Může trestní zákoník ovlivnit pracovněprávní vztahy?

Ladislav Jouza

Zdálo by se, že trestní zákoník č. 40/2009 Sb., (dále tr. zákoník) nemůže zasahovat do jiných právních odvětví než do trestněprávní oblasti. Opak je pravdou. Jednou z nich jsou pracovněprávní vztahy, které může tr. zákoník ovlivňovat v několika směrech.

Trestný čin – neodvádění pojistného

Pro zaměstnance má nepříznivé důsledky „nečinnost“ zaměstnavatelů při odvodu pojistného na sociální zabezpečení. Často zjišťují, zejména v období před vznikem nároku na starobní důchod v tzv. předstihovém řízení, že zaměstnavatel za ně toto pojištění neodváděl.

Trestní zákoník v § 241 kvalifikuje takové jednání jako trestný čin s možností uložit trest odnětí svobody až na tři roky nebo zákazem činnosti.  Tohoto trestného činu se dopustí plátce (zaměstnavatel), který ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka (zaměstnance) odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Větší škodou se rozumí částka dosahující 50 tisíc korun. Vyšší tresty (odnětí svobody až na osm let) jsou tehdy, jestliže pachatel takovým jednáním získal pro sebe nebo pro někoho jiného prospěch značného nebo velkého rozsahu.

Tohoto trestného činu se dopustí i ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnost.

Trestní odpovědnost za tento trestný čin zaniká, jestliže pachatel svou povinnost k odvodu pojistného splnil dříve, než soud prvního stupně začal vyhlašovat rozsudek. Termín není do zahájení trestního řízení (vyšetřování), ale povinnost může pachatel splnit ještě v průběhu hlavního líčení u soudu prvního stupně (tzv. účinná lítost).

Předlužení firmy 

Zanedbání povinnosti zaměstnavatele odvádět pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti je často důsledkem předlužení firmy.

V některých případech se může jednat o skutkovou podstatu trestného činu způsobení úpadku (§ 224 TZ). Dopustí se ho občan (např. majitel firmy nebo odpovědný zaměstnanec, např. člen statutárního orgánu), kdo si přivodí předlužení tím, že např. bude mít vydání nepřiměřená svým majetkovým poměrům nebo bude užívat úvěr v rozporu nebo v hrubém nepoměru s jeho účelem. Stejného trestného činu se dopustí ten, kdo bude spravovat svůj majetek v rozporu s povinnostmi, které mu ukládá zákon nebo sjednaná smlouva či dohoda (např. smlouva podle občanského zákoníku). Tento trestný čin způsobí i ten, kdo poskytuje ze svého majetku půjčky nebo úvěry jiným osobám, ač je to v hrubém nepoměru k jeho majetkovým poměrům. Obdobně trestní zákoník postihuje protiprávní jednání majitele firmy nebo statutárního orgánu či jiné odpovědné osoby, které nenáleží k jeho pravidelné podnikatelské činnosti nebo učiní nad rámec obvyklého podnikatelského rizika obchod nebo operaci (trest odnětí svobody až na jeden rok nebo zákaz činnosti).  Podmínkou je rovněž, že toto jednání je v hrubém nepoměru k majetkovým poměrům firmy. Půjde tedy o postih činnosti, která nevyplývá z předmětu činnosti firmy nebo z její pravidelné podnikatelské činnosti a přitom např. dojde k úpadku. 

Ochrana věřitelů

Do skupiny trestných činů, které chrání věřitele, tr. zákoník zařazuje např. poškozování věřitele (§ 222 tr. zákoníku) a zvýhodnění věřitele (§ 223 tr. zákoníku).

Skutková podstata těchto trestných činů chrání i věřitele, např. zaměstnance, v rámci insolvenčního řízení. Je to v případech, kdo by, třeba jen z hrubé nedbalosti, přijal nový závazek nebo zřídil zástavu, ač ví, že je v úpadku, a tím zhoršil postavení věřitelů.

Ochranu věřitelů sleduje i další trestný čin. Dopustí se ho dlužník, který je v úpadku a zmaří, byť jen částečně, uspokojení svého věřitele zvýhodněním jiného věřitele a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoliv malou.

Podle § 98 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. je dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem, povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Tuto povinnost má i tehdy, byl-li zastaven výkon rozhodnutí prodejem jeho podniku nebo exekucí. Odpovědná osoba, která nepodá insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti. Podání insolvenčního návrhu není tedy jen oprávněním, ale povinností dlužníka.

Kdy je zaměstnavatel v platební neschopnosti

Insolvenční zákon č.182/2006 Sb. stanoví, kdy je zaměstnavatel (dlužník) v úpadku. Je to tehdy, jestliže má více věřitelů, má peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí.

V pracovněprávních vztazích se může zaměstnavatel nejčastěji dostat do platební neschopnosti např., jestliže nevyplatí zaměstnancům mzdu. Je to tehdy, jestliže zaměstnavatel:

  • zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků nebo je
  • neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.

V prvním případě by muselo jít o neplnění peněžitých závazků v rozsahu, který s přihlédnutím k ekonomické situaci dlužníka nelze vyhodnotit jako nepodstatný. Vždy bude nutno tento rozsah posuzovat v konkrétním insolvenčním řízení s ohledem na charakter podnikatelské činnosti dlužníka. V případě neplnění závazku po dobu delší než 3 měsíce to znamená, že teprve po uplynutí této lhůty se může věřitel, např. zaměstnanec, domáhat úspěšně svým insolvenčním návrhem rozhodnutí soudu o úpadku.

Jestliže např. zaměstnavatel nevyplatil zaměstnancům splatnou mzdu, třeba jen za jeden měsíc práce, dostal se do úpadku (je dlužníkem), neboť zastavil své platby. Jestliže nevyplatil mzdu více zaměstnancům, jedná se zastavení plateb podstatné části svých peněžitých závazků. Zaměstnanec, kterému tento zaměstnavatel dluží mzdu, má možnost přihlásit se o svůj nárok na úřadu práce podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a současně může podat, třeba i s ostatními zaměstnanci, návrh na zahájení insolvenčního řízení. 

Zaměstnání bez povolení

I přes výrazná zpřísnění se nelegální práce (práce načerno) stále vyskytuje ve velké míře. Úřady práce zjišťují, že mnohdy firmy zaměstnávají cizince bez povolení nebo že zprostředkovatelské agentury, většinou to nejsou agentury práce, umožňují zaměstnání bez povolení.

Proto lze jen vítat, že tr. zákoník postihuje neoprávněné zaměstnávání cizinců. Podle § 342 se trestného činu neoprávněného zaměstnávání cizinců, kteří se neoprávněně zdržují na území ČR, dopustí ten, kdo ve větším rozsahu neoprávněně zaměstná nebo zprostředkuje zaměstnání cizincům, kteří nemají platné povolení k zaměstnání. Jedná se o občany ze států mimo EU.

Trest odnětí svobody může být vyměřen až na šest měsíců nebo může být uloženo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty nebo zákaz činnosti. Vyšší „sazby“ jsou v případě, kdy je tento trestný čin spáchán členem organizované skupiny, za úplatu nebo opětovně (odnětí svobody až na jeden rok). V případě, že pachatel získá tímto trestným činem značný prospěch, může mu být uložen trest odnětí svobody na šest měsíců až na tři roky.

Tento trestný čin umožňuje přísnější postih zejména organizovaných struktur, které se zabývají touto činností za úplatu a ve větším rozsahu, zpravidla se snahou dosáhnout i vysokých zisků. Jedná se zejména o organizované skupiny, které zprostředkovávají zaměstnání cizincům, a přitom k této činnosti nemají povolení.

V uvedeném protiprávním jednání je nutné zjišťovat zavinění (odpovědnost) jednotlivých fyzických osob, které působí u zaměstnavatele. Většinou by mohlo jít o statutární zástupce, manažery, vedoucí zaměstnance, případně zaměstnance odpovídající u zaměstnavatele za danou problematiku (např. personalista, mzdová účetní, ekonom apod.). U nich by se pak mohla hodnotit míra trestní odpovědnosti. Ta je závislá na tom, zda byl trestný čin spáchán úmyslně nebo z nedbalosti.

V případě trestného činu nelegálního zaměstnávání se bude velmi často jednat o úmysl. Pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení tr. zákoníku, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (§ 15 odstavec 1 tr. zákoníku). Srozuměním se rozumí i to, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem (např. zákonem o zaměstnanosti). Většina pachatelů si musí být vědoma, že zprostředkovávat práci cizinců mohou jen na základě povolení a že cizinec musí mít povolení k zaměstnání.

Neoprávněné podnikání

Trestný čin neoprávněného podnikání (§ 251 tr. zákoníku) byl do trestního zákoníku převzat z dřívějšího trestního zákoníku. Do této skutkové podstaty bylo doplněno i „obchodní“ podnikání a zavedly se přísnější okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Důvodem je skutečnost, že v posledních letech dochází ve větším rozsahu k neoprávněnému podnikání spočívajícím v průmyslové výrobě lihu a výrobě alkoholických nápojů, z níž pachatelé získávají značné zisky. Přitom z neoprávněné výroby neodvádějí daně.

Hrubá nedbalost

Trestní zákoník rozlišuje vědomou, nevědomou a nově hrubou nedbalost. Rozlišení těchto pojmů se projevuje zejména při stanovení trestní sazby.

Trestné činnosti z vědomé nedbalosti se dopustí občan tehdy, jestliže věděl, že může tímto způsobem porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Nevědomou nedbalost charakterizuje trestní zákoník tak, že pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný tr. zákoníkem, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Trestní zákoník nově zavedl pojem „hrubá nedbalost“, který se uplatní zejména u trestného činu způsobení úpadku. Jde o ní tehdy, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákoníkem.

Zákon za trestný čin “způsobení úpadku” stanoví trest odnětí svobody až na jeden rok nebo zákaz činnosti. Při způsobení značné škody je to trest odnětí svobody až na tři roky. “Výběr” trestu je na rozhodnutí soudu, který přihlíží ke všem rozhodujícím okolnostem a důkazům.

Výše škody je vymezena v ustanovení § 138 tr. zákoníku. Škodou nikoli nepatrnou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 tisíc korun, škodou nikoli malou je částka nejméně 25 tisíc korun, větší škodou je částka 50 tisíc korun, značnou škodou částka 500 tisíc korun a škodou velkého rozsahu je částka dosahující nejméně 5 milionů korun. K výši škody soud přihlíží při ukládání trestu.

Přijetí úplatku

Není žádným tajemstvím, že se korupce stále objevuje, mnohdy i ve zvýšené míře, zejména ve státní správě.  Důkazem jsou různé kontrolní průzkumy i stížnosti občanů. Řešením tohoto negativního jevu se zabývají v rámci své kompetence již delší dobu příslušné ústřední orgány.

Trestní postih je nejkrajnějším řešením. Trestného činu přijetí úplatku se dopustí ten, kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek. Skutková podstata postihuje i podnikatele, kteří v souvislosti s touto činností přijmou nebo slíbí úplatek. Trestní “sazba” je rovněž závislá na rozsahu prospěchu, který pachatel svým protiprávním jednáním získal. Nejvyšší sankce je u úřední osoby, která v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch, přijala nebo si nechala slíbit úplatek (odnětí svobody na pět až dvanáct let – § 331 tr. zákoníku).

Podobného trestného činu (podplacení) se dopustí osoba, která jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek (§ 332 tr. zákoníku).

Do úplatkářství tr. zákoník zahrnuje i nepřímé úplatkářství. Tohoto trestného činu se dopustí osoba, která žádá nebo přijme úplatek za to, že bude svým vlivem nebo prostřednictvím jiného působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebo za to, že tak již učinil.

Ochrana občanů při půjčkách

Mnohdy se občané dostávají do finanční tísně a snaží se, třeba za pomoci půjčky, své finanční problémy odstranit nebo omezit. Toho využívají některé soukromé subjekty a instituce nestátního charakteru (věřitelé). Nabízejí občanům finanční půjčky za podmínky, že dlužník svou nemovitost převede na tuto instituci na dobu splácení půjčky. Vlastně jde o určitý druh zástavy. Přitom zástupci věřitele před podpisem smlouvy o převedení nemovitosti a před poskytnutím půjčky dlužníka řádně neinformují, nevysvětlí právní situaci a využívají jeho neznalosti práva, případně spoléhají na jeho nižší vzdělanostní úroveň.

Určitou zábranou před takovým jednáním neseriózních subjektů může být trestný čin lichvy upravený v § 133 tr. zákoníku.  Dopustí se ho ten, kdo zneužije rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo rozrušení, a dá tak sobě nebo jinému možnost poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. Věřitelé velmi často využívají neznalosti a neinformovanosti zejména starších lidí – seniorů. Pachatel, např. zástupce neseriózní firmy, může být potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Příkladem může být rovněž poskytnutí půjčky v nízké částce, která je ve zjevném nepoměru k plnění dlužníka (např. ručení nemovitostí vyšší hodnoty, která neodpovídá půjčené částce).

Trestní zákoník svou účinností rovněž zasahuje do pracovněprávních vztahů. Řeší skutkové podstaty trestných činů nelegální práce, neodvádění pojistného nebo daní, úplatkářství apod. Trestní sankce může postihnout fyzickou osobu, která u zaměstnavatele (právnické osoby) má odpovědnost za plnění úkolů a zájmů, které jsou chráněny trestním zákoníkem. Trestní odpovědnost právnických osob (zaměstnavatelů) upravuje zákon č. 418/2011 Sb.

 

JUDr. Ladislav Jouza, advokát, odborník na pracovní právo

Go to TOP