Wolters Kluwer ČR, Praha 2019, 184 stran, 399 Kč.

Kniha Mgr. Lucie Novotné Krtoušové, Ph.D., nazvaná Odpovědnost členů statutárních orgánů právnických osob, si klade otázku, jaké požadavky lze klást na fyzické osoby, které vystupují jako členové statutárních orgánů právnických osob, a snaží se rekonstruovat odpovědnostní skutkovou podstatu, která se péče řádného hospodáře týká.

Odpovědnost člena statutárního orgánu (zejména vůči právnické osobě) vzniká tehdy, pokud člen statutárního orgánu poruší svoji povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Zkoumat odpovědnost členů statutárních orgánů tak nutně zahrnuje zkoumání toho, co vlastně péče řádného hospodáře znamená. Péče řádného hospodáře je však nepochybně tématem, které leží v centru pozornosti jak doktríny, tak praxe soukromého, resp. obchodního práva. Nabízí se tedy otázka, do jaké míry je téma, které si autorka zvolila, tématem novým či aktuálním. Domnívám se, že je jak tématem novým, tak aktuálním, bez ohledu na skutečnost, že se pojem péče řádného hospodáře v právním řádu České republiky vyskytoval ještě před rekodifikací soukromého práva.

Jak totiž správně upozornil Bohumil Havel, přestože „nový občanský zákoník používá staré pojmy, např. péče řádného hospodáře, nepoužívá je v původním významu, protože je jednak zobecnil a jednak je položil nad normativní modely, které staré právo neznalo nebo je znalo v jiné podobě. Zastřešující obecné pojmy nejsou abstraktem toho, co bylo mnohdy dovozeno na půdě práva obchodního, ale jsou abstraktem obecného práva soukromého, jedno, že se nějaký (a krátký) čas používaly jako pojmy práva kapitálových společností.“[1]

Pojem péče řádného hospodáře, se kterým pracovalo platné právo před rekodifikací, je třeba odlišit od pojmu péče řádného hospodáře podle platné a účinné právní úpravy a je třeba znovu promyslet a zodpovědět otázku, jaké povinnosti a jaká odpovědnost z nového konceptu péče řádného hospodáře pro členy statutárních orgánů plynou. Právě proto považuji monografii Lucie Novotné Krtoušové za velmi důležitý příspěvek k pochopení jedné ze základních otázek soukromého práva.

Kniha se kromě úvodu a závěru člení na pět kapitol. První kapitola se nejprve obecně zabývá obsahovým vymezením pojmu péče řádného hospodáře a jeho pojmovým odlišením od tzv. fiduciárních povinností. Autorka přesvědčivě argumentuje pro subtilnější rozlišování mezi povinností péče (duty of care) a povinností loajality (duty of loyalty), které jsou někdy používány v širším slova smyslu jako synonyma fiduciárních povinností, jindy zase jako synonymum pro povinnost loajality. Tuto otázku autorka popisuje jak ve vztahu k předchozí právní úpravě, tak také – což lze ocenit – ve vztahu k pojmu fi­duciárních povinností v britském právu.

Druhá kapitola je věnována povinnosti loajality, zejména s ohledem na řešení otázek souvisejících s překročením zákazu konfliktu zájmů. Třetí kapitola se věnuje podnikatelskému uvážení a odlišení jeho významu a funkce ve vztahu k obchodním korporacím a k právnickým osobám obecně.

Čtvrtá a pátá kapitola na sebe úzce navazují a představují vlastní odpověď autorky na otázku, jakou teoretickou koncepci odpovědnosti za jednání s péčí řádného hospodáře můžeme vyvodit z českého platného a účinného práva. Z toho důvodu se ve čtvrté kapitole zabývá nejprve odpovědností členů statutárních orgánů před rekodifikací českého soukromého práva a vysvětluje, jaký význam mají teorie právnických osob pro pochopení právního jednání právnické osoby, a tedy i přičitatelnosti jednání osob jednajících za právnické osoby. To pak vyúsťuje v přesvědčivě odůvodněný závěr autorky v kapitole páté o tom, zda nahlížet na odpovědnost za jednání s péčí řádného hospodáře jako na odpovědnost zákonnou, či smluvní, což úzce souvisí s odpovědí na otázku, zda jde o odpovědnost objektivní či subjektivní.

Jestliže bylo cílem recenzované knihy odpovědět na otázku, jak lze teoreticky vysvětlit koncepci odpovědnosti členů statutárních orgánů právnických osob, potom se nemohla omezit pouze na platnou a účinnou právní úpravu, a tedy na otázku, jaké jsou předpoklady odpovědnosti členů statutárních orgánů za jednání v rozporu s péčí řádného hospodáře de lege lata. Autorka tak stála před úlohou nejprve obecně teoreticky vymezit, jaké všechny povinnosti péče řádného hospodáře vůbec zahrnuje a jaký je jejich vztah k tzv. fiduciárním povinnostem. To není možné učinit bez komparace se zahraniční právní úpravou. Bylo tak žádoucí provést komparaci s angloamerickým právním systémem, kde je koncept fiduciárních povinností tradičním právním institutem, zároveň však i s německou právní úpravou, která představovala jeden z nejdůležitějších inspiračních zdrojů naší platné a účinné právní úpravy. Posuzovat teoretickou koncepci jakéhokoliv institutu zároveň vyžaduje vyjasnit teoretické otázky s tímto institutem související. Autorka tak stála před úkolem popsat a vysvětlit obecné pojetí odpovědnosti v českém soukromém právu a ukázat, jak se toto pojetí odpovědnosti projevuje ve vztahu k povinnostem členů statutárních orgánů, a zároveň odpovědět na otázky, zda jejich porušení způsobuje vznik odpovědnosti subjektivní či objektivní, proč tomu tak je a co z toho plyne.

Za tímto účelem si však autorka musela nutně ujasnit, z čeho vychází koncepční teoretické východisko postavení člena statutárního orgánu jakožto osoby, která právnickou osobu zastupuje, a to jak pokud se týká jejího právního jednání, tak pokud jde o přičitatelnost újmy, která právnické osobě vzniká. Právě selhání na straně člena statutárního orgánu – porušení péče řádného hospodáře – je důvodem, na základě kterého vzniká jeho povinnost k náhradě újmy ve vztahu k právnické osobě. Z toho všeho je patrné, že téma posuzované monografie je extrémně náročné, zároveň však zajímavé a teoreticky plodné, neboť přináší důležité poznatky a vodítka pro právní praxi.

Recenzovaná kniha tak po mém soudu představuje vynikající originální monografické zpracování tématu, které po rekodifikaci českého soukromého práva dosud zpracováno nebylo. Dosavadní monografie na toto téma[2] se týkají právního stavu před rekodifikací či se zaměřují na kapitálové společnosti, a mají tak jen omezenou použitelnost. Z monografie je patrné, že jejímu zpracování autorka věnovala enormní energii a úsilí. Zároveň je ale také patrné, že autorka při jejím zpracování postupovala vědecky korektně, vždy vysvětlila genezi právní úpravy, ukázala, jaké jsou na jednotlivé dílčí otázky právní názory v české právní doktríně, jakož i pou­kázala na to, jak se na příslušné otázky dívají v zahraničí (zejména v německém a britském právním řádu). Teprve na základě toho pak dospěla k vlastnímu odůvodněnému a fundovanému stanovisku. Je jistě možné s jejími závěry nesouhlasit, zároveň je však nutné vzít je v úvahu a vyrovnat se s argumentací, jak k těmto názorům dospívá. Domnívám se proto, že knihu Lucie Novotné Krtoušové by neměl opomenout nikdo, kdo se zabývá otázkami odpovědnosti členů statutárních orgánů, ať už jde o odborníky z akademické sféry, či – a možná především – o odborníky z právní praxe, praktikující advokáty i soudce.

doc. JUDr. KAREL BERAN, Ph.D., Katedra teorie práva a právního učení Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze

[1] B. Havel: Komercializace právnických osob? Právník č. 11/2015, str. 949.

[2] Např. I. Rada: Jednatelé s. r. o., představenstvo a. s.: práva, povinnosti, odpovědnost, Linde, Praha 2003; J. Vítek: Odpovědnost statutárních orgánů obchodních společností, Wolters Kluwer ČR, Praha 2012; S. Mancelová: Loajalita a péče řádného hospodáře v  kciové společnosti, C. H. Beck, Praha 2015.