Oběť rudé totality JUDr. Jan Koreis – advokát, olympionik, sportovec

„Má akademická čest mi nedovoluje vyzradit žádná jména.“

Všestranně nadaný právník a sportovec nakonec zemřel tragicky. V srpnu 1949 ho tajně pochovají do hrobu pod vymyšleným jménem Františka Šindeláře z Kutné Hory.

Ve skutečnosti v tom hrobě leželo tělo JUDr. Jana Koreise, rodáka z Brna-Žebětína,  advokáta, sportovce a odvážného muže, který se po únoru 1948 dostal do hledáčku komunistické tajné policie. Ještě předtím se stihl stát úspěšným advokátem s kancelářemi v Brně i Praze a jako československý reprezentant ve skoku o tyči se před válkou účastnil olympiády v Berlíně. Když zemřel, bylo mu pouhých dvaačtyřicet let. Před smrtí byl krutě mučen, ale nic neprozradil.

Jako první Čech překonal 4 metry

Jan Koreis se narodil v Žebětíně, dříve samostatné obci, dnes brněnské městské části. Na reálné gymnázium chodil na Staré Brno. Studoval a sportoval v Sokole, jak to bylo za první republiky běžné. V Sokole Žebětín v roce 1926 začal s atletikou. V následujícím roce už působil v brněnském sportovním oddíle SK Moravská Slavia Brno, což je druhý nejstarší český sportovní klub v Brně i na Moravě. A Jan Koreis patřil opravdu k významným tamním sportovcům. Dne 19. září 1935 v Brně překonal československý rekord ve skoku o tyči výkonem 401 cm. Už předtím se zapsal do historie: ve Vítkovicích v roce 1929 skočil 390 cm, v roce 1930 v Brně 396 cm a v Praze v roce 1930 překonal výšku 400,5 cm. Československý rekord překonal celkem čtyřikrát. Byl prvním československým tyčkařem, který zdolal čtyřmetrovou výšku. Na olympijských hrách v Berlíně v roce 1936 byl Jan Koreis šestý. Z pohledu tamní nacistické propagandy by přitom paradoxně měl patřit mezi příslušníky „méněcenného národa“. Místo toho se stal druhým nejúspěšnějším atletem tehdejší československé olympijské výpravy.

StB mu vystavila stopku za „německého švagra, kolaboranty a špatnou pověst“

Jan Koreis vystudoval brněnskou právnickou fakultu, která byla od počátku součástí Masarykovy univerzity v Brně. Výuka v češtině zde byla zahájena hned v roce 1919, Jan Koreis získal titul „JUDr.“ v roce 1932. O dva roky později se oženil s Vlastou Prokešovou, ale manželství vydrželo jen do roku 1942. Pak se Jan Koreis rozvádl. Nevedlo se mu ovšem špatně. Po ukončení sportovní kariéry si otevřel advokátní kancelář se dvěma pobočkami. V Praze a v Brně. Pražská kancelář se nacházela na prestižní adrese, na Nábřeží Legií, dnes Janáčkově nábřeží v Praze na Smíchově.

Koreisovu profesní kariéru ovšem ukončil únorový převrat v roce 1948. Jan Koreis se jako advokát ocitl pod tlakem. Tehdy všemocný Akční výbor Národní fronty (AVNF) rozhodl, že jako advokát musí skončit. V Archivu bezpečnostních složek (ABS) v operačním materiálu tajné policie „JUDr. Jan Koreis — prověření“ (datováno 7. prosince 1948) se uvádí: „Dr. Koreis měl v bytě Máčaly advokátní kancelář, která mu byla AVNF zrušena z důvodů, že po celou dobu od revoluce až do únorových událostí zastupoval kolaboranty a měl velmi špatnou pověst.“ Také se mu zde vyčítá, že matka jeho manželky měla německou národnost a on sám se pokoušel dostat na svobodu manželčina bratra, který sloužil v německé armádě a skončil po válce v internačním táboře. Komunisté i několik let po válce úspěšně využívali všeobecné nenávisti k Němcům. Další právnická odborná činnost mu byla zakázána v březnu 1948. Přes svého známého se zkoušel dostat zpět k advokacii, ale neúspěšně.

Z advokátní kanceláře do chléva

Někdy v té době přemýšlel o útěku přes železnou oponu na Západ. A také pomáhal těm, kteří se na svobodu chtěli dostat. Redaktor Mirek Podivínský, který působil v Rádiu Svobodná Evropa pod pseudonymem Martin Zemek, vzpomínal, že mu k útěku do Rakouska pomohl právě Koreis. A to se značným osobním rizikem. „Věděl jsem o něm jen málo; že je právník a že byl špičkový sportovec. On o mně věděl ovšem ještě méně. Setkali jsme se k osobní rozmluvě. Později, když jsem poznal mladého Pavla Tigrida, vždycky mi ho v něčem, snad druhem temperamentu, připomínal. Získali jsme spolu s Koreisem jeden k druhému důvěru. Bylo dohodnuto,že se vydáme společně, on jako můj průvodce, na jižní Moravu, tam, kde je za Dyjí ještě kus moravského území,“ popisoval Podivínský ve své vzpomínce, která je uložena v archivu Moravské Slavie v Brně.

Cesta Podivínského na Západ byla úspěšná, proč příležitosti k útěku nevyužil i sám Koreis, zůstává záhadou. Možná proto, že se v prosinci 1948 oženil s Marií Jeřábkovou z Rosic u Brna. Není vyloučeno, že chtěl utéct společně s ní a k tomu už nedostal příležitost. Po svatbě neměl kvalifikovanou slušnou práci. Bývalý úspěšný advokát  tak vypomáhal na statku manželčiným rodičům v chlévě a v hospodářství.

Možná právě s cílem dostat se na Západ se JUDr. Koreis zapojil do činnosti odbojové skupiny Petra Křivky. První setkání s ním popsal Koreis takto: „Přišel také starší muž stříbrovlasý, říkali mu Táta.“

Odvážný muž Petr Křivka působil na každého důvěryhodně. Bývalý voják, dobrovolník z bojů proti Maďarům za osvobození Slovenska po První světové válce, účastník druhého odboje a někdejší člen osobní stráže prezidenta republiky Edvarda Beneše v době jeho válečného exilu ve Velké Británii, zastával názor, že bojovat se má doma.

Nejspíš Koreise přesvědčoval, aby neutíkal. Ostatně skupina kromě teoretického plánování, získávání kontaktů a drobné činnosti, jako pomoc rodinám zatčených, žádnou podstatnou aktivitu nevyvíjela. Její členové se proto možná necítili přiliš ohroženi. Sám Koreis později schůzky v restauraci označil za „plané povídání“. Jenže StB už všechny monitorovala a začala připravovat provokace, kterými Křivku a jeho přátele sama vmanévruje do odbojových akcí, které vyvrcholí zatýkáním. Téměř dvě stovky svobodně smýšlejících lidí budou uvězněny a dva muži skončí na popravišti. Jedním z nich bude Petr Křivka. Celá ta dobře připravená provokace tajné policie měla krycí jméno Tábor. Je pravděpodobné, že Koreis začal dopředu něco tušit a tuto akci mohl prozradit.

Záhadné zmizení, ještě záhadnější smrt

Jeho zmizení v létě 1949 si nikdo z jeho blízkých nedovedl vysvětlit. Manželka jej viděla naposledy 6. srpna 1949, když odcházel z domu. V té době žil u manželčiných rodičů v Rosicích u Brna. Ve zprávě, kterou později vypracoval vrchní strážmistr Střecha ze stanice Sboru národní bezpečnosti v Rosicích na Jana Koreise, se píše:

„Koreis odjel 6. 8. 1949 do Brna údajně vyřizovat jeho tchánovi Oldřichu Jeřábkovi nějaké záležitosti týkající se hospodářství. Z Brna se však už nevrátil a jeho manželka myslela údajně, že snad zajel ke svým rodičům do Žebětína. Když však ani za 4-5 dnů nepřijel, odjela manželka Marie Koreisová do Brna a hlásila to…” Za dva týdny jí příslušnici bezpečnosti vpadli do domu, aby jej celý prohledali a o den později jí donesli jeho osobní věci. Teprve pak se dozvěděla, že její manžel už nežije: „Koreisová byla vyrozuměna o skonu svého manžela Jana, o místě jeho pohřbení a zároveň jí proti potvrzení byly vydány předměty u Koreise nalezené. Přitom byla Koreisová upozorněna, že její zemřelý manžel jest pohřben na Ústředním hřbitově v Brně pod jménem František Šindelář.“

Koreisovu mrtvolu nikdo z příbuzných nikdy neviděl. Marie se dozvěděla, že příčinou smrti manžela byla sebevražda. Není prý o tom nejmenších pochyb. Lékař sice ohledal mrtvolu, o níž se domníval, že patří Františku Šindelářovi, ale o způsobu smrti nepochyboval: „Jde o typickou sebevraždu oběšením, kterou domnělý spáchal tím, že ze spodků (prádla) vytvořil si smyčku a oběsil se na okenní klice tak, že volný konec smyčky připevnil na uzávěr okna, postavil se na matracovou podložku, po které nechal sklouznout nohy, čímž došlo k zadrhnutí smyčky na krku,“ stojí v protokolu o ohledání. Jméno lékaře však na tomto dokumentu není uvedeno, pouze razítko „Krajské velitelství národní bezpečnosti v Brně“. Podpis nečitelný. Z jiných záznamů však vyplývá, že ohledání provedl úřední lékař Dr. Vlček. Sportovec Jan Koreis, který jako první Čechoslovák překonal ve skoku o tyči čtyřmetrovou hranici, skončil svůj život oběšením na klice od okna?

Nic neprozradil, nic se o jeho smrti nezjistilo

Koreisova podivná smrt a pohřeb pod cizím jménem ovšem vyvolaly pozornost už v letech totality. Nejdřív se jí zabývali příslušníci Kontrolního a inspekčního odboru ministerstva vnitra. Bylo to totiž příliš i na tehdejší kruté poměry. Tím spíše, že v tomto případě vlastně ani nikdo nevěděl, co přesně se stalo. Dne 10. dubna 1963 poslal náčelník Kontrolního a inspekčního odboru Josef Huzlík obsáhlý materiál o Janu Koreisovi prvnímu náměstkovi ministra vnitra Josefu Kudrnovi. Součástí šetření inspekce jsou další zprávy.

V jedné se píše o tom, že ve vazbě přinutili Koreise zřejmě k napsání vlastnoručního doznání, které kvůli sebevraždě nedokončil. A ve stejné zprávě se také píše o podezření, že smrt Jana Koreise se mohla odehrát jinak, než tehdy tvrdili příslušníci bezpečnosti Koreisově manželce. Především není jasné, jak to vlastně bylo se záměnou Koreise a Šindeláře. Zato bylo jasné něco jiného. Koreis nezemřel ve vyšetřovně, ani ve věznici, ani na policejní stanici. Zemřel v tajné konspirační vile Státní bezpečnosti v Brně na ulici Hlinky. „Z těchto důvodů je případ Dr. Koreise podezřelejší, jak vlastně došlo k jeho zadržení a sebevraždě,“ píší v záznamu ze 4. února 1963 kapitán Jaroslav Šimůnek a kapitán Rudolf Šála. Naznačují možnost, že ověřování dat Šindeláře i návštěva manželky mohly být pouze zastíracím manévrem, „záminkou, aby nevyšla najevo účast pracovníků KV StB Brno na eventuálně vyprovokované trestné činnosti Dr. Koreise“. Podle tajné zprávy z roku 1963, která byla součástí materiálů inspekce, začal Koreis pravděpodobně ohrožovat velkou operaci tajné policie. Tedy akci Tábor. Koreisův osud zřejmě zásadně ovlivnili příslušníci brněnského Krajského velitelství Státní bezpečnosti (KV StB) František Flom, Marie Lencová a Vlastimil Procházka. Během vyšetřování Kontrolního a inspekčního odboru ministerstva vnitra uvedla Marie Lencová, bývalá vedoucí 2. oddělení Krajské správy: „Pamatuji si, že jsme Koreise žádali, aby nám objasnil své styky se zahraničím a osoby, se kterými ilegálně spolupracoval. Koreis stále tvrdil, že jako občan a jeho akademická čest mu nedovoluje vyzradit další jména lidí, se kterými spolupracoval, prostě že nebude zrádce. U výslechu jsem se zdržela asi tak dvě hodiny, za mé přítomnosti se k ničemu nedoznal.“ S Koreisem nikdo během výslechu nesepisoval žádný protokol. Střídají se u něj všichni. Lencová, Flom i Procházka. „Protože František Flom neměl při výslechu úspěch, navštívil jsem Koreise sám za účelem dalšího výslechu, a to z toho důvodu, že jsem Koreise znal. Dojednal jsem s Koreisem, že mi napíše všechny údaje o svém spojení se zahraničím. Za tím účelem jsem mu dal tužku a papír, aby mně shora uvedené poznatky napsal.“ Pak prý od něj odešel.

Druhý den už byl Jan Koreis mrtvý. Jeho záhadnou smrt šetřila ještě policie po pádu totality. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) zjistil, že Koreis byl před smrtí vystaven krutému mučení. Vlastimil Procházka ho údajně bil gumovým obuškem přes chodidla. František Flom ho mlátil do obličeje. ÚDV ovšem současně také potvrdil verzi sebevraždy. Pod tíhou situace, si prý sám vzal život. Podle ÚDV je datum úmrtí 8. srpen 1949. Ale pochybnosti zůstaly: o podivné sebevraždě nebyl sepsán žádný protokol, nebyla provedena rekonstrukce a nebyl potrestán nikdo z těch, kteří Koreise střežili. Příbuzní byli o jeho smrti vyrozuměni až po zatčení ostatních členů skupiny Petra Křivky.

 

Hrdina prvního, druhého i třetího odboje, později vězeň z Cejlu 

Když se Petr Křivka dozvěděl, že bude popraven, přál si být zastřelen. Jak se na vojáka sluší. Byl totiž bojovníkem celý život. Po první světové válce se jako dobrovolník účastnil bojů o Slovensko za vznikající republiku, v době nacistické okupace se zapojil do odboje a za dramatických okolností se mu podařilo utéct z přísně střežené věznice gestapa v Kounicových kolejích a vzápětí i z protektorátu.

V Anglii působil v ochrance prezidenta Edvarda Beneše. Po komunistickém převratu v únoru 1948 začal plánovat další odboj. Stal se však obětí grandiózní provokace agentů tajné policie, kteří za pomoci volavčích sítí dostali téměř dvě stovky svobodně smýšlejících lidí do vězení, dva muže na popraviště a jednoho dohnali k sebevraždě. Jedním ze dvou popravených byl i Petr Křivka. Navzdory svému přání byl 21. července 1951 v Brně ve věznici na Cejlu oběšen.

Publikaci doprovází množství dobových dokumentů, archiválií a fotografií, které dosud nebyly publikovány. Kniha vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Academia.

Navzdory všem pochybnostem se nakonec české policii nepodařilo zjistit nic, co by mohlo vést k zahájení nového trestního stíhání. Takže zahájeno nebylo.

 

Luděk Navara, novinář, scénárista a spisovatel, spoluautor knihy „Musím jít odvážně vpřed!“

Foto: publikace „Musím jít odvážně vpřed!“ a archiv atletického klubu AC Moravská Slávia

Tragická smrt JUDr. Jana Koreise je další z řady osudů, které ČAK připomíná v projektu Advokáti proti totalitě

 

Go to TOP