ÚS ke střídavé péči o děti po rozchodu jejich rodičů

Ústavní soud předně připomněl, že střídavá péče o děti není „automatickým“ řešením po rozchodu jejich rodičů. Při zvažování soudní úpravy péče o děti musí být předním hlediskem nejlepší zájem dítěte.

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Fiala) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil části rozsudku Krajského soudu v Brně, kterými bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči o svěření dětí do péče jejich matky, neboť jimi došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel je otcem tří nezletilých dětí, který po rozpadu manželství usiloval o jejich svěření do střídavé péče. Okresní soud v Třebíči mu nevyhověl a svěřil děti do péče jejich matky. Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že komunikace mezi rodiči nebyla na potřebné úrovni, střídavou péči nedoporučila znalkyně ve svém posudku a proti konečně hovořilo i přání nezletilých a jejich velmi záporný vztah k přítelkyni jejich otce. Stěžovatel se proti rozhodnutí odvolal, Krajský soud v Brně se však ztotožnil s názorem okresního soudu, že podmínky pro nařízení střídavé péče nejsou dány. Přání dětí nebylo zjišťováno přímo, ale pouze prostřednictvím znalkyně a opatrovníka, protože soud to považoval za dostačující s ohledem na věk dětí, dlouhodobě nepříznivou situaci v rodině a z ní plynoucí psychickou zátěž. Znalecký posudek provedený již před okresním soudem podle krajského soudu nevzbuzoval pochybnosti, a to ani ve světle stěžovatelových námitek. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti namítal, že krajský soud svým rozsudkem porušil jeho ústavně zaručená práva.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud předně připomněl, že střídavá péče o děti není „automatickým“ řešením po rozchodu jejich rodičů. Při zvažování soudní úpravy péče o děti musí být předním hlediskem nejlepší zájem dítěte. Ústavní soud dále připomněl kritéria, která by opatrovnické soudy měly vzít při zvažování úpravy péče o děti v úvahu (blíže viz nález ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1554/14, tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné ZDE). I v případě, splňují-li potřebná kritéria oba rodiče zhruba stejnou měrou, může se vyskytnout nějaký závažný důvod, proč není střídavá péče v nejlepším zájmu dítěte. Takovým důvodem může být např. nepřiměřená zátěž, kterou by pro dítě představovala střídavá péče pro jeho specifický stav nebo velká vzdálenost bydliště rodičů, která by narušila školní docházku dítěte (blíže viz nález ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1835/12, který je dostupný ZDE).

Ústavní soud konstatuje, že v ústavní stížností napadeném rozhodnutí o odvolání lze identifikovat tři důvody (nižší výchovná kompetence stěžovatele oproti matce dětí, negativní vztah dětí k přítelkyni stěžovatele a nedostatečná komunikace mezi oběma rodiči), pro které krajský soud střídavou péči neshledal v nejlepším zájmu dětí. Každý z těchto důvodů je však stižen vadou, což způsobilo, že v řízení před krajským soudem bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu.

Poznatky k výchovným schopnostem stěžovatele a matky dětí obecné soudy čerpaly ze znaleckého posudku, z něhož mj. vyplynulo, že matka dětí vykazuje vhodnější osobnostní vlastnosti k výchově dětí. Stěžovatel v odvolacím řízení předložil proti posudku řadu podrobně popsaných námitek, se kterými se však krajský soud nevypořádal.

Ústavní soud konstatuje, že uplatní-li účastník řízení námitky proti znaleckému posudku, z nějž soud hodlá vycházet při zjišťování skutkového stavu, je povinností soudu, která odpovídá právu účastníka na soudní ochranu, se v odůvodnění svého rozhodnutí s těmito námitkami vypořádat. Rozsah a podrobnost potřebného vypořádání je dána kvalitou a povahou uplatněných námitek. Čím méně konkrétní, srozumitelné či relevantní takové námitky proti znaleckému posudku jsou, tím stručnější a obecnější může být jejich vypořádání soudem.

Krajský soud rovněž pochybil, když ústavně přijatelně neodůvodnil svůj postup, proč neumožnil projevit své přání před soudem přinejmenším dvěma starším dětem, kterým bylo v době rozhodování soudu více než dvanáct let. Ústavní soud vyhodnotil, že i psychická zátěž spojená se soudním řízením, doléhá-li na děti zvláště tíživě, může být důvodem, proč lze upustit od přímého zjišťování přání dítěte staršího 12 let přímo před soudem. Tato psychická zátěž však musí dosáhnout určité úrovně. Pro to, aby soud i u dětí starších 12 let upustil od přímého zjišťování jejich názoru, musí existovat zvlášť významná okolnost, která se vymyká běžné úrovni stresu, jež obvykle pro děti přináší podobná řízení. Krajský soud však žádnou takovou významnou okolnost neidentifikoval. Ústavní soud proto nemohl akceptovat důvody krajského soudu, proč nebyl přímo před soudem zjišťován názor nezletilých starších 12 let. Touto vadou pak byl zasažen skutkový podklad v podobě jeho zjištění o negativním vztahu nezletilých k přítelkyni stěžovatele, který tvořil jeden ze tří hlavních důvodů, na nichž stálo rozhodnutí.

Vhodné je poznamenat, že negativní vztah dětí k přítelkyni či příteli jednoho z rodičů může, a to i sám o sobě, představovat závažný důvod, který vylučuje střídavou péči i v situaci, kdy jsou u obou rodičů zhruba stejnou měrou naplněna subjektivní a objektivní kritéria, jež soudy zkoumají při rozhodování o péči o nezletilé. Tento negativní vztah bude překážkou střídavé péče, je-li setrvalý a intenzivní, není-li výsledkem manipulace s dítětem, ale výsledkem vlastního dlouhodobého vnímání dítěte, a přinesla-li by střídavá péče negativní důsledek, že by se děti pravidelně setkávaly s osobou (přítelem či přítelkyní některého z rodičů), k níž mají hluboký záporný vztah. Tomuto negativnímu důsledku je možno se vyhnout, pokud by rodič, k jehož příteli či přítelkyni mají děti záporný vztah, dokázal zajistit takový průběh střídavé péče, při němž by děti nepřišly do pravidelného kontaktu s takovým přítelem či přítelkyní.

Ve zcela výjimečných případech může být důvodem bránícím svěření do střídavé péče i nevhodná komunikace mezi rodiči. Nevhodnou komunikaci je však nutné odlišit od nesouhlasu jednoho rodiče se střídavou péčí, který přípustným důvodem není (k tomu blíže viz např. nález ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3216/13, tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné ZDE).

S ohledem na skutečnosti, které v řízení vyšly najevo, však v tomto případě nelze tvrdit, že by komunikace mezi rodiči byla v době rozhodování krajského soudu na natolik špatné úrovni, že by šlo o okolnost svědčící proti střídavé péči. Stěžovatel a matka dětí byli schopni se za pomoci mediátora dohodnout po dobu části řízení na rozdělení péče o děti. Mediační dohoda navíc byla uzavřena v situaci, kdy stěžovatel a matka dětí bydleli v jednom domě. Dle hodnocení Ústavního soudu uzavření a dodržení mediační dohody týkající se péče o děti a jejich výchovy je relevantní skutečností pro hodnocení toho, jak jsou účastníci spolu schopni komunikovat.

Věc se nyní vrací ke Krajskému soudu v Brně, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu. Ústavní soud však zároveň nikterak nepředjímá výsledek rozhodnutí ve věci samé a bude tedy úkolem krajského soudu, aby posoudil, zda je střídavá péče v nejlepším zájmu dětí či nikoliv.

 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2396/19 je dostupný ZDE.

Foto: Pixabay.com 

 

Go to TOP