Ústavní soud (ÚS) se podruhé zastal muže, který kvůli nevelké pohledávce přišel o družstevní byt. Už před pěti lety ÚS konstatoval, že exekutor chyboval a měl by nahradit způsobenou škodu. Krajský soud v Českých Budějovicích ale označil nárok za promlčený, což ÚS považuje vzhledem k okolnostem za porušení základních práv. Legislativa se před časem změnila, zvolený postup exekutora by už v současnosti nebyl možný.

Dne 17. října 2019 vyhověl II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a usnesení Nejvyššího soudu, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1, právo na náhradu škody za nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Proti stěžovateli byla nařízena exekuce vyklizením bytu ve prospěch bytového družstva. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor, který vydal příkaz k náhradě exekuce ve výši 15 692 Kč. Za účelem vymožení této částky vydal následně příkaz k provedení exekuce srážkami z invalidního důchodu stěžovatele, který byl určen České správě sociálního zabezpečení. Platby se však z účtu exekutora vracely zpět.

Poté, co bylo v jiném řízení obnoveno členství stěžovatele v bytovém družstvu, postihl exekutor členský podíl stěžovatele a ten tak o byt v tržní hodnotě téměř 1 700 000 Kč přišel. Později vyšlo najevo, že se srážky z invalidního důchodu stěžovatele vracely z účtu exekutora proto, že byly označeny špatným variabilním symbolem. Stěžovatel následně podal na soudního exekutora žalobu o částku představující tržní hodnotu bytu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl u obecných soudů úspěšný, podal ústavní stížnost, které Ústavní soud vyhověl (text nálezu sp. zn. IV. ÚS 4489/12 ze dne 4. 6. 2014 jsou dostupné zde.

Z nálezu vyplývá, že žalovaný soudní exekutor postupoval v rozporu s povinností uloženou mu exekučním řádem, neboť měl povinnost zvolit takový způsob exekuce, který nebyl zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše dluhu stěžovatele a ceny předmětu, z něhož má být plnění dosaženo.

Okresní soud v Českých Budějovicích svým v pořadí druhým rozsudkem (po zásahu Ústavního soudu) stěžovateli vyhověl a uložil žalovanému exekutorovi zaplatit mu částku odpovídající tržní hodnotě bytu. Námitku promlčení, kterou soudní exekutor (až po výše zmíněném nálezu Ústavního soudu) vznesl, posoudil soud jako nedůvodnou.

K odvolání exekutora Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Nárok stěžovatele shledal promlčeným v tříleté objektivní promlčecí lhůtě, která počala běžet v srpnu 2006 (tehdy stěžovatel pozbyl možnost užívat družstevní byt, tedy mu tímto okamžikem vznikla škoda) a uběhla v září 2009. Stěžovatel přitom podal žalobu až v květnu 2010, tedy po promlčení nároku. Pochybení exekutora spočívalo podle názoru krajského soudu pouze v nedůsledném plnění povinností v exekučním řízení, kdy se žalovaný nezajímal, z jakého důvodu není prováděna exekuce formou srážek z invalidního důchodu.

Důsledkem pochybení byl sice závažný následek, neboť stěžovatel pozbyl majetek mnohamilionové hodnoty, nicméně neznamenal pro stěžovatele bezprostřední zásah do sféry bydlení, protože si tento pod vlivem exekuce bytovou potřebu zajistil jinak. I tato okolnost vedla krajský soud k závěru, že námitka promlčení není nemravná. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl. Stěžovatel se proto už podruhé obrátil na Ústavní soud a zejména namítal, že námitka promlčení vznesená exekutorem je v rozporu s dobrými mravy.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud zejména považuje za neudržitelné hodnocení námitky promlčení ze strany krajského soudu. Už jen úvaha, že majetková ztráta v řádech milionů korun je částečně kompenzována zajištěným bydlením, je nepřiměřená a bylo by ji snad (!) možno aplikovat jen v případě velmi bohaté osoby disponující rozsáhlým majetkem. V případě stěžovatele však bylo soudu známo, že sice zdědil zahradu a chatu, nicméně chata nebyla napojena na inženýrské sítě, podmínky pro život jsou zde nevyhovující a sám soud vycházel z toho, že stěžovatel zde může žít jen díky své skromnosti.

Exekutor navíc ani ve svém vyjádření netvrdil, že by udělal cokoliv, aby zjistil, proč srážky z invalidního důchodu stěžovatele nepřicházejí, resp. proč se od něj vrátily. Exekutor přitom vykonává de facto veřejnou moc a důsledků případné administrativní chyby si musí být vědom. O to více proto po něm lze spravedlivě požadovat náležitou opatrnost a pečlivost, když on sám ovšem ani na svoji obranu netvrdí, že ji dodržoval alespoň v elementární formě.

Ústavní soud proto nemůže souhlasit se závěrem, že by za dané situace bylo spravedlivé, aby se exekutor (tzn. veřejná moc) zprostil povinnosti nahradit škodu, kterou způsobil, jen vznesením námitky promlčení. Stěžovatel promlčení svého nároku nezavinil, naopak se přes svůj zdravotní a sociální hendikep o svůj případ zajímal. Nelze mu proto klást k tíži, že s ním Česká správa sociálního zabezpečení řádně nekomunikovala a vlivem chybného přístupu exekutora se pro stěžovatele stala situace dosti nepřehlednou a v podstatě neřešitelnou. Skutečnost, že následek promlčení představuje vůči stěžovateli nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s povinností exekutora nahradit jím způsobenou škodu, pak stojí zcela mimo jakoukoliv diskusi.

Věc se nyní vrací ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který nebude přihlížet k námitce promlčení vznesené žalovaným exekutorem, neboť není spravedlivé, aby takto jím formulovaná obrana požívala právní ochrany.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1782/19 je dostupný  zde.

Zdroj: ÚS, foto archiv ČAK.