Tento příspěvek se zabývá pro právní praxi významnou otázkou liberace odpovědnosti právnické osoby za přestupek, která v důsledku účinnosti stále relativně nového zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich doznala určitých změn. Liberace představuje zmírnění objektivní odpovědnosti, která se u přestupků právnických osob uplatňuje. Otázkou je, kdo má nést ohledně naplnění liberačních důvodů důkazní břemeno a jak má být liberační důvod vůbec formulován. 

V červenci to byly již dva roky od okamžiku, kdy nabyl účinnosti nový zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), který představuje dlouho očekávanou (re)kodifikaci obecné části přestupkového práva. Jeho součástí je nově i právní úprava tehdejších správních deliktů (dnes přestupků) právnických osob.[1] Řízení o správních deliktech právnických osob v minulosti podléhalo procesnímu režimu dle správního řádu[2] (s možnými modifikacemi ve zvláštních zákonech), který však coby obecný procesní kodex správního práva pochopitelně nemohl reflektovat specifika řízení o správních deliktech (přestupcích) právnických osob coby zpravidla řízení o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.[3]

Tato roztříštěnost, resp. absence kodexu obecné části přestupkového práva sensu lato, se negativně projevovala i v oblasti liberace právnické osoby za správní delikt, neboť některé zvláštní zákony na možnost liberace (zcela neracionálně) vůbec nepamatovaly, zatímco jiné ano, čímž docházelo k nerovnosti v postavení obviněných právnických osob u různých správních deliktů. Ústavní soud ve své době velmi správně poznamenal, že „zatímco … právní úpravu sankcí ukládaných za přestupky je možno pokládat za vcelku vyhovující, úprava sankcí za jiné správní delikty je velmi špatná a chaotická…“[4] Nová právní úprava v přestupkovém zákoně, která se zjevně v mnohém inspirovala zákonem o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „ZTOPO“), si dala za cíl tento stav napravit. Jak však poukáži v tomto příspěvku, tak na mnoha místech nová právní úprava obrazně řečeno spíše vyvolává více otázek, než kolik poskytuje odpovědí.  

Z hlediska charakteru odpovědnosti (zavázanosti) právnických osob za přestupky stojí přestupkový zákon po vzoru modelu strict liability[5] na odpovědnosti objektivní. Zvolený model odpovědnosti právnických osob za přestupky zakotvený v přestupkovém zákoně je však na rozdíl od tradičního strict liability[6] i některých dřívějších speciálních právních úprav[7] změkčen možností liberace. Nejedná se tedy o objektivní odpovědnost absolutní, jako je tomu např. podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (§ 2), tedy o objektivní odpovědnost bez možnosti zproštění odpovědnosti.

Zakotvení liberace tedy můžeme chápat jako důsledek příklonu ke koncepci objektivní odpovědnosti právnických osob a snahy o její zmírnění – bez možnosti liberace by se totiž objektivní odpovědnost jevila příliš tvrdou a nespravedlivou.[8] Lze zde koneckonců poukázat na právní stav v minulosti, kdy byla v některých speciálních zákonech de facto zakotvena absolutní objektivní odpovědnost právnických osob za správní delikt, neboť příslušný právní předpis nepamatoval na žádný liberační důvod.[9] Tento stav byl v právní doktríně i judikatuře podroben oprávněné kritice.[10]

Zavinění se tedy u přestupků právnických osob nedokazuje, neboť není obligatorním znakem skutkové podstaty přestupku (na rozdíl od odpovědnosti fyzické osoby nepodnikající, kde je zavinění vyžadováno).[11] To se reflektuje i v tom, že ve výrokové části rozhodnutí o přestupku není u obviněné právnické osoby uváděna forma zavinění.[12]

Pro vyvození přestupkové odpovědnosti právnické osoby je tedy plně dostačující samotný fakt porušení či nesplnění uložené povinnosti za předpokladu, že ze strany fyzické osoby, jejíž jednání se přičítá právnické osobě podle kritérií § 20 přestupkového zákona, došlo k porušení právní povinnosti uložené právnické osobě, její organizační složce či jiné součásti (§ 20 odst. 1 in fine přestupkového zákona), a to při její činnosti či v přímé souvislosti s ní, popř. ku prospěchu či v zájmu právnické osoby.

Z objektivního charakteru odpovědnosti právnické osoby však není dle mého názoru možné dovozovat, že by u přestupků právnických osob nebylo možné aplikovat ustanovení o okolnostech vylučujících protiprávnost[13] nebo že by dokonce nemusel být naplněn materiální znak přestupku.[14]

Liberace a důkazní břemeno

Zákon stanoví, že bude-li se chtít právnická osoba zprostit odpovědnosti za přestupek (liberace), bude muset prokázat, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možné požadovat, aby přestupku zabránila (§ 21 odst. 1 přestupkového zákona). Lze ocenit, že přestupkový zákon zde používá (na rozdíl od ZTOPO)[15] terminologicky správný termín, a to zproštění odpovědnosti. Nelze souhlasit s názory, že vhodnější by bylo užití pojmu vyvinění (exkulpace), neboť tento termín se v české právní teorii váže zásadně k subjektivní odpovědnosti.[16] Použití termínu vyvinit se by mohlo dokonce způsobovat dohady o tom, zda je přestupková odpovědnost právnických osob vůbec odpovědností objektivní.[17]

Jak je patrné z textace zákona, tak břemeno tvrzení i břemeno důkazní (objektivní i subjektivní)[18] ve vztahu k naplnění liberačních důvodů nese obviněná právnická osoba, přičemž správní orgán pouze posuzuje důvodnost, resp. naplnění liberačního důvodu.[19] Toto obrácení objektivního důkazního břemene ve vazbě na objektivní odpovědnost právnické osoby shledávám v zásadě správným. Správní orgán musí prokázat, že skutek, o nějž se řízení vede, je přestupkem, který lze po splnění všech zákonných podmínek přičíst právnické osobě, přičemž současně nedošlo k zániku odpovědnosti za přestupek. K obrácení objektivního důkazního břemene dochází až v okamžiku, kdy se chce právnická osoba coby tzv. informační insider odpovědnosti zprostit. 

K naplnění liberačního důvodu a jeho dokazování

Dokazování představuje v řízení o přestupku právnické osoby zpravidla nejdůležitější procesní činnost správního orgánu směřující ke zjištění skutečností relevantních pro vydání správního aktu, resp. k rozhodnutí o vině a případném správním trestu. Předmětem dokazování jsou pak veškeré relevantní skutečnosti mající přímo či nepřímo vliv na výsledek správního řízení, resp. na vydání meritorního rozhodnutí.[20] Předmětem dokazování je tedy nejen to, zda se stal skutek, pro který se řízení vede (a zda jej spáchala obviněná právnická osoba), ale jsou to kupř. též podstatné okolnosti k posouzení osobních poměrů právnické osoby coby pachatele,[21] otázky okolností vylučujících protiprávnost, otázka liberace apod. Právě ve vztahu k dokazování naplnění liberačních důvodů však bude v praxi vznikat řada problematických otázek.

V první řadě lze z hlediska aplikační praxe za poněkud problematické považovat slovní spojení „veškeré úsilí“ v § 21 odst. 1 přestupkového zákona. De lege ferenda by bylo vhodné prostřednictvím pozitivního, byť jen demonstrativního výčtu uvést, co se vynaložením veškerého úsilí vůbec myslí, čímž by se bezpochyby alespoň zčásti zvýšila právní jistota adresátů právní normy.[22] V zásadě je však možné ztotožnit se s názorem F. Gvozdeka, podle něhož „vynaložení veškerého úsilí představuje nepřísnější možnou variantu, neboť nic více než veškeré úsilí nelze… požadovat“.[23]

Lze však ocenit, že zákonodárce poskytuje alespoň určité vodítko v podobě negativního výčtu situací, kdy k liberaci dojít nemůže. Podle ust. § 21 odst. 2 přestupkového zákona platí, že se právnická osoba nemůže liberovat, „jestliže z její strany nebyla vykonávána povinná nebo potřebná kontrola nad fyzickou osobou, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za přestupek považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě, nebo nebyla učiněna nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení přestupku“. Pokud právnická osoba naplní některou z tzv. negativních podmínek (§ 21 odst. 2 přestupkového zákona), dochází podle mého názoru z povahy věci k vyloučení možnosti, že před spácháním přestupku vynaložila veškeré úsilí k zabránění přestupku.[24]

To, zda došlo k vynaložení patřičného úsilí ze strany právnické osoby, bude předmětem dokazování. Naplnění liberačního důvodu bude muset správní orgán posuzovat vždy individuálně, případ od případu. Přestože podle důvodové zprávy platí, že „vynaložení veškerého úsilí je nutno posuzovat objektivně, a nikoliv subjektivně, liberační důvod proto nebude dopadat na případy subjektivních hospodářských potíží…“,[25] je podle mého názoru nepopiratelné, že „vynaložení veškerého úsilí“ se bude muset posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétní právnické osobě.[26] Jinou míru vynaložení veškerého úsilí je schopen vynaložit spolek zahrádkářů o třech členech, a jinou akciová společnost s několika tisíci zaměstnanci.[27]

Formulace liberace v přestupkovém zákoně (§ 21) je podobná exkulpaci v ZTOPO (§ 8 odst. 5) s tím rozdílem, že ZTOPO hovoří o vynaložení veškerého úsilí, které bylo možné po právnické osobě spravedlivě požadovat. Přestože v přestupkovém zákoně onen výraz spravedlivě chybí, domnívám se ve shodě s Helenou Práškovou, že požadavky na liberaci „by neměly být bezbřehé, nepřiměřené a ekonomicky neúnosné. V žádném případě pak nelze souhlasit s tvrzením, které někdy předkládá správní praxe, že právnická osoba nevynaložila veškeré úsilí, protože ke správnímu deliktu došlo (s argumentem, že kdyby takové úsilí vynaložila, správní delikt by nebyl spáchán).“[28] Podle mého názoru by bylo vhodné, aby požadavek spravedlivosti, resp. přiměřenosti ve vztahu k opatřením k zabránění přestupku, byl při nejbližší novelizaci přímo v textu zákona reflektován. Dlužno však upozornit na to, že i ve vztahu k formulaci „spravedlivě požadovat“ vznikají v trestněprávní doktríně námitky ve vztahu k její neurčitosti, resp. nereflektování zásady nullum crimen sine lege certa.[29]

Pro zproštění odpovědnosti právnické osoby bude vždy třeba, aby z její strany byla nad příslušnými fyzickými osobami vykonávána potřebná kontrola a byla učiněna opatření k zamezení či odvrácení přestupku (§ 21 odst. 2 přestupkového zákona). Za tímto účelem lze právnickým osobám doporučit vytvoření si vlastního compliance programu sensu lato, zahrnujícího v sobě např. etický kodex zaměstnanců, organizační řád, interní pravidla pro ochranu osobních údajů, systém interního auditu, archivační či skartační řád apod.[30]

Podoba konkrétních interních preventivních[31] i reaktivních opatření pochopitelně bude záviset na řadě faktorů, jako zejména na předmětu činnosti právnické osoby, její velikosti, počtu zaměstnanců, způsobu jejího řízení, struktuře zákazníků a smluvních partnerů (např. zda obchoduje s rizikovými zeměmi), zcela zvláštní pravidla se pak budou objevovat u právnických osob podléhajících zvláštní regulaci (banky, obchodníci s vojenským materiálem apod.).[32] V podrobnostech zde lze odkázat na literaturu věnující se právě otázce compliance programů.[33]

Ve vztahu k přestupkovému zákonu prozatím chybí judikatura, která by se problematice liberace v režimu současné právní úpravy věnovala. V oblasti obdobně formulovaného exkulpačního důvodu u trestní odpovědnosti právnických osob je pak situace jen o málo lepší, neboť ust. § 8 odst. 5 ZTOPO bylo do zákona vloženo až novelou provedenou zákonem č. 183/2016 Sb.[34] – k dispozici je tak velmi omezené množství judikatury, a to navíc pouze soudů nižšího stupně.

V minimálně jednom případě však okresní soud již zprostil právnickou osobu obžaloby pro přečin podílnictví z nedbalosti s odkazem na naplnění exkulpačního důvodu, neboť právnická osoba pro své zaměstnance pravidelně organizovala školení zaměřená na výkup odcizených věcí, přičemž v daném případě došlo k excesivnímu jednání pouze u jednoho z mnoha zaměstnanců.[35]

Jako memento pak působí rozhodnutí Městského soudu v Praze, podle něhož k vyvinění právnické osoby jako důkazní prostředek postačuje pouhé prohlášení fyzické osoby, jejíž jednání je osobě právnické přičítáno, o tom, že se zavázala k dodržování interních pravidel etického chování.[36] Toto rozhodnutí bylo zrušeno Vrchním soudem v Praze, který po mém soudu správně konstatoval, že „pouhé zjištění, že obviněná právnická osoba v době spáchání protiprávního činu … měla vypracovaný etický kodex a pravidla chování, a zjištění, že tento její zaměstnanec se zavázal tento kodex a tato pravidla respektovat a řídit se jimi, nemůže vést k závěru, že právnická osoba vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu osobami uvedenými v § 8 odst. 1 TOPO zabránila (§ 8 odst. 5 TOPO). Jde pouze o první nezbytný krok, který musí právnická osoba učinit. Druhým krokem je výše zmíněné naplnění kodexu.“[37]

S ohledem na podobnost právní úpravy liberace v přestupkovém zákoně (§ 21 odst. 1) a exkulpace v ZTOPO (§ 8 odst. 5) se domnívám, že trestněprávní judikatura zde bude přinejmenším podpůrně využitelná.[38] To bude přiměřeně platit i vice versa.[39] Skutečnost, že přestupková odpovědnost právnických osob je objektivní, kdežto trestní odpovědnost subjektivní, však bude mít vliv na důkazní břemeno ve vztahu k prokazování naplnění liberačního důvodu. Zatímco v řízení o přestupku naplnění liberačního důvodu prokazuje obviněná právnická osoba, v řízení trestním je nemyslitelné, aby ve vztahu k naplnění exkulpačních důvodů nesla subjektivní důkazní břemeno (v subjektivním slova smyslu) právnická osoba.[40]

V žádném případě tedy podle mého názoru nemůže k liberaci právnické osoby v režimu přestupkového zákona postačovat pouhé formální přijetí compliance programu, aniž by dodržování těchto pravidel bylo řádně kontrolováno a případná porušení sankcionována, např. nástroji pracovního práva (tzv. labour compliance).[41]

Stejně tak lze z judikatury správních soudů vztahující se ještě k předcházející právní úpravě dovodit, že liberačním důvodem zpravidla samo o sobě nebude namátkou např. přesvědčení (dobrá víra), že se na subjekt vůbec nevztahuje zákonná povinnost, za jejíž splnění je sankcionován,[42] že došlo k problémům při zavádění nového softwaru a hardwaru,[43] k vnitřní organizační změně spočívající ve výměně klíčového pracovníka,[44] k subjektivním hospodářským potížím, jako je platební neschopnost (viz i znění důvodové zprávy citované shora), apod. V obecné rovině lze velmi zjednodušeně konstatovat, že mezi liberační důvody „nepatří skutečnosti spočívající výlučně ve vnitřních poměrech odpovědného subjektu“.[45]

Výjimku z výše uvedeného budou představovat zejména zjevné, stěží předvídatelné a stěží zabranitelné excesy osob jednajících za právnickou osobu, pokud právnická osoba učinila vše, co bylo v jejich silách (a co po ní lze spravedlivě požadovat), aby jim zabránila. Nesouhlasím tedy s názory či ne úplně jednoznačnými tvrzeními některých, že individuální excesy fyzických osob spáchaných při činnosti právnické osoby se nebudou právnické osobě vůbec přičítat. Přičítat se jí (pochopitelně za splnění všech zákonných podmínek) budou, nicméně zde bude v řadě případů dán prostor pro liberaci. V opačném případě by dovedeno ad absurdum celá odpovědnost právnických osob ztratila smysl,[46] neboť téměř každé protiprávní jednání fyzické osoby jednající za právnickou osobu lze totiž označit za exces a jisté vybočení z mezí zmocnění dané fyzické osoby.

Závěr 

Přestože lze přivítat snahu zákonodárce upravit a sjednotit liberační důvody v oblasti přestupkové odpovědnosti právnických osob, nelze si nevšimnout některých nedopatření či nejasností, které se ve vztahu k nové právní úpravě objevily. Ust. § 21 přestupkového zákona, které liberaci právnické osoby upravuje, je příliš obecné a neurčité. Shledávám jako poněkud kontraproduktivní, pokud se zákonodárce při přípravě přestupkového zákona z větší části inspiroval právní úpravou v ZTOPO, vůči níž byly již v té době vznášeny vážné odborné námitky. V každém případě lze de lege ferenda doporučit zpřesnění liberačního důvodu a zejména alespoň naznačení toho, že požadavky na liberaci právnické osoby v přestupkovém řízení musí být přiměřené a ekonomicky racionální. S ohledem na mimořádně širokou paletu forem právnických osob od spolků přes obchodní korporace, politické strany až po právnické osoby veřejného práva je rovněž otázkou, zda by koncepce přestupkové odpovědnosti (zavázanosti) a zejména pak liberační důvody měly být pro všechny právnické osoby stejné.

 

Mgr. Tomáš Grygar působí v AK Brož & Sokol & Novák, pobočka Přerov, a jako doktorand na Katedře správního a finančního práva Právnické fakulty UP v Olomouci.

---

[1] Nový pojem přestupek v sobě v zásadě zahrnuje veškeré správní delikty s výjimkou deliktů pořádkových, disciplinárních a platebních. Viz T. Grygar: Problematické otázky odpovědnosti právnických osob za přestupky v nové právní úpravě, Právní rozhledy č. 12/2017, str. 426; P. Mates: K některým procesním ustanovením zákona o odpovědnosti za přestupky, Právní rozhledy č. 3/2017, str. 71.

[2] K problematice blíže: T. Grygar in K. Fumarová et al.: Správní trestání, Leges, Praha 2017, str. 46-47.

[3] Rozsudek ESLP ze dne 8. 6. 1976 ve věci Engel a další proti Nizozemsku, s přihlédnutím k rozsudku ESLP ze dne 23. 11. 2006 ve věci Jussilla proti Finsku a rozsudku ESLP ze dne 10. 2. 2009 ve věci Zolotukhin proti Rusku.

[4] Nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 14/09.

[5] H. Prášková: Základy odpovědnosti za správní delikty, C. H. Beck, Praha 2013, str. 313.

[6] Blíže H. Schäfer, F. Müller in M. Faure et al.: Tort Law and Economics, Edward Elgar Publishing, Cheltenham 2009, str. 3-45.

[7] Viz Z. Kühn: Nový přestupkový zákon, odpovědnost právnických osob a problematika dvojího trestání téhož deliktu, Právní rozhledy č. 3/2018, str. 80.

[8] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 As 17/2009-61: „Tato odpovědnost, někdy označovaná jako absolutní, však s sebou vždy přináší riziko nepřiměřené tvrdosti a možné nespravedlnosti.“

[9] Např. tehdejší § 76 a násl. zák. č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, nebo tehdejší § 48 zák. č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách.

[10] Souhlasím s konstatováním Petra Černého, podle něhož „vzhledem k tomu, že mezi přítomností liberačního důvodu a jeho absencí v jednotlivých zákonech chyběla zjevná racionalita a fakticky tak docházelo k nerovnosti mezi pachateli správních deliktů, z nichž některým byla poskytnuta podstatně širší možnost obhajoby, byla tato teorie absolutní odpovědnosti kritizována pro svoji nepřiměřenou tvrdost a možnou nespravedlnost.“ P. Černý: Zproštění odpovědnosti právnické osoby za přestupek, in L. Potěšil, D. Hejč, J. Valdhans (eds.): Dny práva 2017 – Days of Law 2017, Část VIII. – Odpovědnost za přestupky podle nové právní úpravy, AUB Iuridica Editio Scientia, Masarykova univerzita, Brno 2018, str. 10.

[11] § 15 odst. 1 přestupkového zákona.

[12] Argumentum a contrario § 93 odst. 1 písm. d) přestupkového zákona.

[13] Shodně H.  Prášková: Nové přestupkové právo, Leges, Praha 2017, str. 152.

[14] Tamtéž.

[15] Viz J. Jelínek in J. Jelínek et al.: Trestní odpovědnost právnických osob – pět let poté, Leges, Praha 2017, str. 45-46.

[16] S možností vyvinění počítala varianta II věcného záměru nového přestupkového zákona, která byla založena na presumované subjektivní odpovědnosti. V. Ondráčková: Nová právní úprava odpovědnosti za přestupky a řízení o nich – vybrané otázky, Správní právo č. 1/2014, str. 8.

[17] To se stalo u trestní odpovědnosti právnických osob, která je založena na koncepci odpovědnosti subjektivní a u níž zákonodárce nesprávně použil termín zprostit se odpovědnosti (namísto vyvinit).

[18] Přiměřeně k rozdílům mezi subjektivním a objektivním důkazním břemenem srov. P. Lavický: Důkazní břemeno v civilním řízení soudním, Leges, Praha 2017, str. 37-62.

[19] Obdobně z dřívějška rozsudek NSS ze dne 19. 9. 2014, č. j. 4 As 123/2014-33, bod 41 odůvodnění.

[20] Obdobně v trestním procesu: P. Šámal in P. Šámal, J. Musil, J. Kuchta et al.: Trestní právo procesní, 4. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 354-355.

[21] Tamtéž, str. 355.

[22] J. Jelínek, op. cit. sub 15, str. 46.

[23] F. Gvozdek: Zamyšlení nad novelou zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, Bulletin advokacie č. 11/2016, str. 45.

[24] Obdobně Petr Černý pokládá § 21 odst. 2 přestupkového zákona za omezení liberačního důvodu: P. Černý, op. cit. sub 10, str. 10. Odlišně: L. Jemelka, P. Vetešník: Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, Zákon o některých přestupcích, Komentář, C. H. Beck, Praha 2017, str. 176: „Na základě výše uvedeného proto platí, že i kdyby právnická osoba prokázala, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila, ale přitom by nevykonávala povinnou nebo potřebnou kontrolu … odpovědnosti za přestupek se nemůže zprostit.“

[25] Důvodová zpráva k přestupkovému zákonu, str. 158.

[26] Viz můj starší příspěvek: T. Grygar: Problematické otázky odpovědnosti právnických osob za přestupky v nové právní úpravě, Právní rozhledy č. 12/2017, str. 428. S odkazem na tento můj závěr shodně též: P. Mates in P. Mates et al.: Základy správního práva trestního, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2017, str. 103.

[27] T. Grygar, op. cit. sub 26.

[28] H. Prášková, op. cit. sub 13, str. 157-158.

[29] F. Gvozdek, op. cit. sub 23, str. 45.

[30] J. Fenyk, L. Smejkal: Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, Komentář, Wolters Kluwer, Praha 2012, str. 153.

[31] K liberaci je třeba, aby právnická osoba vynaložila předmětné úsilí ještě před spácháním přestupku, nikoliv až následně (např. v průběhu správního řízení o daném přestupku). Srov. rozsudek NSS ze dne 9. 2. 2011, č. j. 1 As 112/2010-52, bod 37 odůvodnění.

[32] Tamtéž, str. 147.

[33] Z tuzemských zejména: K. Schenková, J. Lasák et al.: Compliance v podnikové praxi, C. H. Beck, Praha 2017; K. Hurychová, M. Sýkora: Compliance programy (nejen) v České republice, Wolters Kluwer, Praha 2018.

[34] Čl. I odst. 6 zák. č. 183/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů.

Čl. I odst. 6 zák. č. 183/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů.

[35] K. Hurychová in K. Hurychová, M. Sýkora, op. cit. sub 33, str. 32. Autorka zde čerpá z metodiky Nejvyššího státního zastupitelství, která však rovněž neobsahuje spisovou značku rozhodnutí.

[36] Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2017, sp. zn. 10 T 6/2016.

[37] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 6 To 7/2017.

[38] Obdobně P. Černý, op. cit. sub 10, str. 13-14.

[39] Na judikaturu správních soudů dokonce odkazuje ve své metodice i NSZ. Viz Nejvyšší státní zastupitelství: Aplikace § 8 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, Průvodce právní úpravou pro státní zástupce, 2. vydání [online], publikováno 14. 8. 2018 [cit. 23. 8. 2019], dostupné na: < http://www.nsz.cz/index.php/cs/tiskove-zpravy/2142-nsz-zveejuje-novou-metodiku-k-trestni-odpovednosti-pravnickych-osob >.

[40] V. Pejc in J. Jelínek et al.: Dokazování v trestním řízení v kontextu práva na spravedlivý proces, Leges, Praha 2018, str. 118, 121.

[41] K. Hurychová, op. cit. sub 33, str. 171.

[42] Tato skutečnost však mohla mít podle názoru soudu v konkrétním případě vliv na výši sankce, viz rozsudek NSS ze dne 12. 12. 2003, č. j. 5 A 110/2001-34.

[43] Rozsudek NSS ze dne 16. 2. 2005, č. j. 6 A 109/2000-73.

[44] Tamtéž.

[45] Tamtéž. Na druhou stranu však tyto čistě subjektivní potíže mohou představovat polehčující okolnost, kterou bude správní orgán reflektovat při ukládání správního trestu. Obdobně: D. Bohadlo in D. Bohadlo, J. Brož, S. Kadečka et al.: Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, Komentář, Wolters Kluwer, Praha 2018, str. 140.

[46] Shodně u ZTOPO: P. Šámal, J. Dědič in P. Šámal et al.: Trestní odpovědnost právnických osob, Komentář, C. H. Beck, Praha 2012, str. 199. Opačně: K. Beran: Trestní odpovědnost právnických osob z pohledu nového občanského zákoníku, Trestněprávní revue č. 7-8/2014, str. 181.