oblasti názorů, které se v souvislosti s prokazováním skutečností podle § 8 odst. 5 ZTOPO v odborné literatuře objevily.

Z recentních publikací na téma otázky přenesení důkazního břemene v trestním řízení se vyvinuly v podstatě tři základní směry:[24]

1. Směr, který tvrdí, že důkazní břemeno se následkem zakotvení § 8 odst. 5 ZTOPO přenáší. Aktualizovaná Metodika NSZ ve své podstatě (ačkoliv jasně nehovoří o přenesení důkazního břemene) uvádí (a tím pádem státním zástupcům doporučuje) následující postup: „Státní zástupce může právnickou osobu vyzvat bez pohrůžky sankcí (v souladu se zásadou zákazu k sebeobviňování neboli nemo tenetur se ipsum accusare), aby příslušné podklady k důvodnosti závěru o vynaložení veškerého úsilí předložila. Jestliže právnická osoba na to nereaguje a ani z dosud provedeného dokazování nevyplývají skutečnosti nasvědčující tomu, že lze o aplikaci § 8 odst. 5 ZTOPO v konkrétním případě rozumně uvažovat, jde o otázku zodpovězenou.“[25] V případě neaktivity právnické osoby při prokazování skutečností nasvědčujících jejímu vyvinění tak Metodika přikládá takové neaktivitě určitou váhu (což je v rozporu se zásadou, kterou Metodika v citovaném odstavci sama uvádí, tedy nemo tenetur se ipsum accusare).[26]

Bohuslav se při rozboru této problematiky také kloní spíše na tu stranu, že povinnost právnické osobě, aby prokázala skutečnosti rozhodné pro zproštění se trestní odpovědnosti, uložit lze. Odkazuje nejen na judikaturu ESLP, která v určitých případech takové zatížení dovoluje, ale zejména vyžaduje „užití selského rozumu, které povede k efektivnímu prosazení účelu zákona“ a zohlednění zásad účelnosti a hospodárnosti trestního řízení.[27]

2. Směr, který za současné právní úpravy přenesení důkazního břemene odmítá, ale nebrání se možnosti jeho explicitního zakotvení zákonodárcem. Ačkoliv podle řady autorů nelze za současného stavu právní úpravy dovozovat přenesení důkazního břemene na právnickou osobu, zejména vzhledem k tomu, že to odporuje některým základním zásadám trestního řízení a jde o tak velký zásah do práva na spravedlivý proces, že se vyžaduje, aby se taková povinnost nedovozovala pouze implicitně z právní úpravy, ale aby byla explicitně zakotvena do textu zákona (jako výjimka z jinak platných obecných zásad). K takové úvaze dospívá v příspěvku kritizujícím aktua­lizovanou Metodiku NSZ Pelc: „Osobně se vůbec nebráním diskusi o zatížení právnické osoby důkazním břemenem v trestním řízení, tj. obráceně řečeno o obráceném, přeneseném či rozděleném důkazním břemeni, které by však musel stanovit zákonodárce přímo výslovně v trestním předpisu a musel by zároveň přesněji specifikovat nároky, které na právnickou osobu klade.“[28]

Někteří autoři si pak pokládají otázku, zda zákonodárce nepoužil termín „zproštění“ trestní odpovědnosti záměrně s cílem fakticky přenést důkazní břemeno na obviněnou právnickou osobu. V příspěvku Gřivny a Šimánové nalezneme polemiku nad touto možností: na jednu stranu autoři připouštějí praktičnost takové možnosti, na druhou stranu si uvědomují její kontroverznost. V závěru příspěvku pak odkazují na budoucí rozhodovací praxi (hlavně vyšších stupňů) soudů nebo na zásah zákonodárce.[29] Tento příspěvek přináší hlavně podrobný rozbor vývoje názorů českých i zahraničních odborníků na problematiku důkazního břemene v České republice a může být důležitým podkladem pro budoucí diskuse nad touto problematikou.

3. A poslední směr, který odmítá zakotvení institutu přenesení důkazního břemene do trestního procesu, neboť to odporuje základním zásadám trestního řízení, zejména pak zásadě vyhledávací a zásadě materiální pravdy. V příspěvku věnujícím se otázce důkazního břemene se Fenyk vyjadřuje v tom směru, že materiální důkazní břemeno v trestním řízení lze připustit, ovšem nelze takové břemeno dělit mezi strany sporu, protože v trestním řízení je „právo i právní povinnost státu (vystupujícího v trestním řízení orgány činnými v tomto řízení) prokazovat a trestně stíhat trestné činy,“ přičemž „stát se této odpovědnosti z povahy věci legitimní cestou zprostit nemůže“.[30]

Při argumentaci obhajující ať ten, či onen směr autoři často zmiňují (novou) úpravu odpovědnosti právnických osob za přestupky podle § 21 přest. zák. Taková argumentace je však dvojsečná. Na jedné straně je pravda, že vzhledem k tomu, že právnická osoba se svým compliance programem nesnaží zbavit pouze trestní odpovědnosti, ale i odpovědnosti administrativní, musí počítat, že v případě odpovědnosti za přestupek bude muset svou snahu prokazovat. Je proto nelogické, aby jí v jednom řízení taková povinnost zatěžovala, kdežto v jiném (trestním) nikoliv. Na druhou stranu § 21 odst. 1 přest. zák. explicitně stanoví, že právnická osoba nebude za přestupek odpovědná, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat. Touto formulací pak argumentují zastánci opačného směru, kteří říkají, že pokud by zákonodárce chtěl právnickou osobu zatížit důkazním břemenem, použil by právě takovou formulaci.

Nehledě na výše zmíněné výkladové spory je zřejmé, že v případě odpovědnosti za přestupek ukládá přest. zák. „břemeno tvrzení a břemeno důkazní“.[31] Proto je nutné při implementaci předpisů zabraňujících protiprávnímu jednání členů a zaměstnanců společností mít na paměti možnost tato pravidla v budoucnu prokazovat.

Podle mého názoru jsou skutečně úvahy nad (alespoň) částečným přenesením důkazního břemene při prokazování vynaložení veškerého možného úsilí právnické osoby zcela legitimní. Nelze však takový zásah dovozovat takzvaně mezi řádky, nýbrž je nutné tuto možnost v řádném zákonodárném procesu zakotvit přímo do zákona. Tato otázka může být otevřena v souvislosti s obnovením rekodifikačních prací na českém trestním řádu (jedná se přece jen o trestněprocesní otázku). Nelze ovšem souhlasit s tím, že bychom otázku přenesení mohli dovozovat z použití termínu „zprostí se“, a to zejména s ohledem na způsob zakotvení § 8 odst. 5 ZTOPO v rámci legislativního procesu, které bylo natolik nesystémové, že si stěží lze představit, že by zákonodárce takový důsledek vůbec promyslel,[32] navíc většina odborné literatury označuje použití tohoto pojmu za legislativní chybu.[33] Nemohu ovšem popřít čistě pragmatickou stránku věci (kterou volí i Nejvyšší státní zastupitelství s ohledem na Metodiku NSZ), a sice že orgány činné v trestním řízení nebudou mít možnost, jak nade vši pochybnost prokázat, že právnická osoba potřebné úsilí nevyvinula.

Už s ohledem na Metodiku NSZ (ačkoliv se v řadě bodů shoduji s její kritikou) je nutné upozornit právnické osoby, že není vyloučeno, že se na ně bude klást zvýšený nárok při prokazování těchto skutečností. Na tyto důsledky současného vývoje odborné diskuse je nutné být připraven.[34]

Význam ustanovení o účinné lítosti

Řádné nastavení compliance programu pak kromě preventivní funkce zastává i funkci reakční a detekční. Tyto dvě funkce mají význam nejen z pohledu ust. § 8 odst. 5 ZTOPO, ale také kvůli úpravě účinné lítosti v § 11 ZTOPO. Na tomto místě je tedy nutné pouze zmínit možnost, že trestní odpovědnost právnické osoby zanikne, pokud bude mít dostatečné reak­ční a detekční mechanismy, které pomohou danou trestnou činnost včas odhalit a zabránit jejím škodlivým následkům (za splnění dalších podmínek § 11 ZTOPO). „Daný interní či externí kontrolní systém musí počítat i s variantou, že půjde pouze o přípravu trestného činu nebo o pokus o něj ze strany zaměstnance, a mít nastaveny interní postupy i pro takovéto situace.“[35] 

Etický kodex

Právě s ohledem na celkový systém opatření, která lze na právnické osobě spravedlivě požadovat, se tento příspěvek zaměřuje na jednu součást compliance programu, která se uvádí skoro v každé dostupné literatuře věnující se řízení a sestavování podnikových interních procesů.

Etický kodex (anglicky také např. code of ethics nebo code of conduct[36]) je ústředním prvkem compliance programů,[37] vyjadřuje zásady a hodnoty společnosti, slouží k vymezení se proti nelegálním aktivitám, deklaruje zásady poctivosti, transparentnosti, profesionality, morálky apod. Tvoří základ pro další jednotlivé prvky compliance programu. „Všichni zaměstnanci právnické osoby si musejí být vědomi, že napříč celou právnickou osobou není trestná činnost tolerována, a už vůbec ne podporována.“[38] Kaplan s Murphym píší, že již nějakou dobu se mezi odborníky na danou problematiku uvádí, že právě správné nastavení a oddanost společnosti určitým etickým principům (zakotveným zejména v etických kodexech a opakovaných v rámci školení zaměstnanců) je základním požadavkem dosažení tzv. legal compliance[39] (tedy souladnosti s právními předpisy).

Etický kodex tak má potenciál dát všem členům společnosti jasnou představu, jaké jednání je takříkajíc tabu. Zejména zaměstnancům společnosti může správně nastavený etický program ukázat směr nejen v případech jasného porušování právních předpisů, ale i v tzv. šedé zóně, kde nemusí být hranice legálního a protiprávního jednání zcela zřejmá.[40]

Autoři monografie věnující se podnikovému compliance uvádějí, že řada významných společností, jako např. Enron či Volkswagen, měla detailně zpracovaný etický kodex. „Ten se však v konečném důsledku, díky nulové či nevhodně koncipované podpoře odpovědných osob, špatné interní komunikaci a očividně i klamné či obecně nesprávné korporátní kultuře, projevil jen jako změť prázdných frází bez praktického (reálného) významu.“[41]

Přesto, že by měl být etický kodex co možná nejobecnějším předpisem společnosti (zastřešujícím ostatní součásti compliance programu), neměl by obsahovat jen prázdné fráze a vágní pojmy. Takové nastavení etického kodexu (stejně jako u jiných kodexů) může způsobit, „že se zaměstnanci a pracovníci společnosti nejsou schopni s jednotlivými pravidly v nich obsaženými ztotožnit, nepochopí jejich spojitost s vlastní činností, a pravidla tudíž ignorují či je dokonce vědomě porušují“.[42]

Zejména kvůli významu tohoto organizačního předpisu pak obsahuje literatura věnující se problematice compliance řadu doporučení, jak etický kodex řádně nastavit. Tato kapitola obsahuje podstatné závěry z těchto doporučení, a to na základě analýzy tuzemské i zahraniční literatury, která často pracuje s dlouholetou zkušeností s trestní odpovědností právnických osob.

S etickým kodexem významně souvisí tzv. firemní kultura. Fenyk požaduje, aby společnost svým nastaveným compliance programem „žila“.[43] V oblasti etického kodexu pak jeho životnost souvisí zejména s jeho distribucí, pravidelností jeho aktualizace a  s tím, že jednotliví členové právnické osoby znají jeho text. Chromý s Růžičkou na druhou stranu zdůrazňují, že firemní kultura (jako základ compliance, tedy souladnosti) není nutně závislá na existenci etického kodexu, a to pokud je v rámci činnosti právnické osoby natolik silná, že vytváří „prostředí pro právně konformní chování osob podílejících se na její činnosti“.[44] Dle mého názoru je však k nastavení firemní kultury potřeba nějaký zastřešující dokument (jako je etický kodex) přijmout, a to zejména z toho důvodu, že v řadě případů dochází v právnických osobách k častým personálním obměnám (pokud se nejedná o malé osobní společnosti) a nepsaná firemní kultura bez jasně vymezeného směru by mohla být k takovýmto změnám náchylná.

Francouzský portál pro prevenci korupčního jednání v obchodní sféře (Sapin II) uvádí etický kodex (code of conduct) jako první z nástrojů vhodných pro implementaci v rámci compliance systému.[45]

Top-level commitment

Přesto, že § 8 odst. 5 ZTOPO obsahuje neurčitý požadavek veškerého úsilí, nepřijaly vrcholné orgány (s výjimkou NSZ a jeho Metodiky) žádné manuály věnující se vnitropodnikovému compliance. Takovými dokumenty se však můžeme inspirovat v zahraničí. Britské ministerstvo spravedlnosti tak v roce 2012 vydalo příručku, která má pomoci obchodním společnostem s prevencí úplatkářského jednání.[46] Jako jeden ze základních pilířů protikorupčního compliance programu označuje tato příručka právě tzv. top-level commitment. Jedná se o prohlášení vedení dané společnosti (tedy managementu, vlastníků společnosti, mateřské firmy apod.), které se vymezuje proti protiprávnímu jednání. Takové prohlášení (samozřejmě za předpokladu, že je tito vrcholoví představitelé také dodržují) slouží právě jako vodítko pro zbytek společnosti v tom, jakým směrem se má její činnost vydat. Etický kodex ovšem neslouží pouze k vymezení se proti protiprávní činnosti. Obsahuje zpravidla obecnější morální apel, který slouží k budování poctivé firemní kultury.

Ve stejném roce jako příručka britského ministerstva spravedlnosti vznikl průvodce protikorupčními opatřeními na půdě amerického ministerstva spravedlnosti.[47] Tento průvodce shodně požaduje prohlášení vedení (managementu) včetně zřetelně vyslovené protikorupční politiky společnosti. Zejména takové prohlášení je vhodné umístit do veřejného, obecného dokumentu, jako je etický kodex. Hned na dalším místě zdůrazňuje příručka význam zachovávání aktuálnosti a vysvětlení etického kodexu (code of conduct) zaměstnancům.[48]

Uváděný „hlas shora“ ovšem neznamená pouze fakt, že základní kodex, jako je právě ten etický, bude vydán vrcholovým managementem. Hlavní je právě přistoupení vedení společnosti na zakotvené etické standardy a jejich dodržování. V případě porušení etických norem ze strany člena vedoucího orgánu by pak mělo následovat jeho postižení (zejména vyloučení z vedení). Svůj závazek může vedení vyjádřit např. v preambuli etického kodexu. Vzhledem k tomu, že etický kodex má být obecnějším předpisem a neobsahovat přesné normy, může být takové poselství shora vyjádřeno např. i osobním sdělením. „Mělo by být osobní a reflektovat jedinečnou historii společnosti, možná zmínit produkty nebo služby, které daná společnost nabízí, a nedávno dosažené milníky, včetně ocenění a vyznamenání společnosti. Takový úvod by měl navázat tuto informaci na etické a s compliance související standardy a na význam, jaký takové standardy mají pro úspěch společnosti a celkovou kulturu dané společnosti.“[49]

Prohlášení pak nemusí být nutně součástí etického kodexu, nýbrž může být vydáno formou samostatného dokumentu, který společnost předkládá. Vzhledem k jeho úzkému propojení s morálním kodexem a s ohledem na mezinárodní doporučení se autorka domnívá, že vhodnější je jeho zařazení do úvodu etického kodexu, tak aby byla tomuto předpisu dána širší souvislost. 

Zavedení etického kodexu do struktury společnosti a jejího compliance programu

Zavádění efektivního compliance programu se skládá z několika kroků. Na začátku snah o zavedení efektivního systému, který má sloužit k prevenci protiprávní (trestné v případě čistě trestněprávního compliance) činnosti, jejímu včasnému odhalení a účinnému postihu, by měl stát tzv. risk assessment neboli zhodnocení rizik. Takové zhodnocení se týká i etického kodexu. Průzkum etického podhoubí ve společnosti se dá provést sérií dotazníků zaměřených na chování zaměstnanců, popř. vedením specifickým rozhovorů s nimi (to připadá v úvahu zejména u menších společností).

Daný průzkum by se měl zejména zaměřit na:

1. vztahy v dané společnosti: zda panuje obecná důvěra mezi jejími členy a zaměstnanci, zda určité etické hodnoty (jako objektivita, čestnost, dobrá víra apod.) panují i na úrovni jednotlivců dané společnosti;
2. zda ze strany společnosti je kriticky hodnoceno jednání vyššího managementu, popř. vystupování společnosti jako celku;
3. zda existují jiné náznaky nepoctivého/neetického chování v rámci společnosti.[50]

Následky porušení etického kodexu

Etický kodex by měl obsahovat i negativní následky jeho porušování, aby nebyl prázdný. V úvodních ustanoveních by mělo být postaveno najisto, že non–compliance, tedy chování v rozporu s pravidly stanovenými etickým kodexem a dalšími prováděcími předpisy, bude společností sankcionováno. Toto prohlášení se musí vztahovat i na vrcholový management.[51] Dále by měl zmiňovat způsoby odhalování nežádoucího chování.[52]

Detekční funkce etického kodexu

Při zakotvování základního dokumentu typu etického kodexu se předpokládá, že bude ještě „proveden“ dalšími interními předpisy, které zaručí jeho životnost. Zejména se jedná o organizační a pracovní řád. Etický kodex by měl obsahovat obecnou výzvu pro všechny, kteří se setkají v rámci své činnosti s chováním, jež je v rozporu s kodexem, aby takové chování nahlásili příslušným autoritám. Organizační řád pak podrobněji upraví tento nahlašovací proces a osoby odpovědné vyvstalou situaci řešit. „Existence firemního etického kodexu by měla být nápomocná tomuto procesu, který by se měl opírat o právem zaručenou ochranu dotčených osob. Pro zaměstnance, kteří chtějí hlásit obavy ohledně neetického nebo nezákonného chování, které by také mohlo ohrozit integritu finančních výkazů, by mělo být výborem pro audit nebo etickou komisí či obdobným orgánem vytvořeno kontaktní místo.“[53]

Řada autorů jako nástroj vhodný k zajištění včasného oznamování nežádoucí činnosti označují tzv. etickou linku nebo ochranu tzv. whistleblowerů. Základy těchto nástrojů mají být položeny již v základním etickém kodexu, zejména tedy by jasně měla být dána najevo politika, která chrání oznamovatele před možností jejich následného postihu nebo znevýhodnění jak ze strany společnosti, tak ze strany kolegů. Vzhledem k tomu, že ochrana oznamovatelů nebyla v České republice prozatím uzákoněna, musí organizace zajistit jejich účinnou ochranu ve svých vnitřních předpisech.[54]

Publikace etického kodexu

Jeden z nejvýznamnějších aspektů etického kodexu tkví v jeho zveřejnění, pokud ne třetím osobám, tak alespoň členům a zaměstnancům právnické osoby. Jedná se o velice důležitý význam z hlediska vyvinění právnické osoby (zejména podle § 8 odst. 5 ZTOPO). S odkazem na výše rozebranou diskusi na téma dokazování efektivního systému compliance – a vzhledem k tomu, že už v současnosti poměrně významná řada autorů považuje převrácení důkazního břemene za možné – je potřeba zvážit, jaká opatření musí právnická osoba skutečně prokázat.

V případě, že společnost uveřejní vhodným způsobem svůj etický kodex (umístěním na webové stránky, v tištěné podobě k rozebrání v sídle a pobočkách společnosti, na intranetu společnosti dostupném všem zaměstnancům), vyhne se povinnosti prokazovat jeho existenci, neboť orgány činné v trestním řízení jsou povinny objasňovat i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede (§ 5 tr. řádu). Dle mého názoru, pokud bude zcela zřejmé, že v době spáchání trestného činu přičitatelného právnické osobě měla tato právnická osoba řádně přijatý a zveřejněný etický kodex, musí orgány činné v trestním řízení prokázat, že nebyl dostatečně účinný. Tento závěr by mohlo zneplatnit pouze zákonné převrácení důkazního břemene, kde by byla právnické osobě uložena povinnost nejen zavést účinný systém prevence trestné činnosti, ale také prokázat jeho efektivitu.

Ačkoliv žádný z vnitřních předpisů by nikdy neměl být přijat se zpětnou účinností, musí být zabráněno tomu, aby byly v trestním řízení předkládané dokumenty antedatovány. Pro prokázání data vzniku dokumentu tak může sloužit i údaj o jeho uveřejnění nebo uložení na certifikované elektronické úložiš­tě s časovým razítkem. Kvůli zabránění antedataci je nutné zdůraznit potřebu dodržování pravidel stanovených pro přijetí, uchování a ověřování jednotlivých vnitřních dokumentů (organizační řád, podpisový řád a skartační řád), které jsou součástí účinného vnitropodnikového compliance. I etický kodex musí být přijat v souladu s takovými pravidly.

V tomto ohledu se zcela ztotožňuji s doporučením Šámala, které se týká obecně interních předpisů vydaných v rámci činnosti právnické osoby (autor klade důraz na dokumentaci účetnictví, rozhodnutí statutárních a kontrolních orgánů právnické osoby atd.). Dle mého názoru je potřeba toto doporučení vztáhnout i na předpisy formátu etického kodexu a na něj navazujících vnitřních předpisů. „Vždy je třeba zajistit, aby všechny tyto doklady a ostatní písemnosti bylo možno v případě potřeby dohledat a předložit příslušným orgánům, přičemž z nich musí být jednoznačně zjistitelné, kdo takové rozhodnutí učinil, případně kdo k němu dal souhlas, pokyn nebo jej schválil, co bylo jeho obsahem a komu bylo určeno. K tomu by měla právnická osoba vytvořit vnitřní systém uchování informací, který musí být zcela transparentní a zpětně nezpochybnitelný. Důležité také je, aby právnická osoba měla za tím účelem vypracovaný skartační řád, spisový řád a archivační řád.“[55]

Studie o vlivu morálního kodexu dospívá nejen k uvedenému závěru, že na univerzitě s „živým“ kodexem morálního (etického) chování dochází k více než třetinové redukci podvádění, ale také k závěru, že proto, aby tento efekt nastal, nesmí být onen kodex pouze zachycen na papíře, ale uveden v život. „Tvrdíme, že pravdivost, podpora prostředí a institucionální důraz na silný morální kodex jsou nezbytné k zajištění, aby byl morální kodex úspěšný pro zabránění akademické nepoctivosti.“[56] Studie tedy uzavírá tím, že samotná existence kodexu nestačí: pro jeho účinnost je nutné jeho uvádění v život danou společností.[57]

Vhodné uveřejnění by pak mělo být doprovázeno různými školeními, při kterých jsou zásadní základy chování na pravidelné bázi připomínány. Nestačí se spoléhat na to, že zaměstnanci budou etický kodex (také zejména vzhledem k jeho obecnosti) aktivně vyhledávat a připomínat si jeho znění. Je potřeba nastavit správnou komunikaci tak, aby bylo etické chování aktivně vyžadováno.

K udržování etického kodexu při životě pak mohou sloužit pravidelné dotazníky, ve kterých zaměstnanci zhodnotí nejen své vystupování, setkání se s etickým dilematem, problematikou výslovně řešenou etickým kodexem, ale např. také vnímání prostředí ve společnosti.[58] Výsledky těchto dotazníkových akcí mohou přinést řadu podnětů ke zlepšení stávajícího compliance systému.

K tomu, aby byl etický kodex často komunikován se zaměstnanci a dalšími členy společnosti (např. akcionáři) může, zejména ve větších společnostech (s desítkami až stovkami zaměstnanců), sloužit výtah z etického kodexu (tzv. desatero). Díky tomu si všechny osoby osvojí alespoň základní principy a budou mít existenci etického kodexu neustále na paměti.

Obchodní partneři

V případě compliance v rámci obchodních společností lze vyžadovat určité standardy i od svých smluvních partnerů. Odkaz na etický kodex, popř. alespoň jeho základní pravidla, tak může být vtělen do smluvní dokumentace dané společnosti (v podobě smluvní doložky). V dnešním globalizovaném světě je nutné, aby se společnost ve své smluvní dokumentaci vymezila proti negativním vlivům zvenčí.

Do smluvní dokumentace tak mohou být vkládány nejrůznější pojistky proti neetickému chování smluvního partnera. „Compliance doložka obvykle seznamuje smluvní partnery společnosti s existencí a podmínkami jejího compliance programu a zavazuje je k respektování těchto pravidel. Součástí doložky je zpravidla také deklarace existence korespondujících compliance pravidel na straně smluvního partnera.“[59] S tím souvisí i následná publikace příslušných compliance pravidel alespoň tak, aby byla přístupná obchodním partnerům.

„Programy zajišťování shody s právním rámcem by také měly platit pro dceřiné společnosti, a pokud možno i třetí strany, jako jsou zprostředkovatelé a jiní prostředníci, konzultanti, zástupci, distributoři, poskytovatelé a dodavatelé, konsorcia a partneři ve společném podniku (joint venture).“[60]

Výše uvedené s určitými modifikacemi platí i pro další typy právnických osob (neziskový sektor, politické strany, církve apod.).

Závěry

Při posuzování compliance systému vždy bude kladen důraz zejména na jeho efektivitu, více než na jeho formální stránku. Totéž platí i pro etický kodex jakožto součást compliance systému dané společnosti. Etický kodex nelze považovat za všelék, a proto je potřeba jej doplnit příslušnými prováděcími předpisy. „Interní předpisy musí ve společnosti tvořit vnitřně jednotný a provázaný systém.“[61] V souvislosti s výše shrnutými poznatky je možné doporučit zejména zakotvení etického kodexu jménem hlavních představitelů společnosti, kteří nejen sebe, ale i společnost jako celek vymezí proti nelegální a neetické činnosti.

Dalším velice důležitým aspektem etického kodexu je jeho uveřejnění, ideálně pro širokou veřejnost, a to už kvůli ulehčení důkazní situace společnosti v případném trestním řízení.

Konečně je nutné zmínit potřebu dokumentace jednotlivých kroků spojených s implementací a prováděním compliance programu tak, aby se v případě trestního řízení co nejvíce zjednodušilo dokazování jeho efektivity.

Jak pro právní jistotu adresátů zákonných norem (právnických osob), tak pro činnost orgánů činných v trestním řízení by bylo jednoznačně nejlepší, aby vrcholné orgány vyvinuly snahu o vytvoření podrobného manuálu, jenž se bude věnovat vyhodnocování rizik a implementace preventivních mechanismů pro zabraňování protiprávní činnosti v rámci právnických osob. Vzhledem k omezenosti zdrojů v České republice je sice možné čerpat inspiraci v řadě zahraničních příruček, ovšem s důrazem na odlišnosti v právních úpravách jednotlivých států, nebo v mezinárodních standardech ISO 19600[62] nebo ISO 37001:2016,[63] které se snaží vytvořit mezinárodně standardizované postupy. V ČR se nejblíže snaze o uchopení této problematiky dostala Metodika NSZ, která je ovšem limitována hned několika aspekty: 1) je to interní předpis pro státní zástupce, určitě nedává jistotu, že ji budou soudy při posuzování efektivity compliance programu brát v potaz; 2) je zaměřena hlavně na hodnocení programu, doporučení pro vytvoření takových programů jsou ale velice stručná; a 3) je napsána s určitou mentalitou státního zastupitelství, jehož hlavní náplní je stíhat trestnou činnost.

Nezbývá tedy než doufat, že se časem tento stav nejistoty příslušnou úpravou napraví. Do té doby lze jen opakovat potřebu opatrnosti při vytváření compliance programu, dodržování aktuálních vědeckých poznatků a nepodcenit význam etického kodexu pro trestněprávní compliance.[64]

 

Mgr. Lenka Náhlovská působí na Katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

 

---

[1] H. M. OʼNeill, Ch. A. Pfeifer: The Impact of Honor Codes and Perceptions of Cheating on Academic Cheating Behaviors, Especially for MBA Bound Undergraduates [online], 2011, Business and Economics Faculty Publications č. 14, str. 21, dostupné z: https://digitalcommons.ursinus.edu/bus_econ_fac)14 [zobrazeno 24. 3. 2019].

[2] OECD: G20/OECD Principles of Corporate Governance, 2015, český překlad: Czech Institute of Directors, 2016, str. 51 [online], dostupné z: www.ciod.cz [zobrazeno 4. 4. 2019].

[3] P. Koukal: Korporátní pravidla Compliance a nový trestní zákoník, Právní rádce č. 2/2010, str. 28.

[4] J. Logesová: Trestní compliance – prostředek pro vyvinění se právnické osoby z trestní odpovědnosti, Státní zastupitelství č. 3/2018, str. 25.

[5] Problematice corporate governance se v České republice věnuje např. příručka Czech Institute of Directors, Kodex správy a řízení společností ČR, 1. vydání, 2018 [online], dostupné z: http://www.cginstitut.cz [zobrazeno 4. 4. 2019].

[6] P. Koukal, op. cit. sub 3, str. 28.

[7] J. Fenyk, L. Smejkal, I. Bílá: Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: komentář, 2., podstatně přepracované a doplněné vydání, Wolters Kluwer, Praha 2018, str. 217.

[8] K. Schenková, J. Lasák a kol.: Compliance v podnikové praxi, C. H. Beck, Praha 2017, str. 3.

[9] Tamtéž, str. 4.

[10] Tamtéž, str. 107.

[11] J. Fenyk, L. Smejkal, I. Bílá, op. cit. sub 7, str. 217.

[12] K. Hurychová, M. Sýkora: Compliance programy (nejen) v České republice, Wolters Kluwer, Praha 2018, str. 13.

[13] L. Bohuslav: Compliance program a jeho východiska zejména v zahraniční praxi, in: J.  Jelínek a kol.: Trestní odpovědnost právnických osob – pět let poté, Leges, Praha 2017, str. 74-79.

[14] Před novelou provedenou zák. č. 183/2016 Sb. obsahoval výčet ještě možnost jednání jménem právnické osoby. To ovšem bylo kvůli nekoncepčnosti (rozpor s jednáním za právnickou osobu, jak je konstruováno v platném občanském právu) právě touto novelou vypuštěno. K tomu např. K. Beran: Trestní odpovědnost právnických osob z pohledu nového občanského zákoníku, Trestněprávní revue č. 3/2015, str. 59.

[15] P. Forejt a kol.: Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: s komentářem, Linde, Praha 2012, str. 81.

[16] Např. F. Gvozdek: Zamyšlení nad novelou zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, Bulletin advokacie č. 11/2016; J. Jelínek: Nad šestou novelou zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, Kriminalistika č. 2/2017; P. Šámal: K trestní odpovědnosti právnických osob po novele provedené zákonem č. 186/2016 Sb., Trestněprávní revue č. 11-12/2016; a řada dalších.

[17] Zákon používá pojem „zprostit se trestní odpovědnosti“, což je v odborné literatuře kritizováno vzhledem k tomu, že zproštění se trestní odpovědnosti je spojováno s objektivní odpovědností. In J. Jelínek, op. cit. sub 16, str. 88-89.

[18] P. Šámal, op. cit. sub 16, str. 251.

[19] J. Chromý, M. Růžička: K mantinelům vyvinění trestní odpovědnosti právnické osoby ve smyslu § 8 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, Státní zastupitelství č. 1/2017, str. 22. Autoři dále uvádějí, že dle jejich názoru je nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje nejen dodržování pravidel, ale i etické chování.

[20] Nejvyšší státní zastupitelství: Aplikace § 8 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, Průvodce právní úpravou pro státní zástupce, 2., upravené a doplněné vydání, Brno, 14. 8. 2018, sp. zn. 1 SL 141/2017.

[21] V. Pelc: Kritika nové metodiky Nejvyššího státního zastupitelství k trestní odpovědnosti právnických osob a obrácené důkazní břemeno, Bulletin advokacie č. 11/2018.

[22] Shodně J. Chromý: Jak blíže posuzovat exkulpační důvod z trestní odpovědnosti právnické osoby? Státní zastupitelství č. 3/2018, str. 22. Autor příspěvku je jedním z autorů Metodiky NSZ, proto se jeho názory obsažené v tomto článku do značné míry překrývají se závěry materiálu NSZ.

[23] Etický kodex pak hraje zásadní roli zejména v oblasti preventivní. To ovšem neznamená, že by neměl obsahovat i základy detekční a sankční politiky společnosti. Podrobněji viz následující kapitola.

[24] Každý z uvedených názorů má mnohem více aspektů a zastánců, v této kapitole uvádí autorka pro názornost jen několik případů.

[25] Metodika NSZ, str. 23.

[26] Ke stejnému závěru dochází Pelc, který uvádí: „Co už více může být v rozporu se zásadou nucení k sebeobviňování, než pohrůžka vyslovením viny za trestný čin a uložením trestu v případě odmítnutí spolupráce se státním zástupcem?“ V. Pelc, op. cit. sub 21, str. 42.

[27] L. Bohuslav: K otázce přenesení důkazního břemene ve vztahu k trestní odpovědnosti právnických osob, in: J. Jelínek a kol.: Trestní právo procesní – minulost a budoucnost, Leges, Praha 2016, str. 102.

[28] V. Pelc, op. cit. sub 21, str. 43.

[29] T. Gřivna, H. Šimánová: Příspěvek do diskuse o povaze ustanovení § 8 odst. 5 TOPO: úvaha nad možností zatížit obviněnou právnickou osobu důkazním břemenem, Trestní právo č. 2/2018, str. 9 a 18.

[30] J. Fenyk: Důkazní břemeno a trestní řízení, in: J. Jelínek a kol.: Trestní právo procesní – minulost a budoucnost, Leges, Praha 2016, str. 74.

[31] Z. Kühn: Nový přestupkový zákon, odpovědnost právnických osob a problematika dvojího trestání téhož deliktu, Právní rozhledy č. 3/2018, str. 80.

[32] To navíc nelze zjistit vzhledem k tomu, že k dotčenému ustanovení není důvodová zpráva, a tedy nemůžeme zcela přesvědčivě použít výklad historický a ani výklad teleologický, tedy smyslem zákona, který je sice „korunou“ výkladových pravidel, ovšem nemusí být vždy zcela objektivní, zejména pokud o záměru zákonodárce nemáme dostatek podkladů. K tomu srov. např. J. Jelínek a kol.: Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část, 6. aktualizované a doplněné vydání, Leges, Praha 2017, str. 63.

[33] Kromě výše citovaných např. J. Dědič: § 8, in: P. Šámal, J. Dědič a kol.: Trestní odpovědnost právnických osob, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2018, str. 158.

[34] Podobné varování obsahuje příspěvek Sokola na internetovém portálu epravo.cz. T. Sokol: ZTOPO jako procházka začarovaným lesem, Epravo.cz, publikováno 7. 11. 2016 [online], dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/ztopo-jako-prochazka-zacarovanym-lesem-103522.html [zobrazeno 3. 4. 2019].

[35] J. Fenyk, L. Smejkal, I. Bílá, op. cit. sub 7, str. 218.

[36] Někteří autoři rozdělují code of ethics a code of conduct s tím, že etický kodex je základním dokumentem obsahujícím obecné proklamace, kdežto kodex chování upravuje podrobně vyžadovaná pravidla chování osob v rámci dané společnosti.

[37]  „A company’s code of conduct is often the foundation upon which an effective compliance program is built.“ Přeloženo: „Etický kodex společnosti je často základním prvkem, na kterém je efektivní compliance program postaven.“ In U. S. Department of Justice, A Resource Guide to the U. S. Foreign Corrupt Practices Act [online], str. 57, dostupné z www.justice.gov/criminal/fraud)fcpa [zobrazeno 29. 3. 2019].

[38] J. Fenyk, L. Smejkal, I. Bílá, op. cit. sub 7, str. 229.

[39] J. Kaplan, J. Murphy: Compliance programs and the corporate sentencing guidelines, 2017-2018 revised edition, Thomson Reuters, Danvers 2017, str. 161.

[40] Jako příklad lze uvést korupční jednání v soukromé sféře, kde není zákonem nastavena žádná minimální hranice hodnoty úplatku (v rámci úplatkářských trestných činů), když přitom v obchodním styku je zcela běžné, když se obchodní partneři navzájem obdarovávají předměty drobné hodnoty (reklamní předměty, kancelářské předměty apod.). Dalšími příklady mohou být porušování předpisů o ochraně životního prostředí, autorských práv apod., u kterých je také poměrně nízké právní povědomí.

[41] K. Schenková, J. Lasák a kol., op. cit sub 8, str. 8.

[42] K. Hurychová, M. Sýkora, op. cit. sub 12, str. 49.

[43] J. Fenyk, L. Smejkal, I. Bílá, op. cit. sub 7, str. 228.

[44] J. Chromý, M. Růžička, op. cit. sub 19, str. 23.

[45] Sapin II Compliance Guide [online], dostupné z https://www.business-anti-corruption.com/compliance-quick-guides/sapin-ii-compliance-guide/ [zobrazeno 12. 4. 2019].

[46] Ministry of Justice. Bribery Act 2010: Guidance [online], dostupné z https://www.justice.gov.uk/downloads/legislation/bribery-act-2010-guidance.pdf [zobrazeno 12. 4. 2019].

[47] U. S. Department of Justice: A Resource Guide to the U. S. Foreign Corrupt Practices Act [online], str. 57-58, dostupné z www.justice.gov/criminal/fraud)fcpa [zobrazeno 29. 3. 2019].

[48] Stejně tak na to upozorňují U. S. Federal Sentencing Guidelines nebo Corporate Compliance Programs Bulletin vydaný Competition Bureau Canada.

[49] „It should be personalized to reflect the unique history of the organisation, perhaps talking about the products and services the organisation provides, and recent milestones including awards and accolades for the organisation. The introduction should tie this information to ethical and compliance-related standards and the role these standards play in the company´s business success and overall culture.“ In: J. Kaplan, J. Murphy, op. cit. sub 39, str. 395.

[50] J. Kaplan, J. Murphy, op. cit. sub 39, str. 164. Podrobný rozbor a návod, jak vytvořit a hodnotit takovýto průzkum ve společnosti, popisuje v kapitole 18 citované monografie Edward Petry.

[51] K. Hurychová, M. Sýkora, op. cit. sub 12, str. 96.

[52] Jako základní kámen efektivity compliance programu toto požadují např. U. S. Federal Sentencing Guidelines.

[53] OECD: G20/OECD Principles of Corporate Governance, 2015, český překlad: Czech Institute of Directors, 2016, str. 53 [online], dostupné z: www.ciod.cz [zobrazeno 4. 4. 2019].

[54] Podrobný materiál k možnosti úpravy whistleblowingu v České republice obsahuje např. příručka Transparency International: Whistleblowing a ochrana oznamovatelů v ČR, 2009 [online], dostupné z: https://www.transparency.cz/publikace-a-analyzy/whistleblowing-ochrana-oznamovatelu-ceske-republice/ [zobrazeno 12. 4. 2019].

[55] P. Šámal, op. cit. sub 16, str. 252.

[56] „We contend the veracity, cultural embracement and institutional emphasis inherent in a strong honor code is necessary to ensure an honor code’s success in reducing academic dishonesty.“ H. M. OʼNeill, Ch. A. Pfeifer, op. cit. sub 1, str. 21.

[57] Tamtéž, str. 25.

[58] J. Kaplan, J. Murphy, op. cit. sub 39, str. 402.

[59] K. Hurychová, M. Sýkora, op. cit. sub 12, str. 76.

[60] OECD: G20/OECD Principles of Corporate Governance, 2015, český překlad: Czech Institute of Directors. 2016, str. 54 [online], dostupné z: www.ciod.cz [zobrazeno 4. 4. 2019].

[61] K. Hurychová, M. Sýkora, op. cit. sub 12, str. 92.

[62] International Organization for Standardization: ISO 19600:2014 Compliance management systems – Guidelines.

[63] International Organization for Standardization: ISO 37001:2016 Anti-bribery management systems – Requirements with guidance for use.

[64] Příspěvek vznikl z prostředků a v rámci projektu GAUK č. 678218 – Prevence kriminality obchodních korporací řešeného na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.