Stromy v okolí dráhy nelze podle stávajícího znění zákona o drahách odstraňovat paušálně pouze proto, že se nacházejí v tzv. dopadové vzdálenosti od dráhy, vyplývá z rozsudku ze dne 18. prosince 2019 ve věci sp. zn. 1 As 299/2019.

Spočívá-li nebezpečí v tom, že na pozemcích v okolí dráhy rostou stromy, které mohou s ohledem na svoji výšku a dopadovou vzdálenost do dráhy spadnout, pak nařízení k odstranění stromů musí správní orgán podložit konkrétními skutkovými zjištěními, z nichž hrozící nebezpečí pádu stromů reálně vyplývá. Nestačí pouze hypotetická možnost, že by určitý strom v případě nepředvídatelných klimatických podmínek mohl spadnout a zasáhnout dráhu, třebaže nebezpečí pádu tohoto stromu nic nenasvědčuje. Takové jsou závěry Nejvyššího správního soudu.

Ministerstvo dopravy zamítlo odvolání Lesů České republiky, s. p., a potvrdilo rozhodnutí drážního úřadu, kterým podle § 10 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších předpisů, nařídil Lesům ČR, aby provedly nezbytná opatření „k odstranění vzniklého zdroje ohrožení dráhy a provozu na ní“. Za zdroj ohrožující dráhu rozhodnutí označilo všechny stromy rostoucí podél celostátní dvoukolejné železniční dráhy Chomutov – Cheb, v mezistaničním úseku Citice – Dasnice. Úřad přitom považoval za nadbytečné pořizovat dendrologické posudky pro účely posouzení, zda se s ohledem na zdraví a kořenový systém stromů jedná o reálný a předvídatelný zdroj nebezpečí pro dráhu. Za zdroj možného ohrožení označil každou dřevinu, která se nachází v tzv. dopadové vzdálenosti od dráhy.

Státní podnik Lesy České republiky brojil proti rozhodnutí žalobou u Městského soudu v Praze. Městský soud žalobě vyhověl. Nejvyšší správní soud rozhodoval o kasační stížnosti Ministerstva dopravy a se závěry městského soudu se ztotožnil.

„Pokud by chtěl zákonodárce pod pojem nebezpečí pro dráhu zahrnout výskyt jakýchkoliv, tj. i zdravých a řádně zakořeněných stromů, které toliko v důsledku nepředvídatelných příčin mohou (v podstatě kdykoliv) dopadnout do dráhy a ohrozit její provoz, vymezil by tomu odpovídající omezení vlastníků sousedních pozemků výslovně, například tak, že by paušálně stanovil, že v ochranném pásmu dráhy se nesmějí nacházet žádné stromy. Samotná dikce ustanovení § 10 odst. 1 zákona o drahách však naopak míří na výjimečné situace, kdy nastane a je zjištěn určitý nežádoucí stav, v jehož důsledku již hrozba pádu do dráhy není čistě hypotetická, ale přinejmenším předvídatelná,“ uvedl soudce Nejvyššího správního soudu Ivo Pospíšil.

Takový výklad podle rozhodujícího senátu vyžaduje i princip proporcionality, který je třeba vždy uplatnit při řešení střetu základních práv, resp. veřejných zájmů. Tomuto principu proto odpovídá výklad, který pod pojmem nebezpečí pro dráhu rozumí skutečné a reálně hrozící nebezpečí, které lze předem předvídat, nikoliv pouze potenciální hrozbu spojenou s tím, že se stromy nacházejí v blízkosti dráhy.

„Podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je navíc nucené omezení vlastnického práva možné pouze za náhradu, přičemž bez povinnosti poskytnout odpovídající náhradu lze omezit vlastnické právo podle čl. 11 odst. 3 Listiny pouze tehdy, pokud jej vlastník zneužívá na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy, nebo pokud jeho výkon poškozuje lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem“, připomněl dále Pospíšil.

Omezit vlastnické právo bez poskytnutí odpovídající náhrady lze tehdy, pokud jeho výkon představuje reálně hrozící poškození lidského zdraví, případně i jinou škodu, kterou lze ovšem předvídat (pouze v takovém případě lze soudit, že vlastník věci zneužil svého vlastnického práva na úkor práv druhých či v rozporu s chráněným zájmem); v jiných případech z ústavně zaručené ochrany vlastnického práva plyne povinnost jeho omezení kompenzovat poskytnutím odpovídající náhrady. Správní orgány jsou i s ohledem na to povinny zjišťovat okolnosti, z nichž se nebezpečí podává, např. stáří či zdraví stromu, morfologii terénu či stav podloží. „V opačném případě paušálního odstranění všech stromů v tzv. dopadové vzdálenosti od dráhy by již muselo být omezení vlastnického práva spojeno s náhradou, s níž však stávající znění § 10 zákona o drahách nepočítá“, stojí mimo jiné v rozsudku.

Informace k rozsudku ze dne 18. prosince 2019 ve věci sp. zn. 1 As 299/2019. Celé rozhodnutí zde.

Zdroj: Nejvyšší správní soud
Foto: Pixabay