ÚS opět rozhodoval ve věci stanovení odměny advokáta jako opatrovníka
III. senát Ústavního soudu vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Krajského soudu v Praze, neboť jím byl porušen princip rovnosti účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem stěžovatelky získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny.
Okresní soud v Nymburce stěžovatelce – advokátce přiznal usnesením odměnu za zastupování žalované fyzické osoby (toho času neznámého pobytu), neboť podle § 140 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), platí advokátovi jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Tato odměna byla vyčíslena na částku 14 759,48 Kč (za čtyři úkony právní služby, kdy hodnota jednoho úkonu je 2 544 Kč). Naopak však okresní soud stěžovatelce nepřiznal odměnu za jeden vyúčtovaný úkon, a proto se stěžovatelka proti rozhodnutí odvolala. Krajský soud následně usnesení okresního soudu změnil tak, že výši odměny stěžovatelky stanovil na částku 4 880 Kč. Podle krajského soudu byla stěžovatelka ustanovena opatrovnicí žalované podle § 29 o. s. ř. a okresní soud při vyčíslení její odměny pochybil, neboť podle § 9 odst. 5 a § 7 bod druhý a § 12a odst. 1 advokátního tarifu činí odměna za jeden úkon právní služby pouze 400 Kč. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti především uvádí, že přiznání odměny ve výši 400 Kč za jeden úkon je v tomto případě v rozporu se zásadou spravedlivé odměny za vykonávanou práci. Daný postup krajského soudu je podle stěžovatelky nespravedlivý proto, že mezi činností advokáta, který byl ustanoven opatrovníkem účastníka neznámého pobytu, a advokáta, který byl ustanoven zástupcem účastníka podle § 30 odst. 2 o. s. ř., není žádný zásadní rozdíl. Není tedy podle jejího názoru žádný důvod k tomu, aby odměna opatrovníka byla oproti odměně advokáta ustanoveného podle § 30 odst. 2 o. s. ř. určené podle § 7 advokátního tarifu zásadně snížena. Použití § 9 odst. 5 advokátního tarifu krajským soudem proto stěžovatelka považuje za rozporné s čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práva a svobod, neboť zakládá neodůvodněnou nerovnost v odměně za shodnou práci advokáta. III. senát Ústavního soudu se s namítanou neústavností napadeného ustanovení ztotožnil, proto řízení o ústavní stížnosti přerušil a napadené ustanovení advokátního tarifu předložil k posouzení plénu Ústavního soudu.
Plénum Ústavního soudu tomuto návrhu částečně vyhovělo a dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů zrušilo ustanovení § 9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve slovech „jehož pobyt není znám“ (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/35nAqLB ).
Advokátní deník o změně pravidel odměňování advokátů za opatrovnictví lidí s neznámým místem pobytu již také informoval.
Ústavní soud v tomto nálezu konstatoval, že stanovení nižší odměny pro advokáta jako opatrovníka vychází z ničím nepodloženého – paušalizujícího – předpokladu jednoduchosti a menší finanční náročnosti takového zastupování, což ohrožuje kvalitu poskytované právní pomoci. To potom vede k tomu, že advokát odměňovaný na základě zjednodušujícího kritéria je v horším postavení oproti advokátovi, který činnost spojenou s nevyhovujícím způsobem odměňování nevykonává nebo ji vykonával v menším rozsahu.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že určil-li krajský soud odměnu stěžovatelky jako advokátky vykonávající opatrovnictví i s odkazem na § 9 odst. 5 advokátního tarifu, porušil tím zásadu rovnosti k základnímu právu stěžovatelky získávat prostředky pro své životní potřeby prací.
Věc se nyní vrací ke Krajskému soudu v Praze, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 395/19 je dostupný zde.
Zdroj: Ústavní soud