Podle ústavního soudce je v případě pochybení vedoucího pracovníka nutné pokaždé zvážit, zda není na místě zvolit mírnější řešení, třeba pracovněprávní nebo služební postih, eventuálně uplatnit odpovědnost podle civilního či správního práva. Pokud totiž budou vedoucí pracovníci kvůli svým rozhodnutím příliš často čelit trestním stíháním a získají pocit, že jsou „jednou nohou ve vězení“, povede to ke ztrátě odvahy a nárůstu alibismu. Případný trestní postih je vždy až krajní řešení, řekl 3. října 2019 novinářům ústavní soudce Vojtěch Šimíček. 

Od vedoucích pracovníků ve státní správě i byznysu se podle Šimíčka očekává odvaha, snaha hledat řešení a vzít na sebe odpovědnost. „Pokud by došlo k situaci, že trestněprávní řešení nebude hledáno jako poslední v řadě, ale první v řadě, tak reálně hrozí, že potom vedoucí pracovníci příslušnou odvahu hledat nějaké řešení mít nebudou,“ řekl Šimíček.

Jako soudce zpravodaj 3. října 2019 Šimíček vyhlásil nález, kterým Ústavní soud (ÚS) zrušil verdikt nad někdejším náměstkem ministra financí T. Z.

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 a usnesení Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť jimi bylo porušeno stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1, zásada subsidiarity trestní represe podle čl. 39 a princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy uznán vinným ze spáchání přečinu povinnosti při správě cizího majetku, za což mu byl uložen podmíněný trest v trvání devíti měsíců s odkladem na zkušební dobu 18 měsíců, peněžitý trest 100 000 Kč a povinnost k náhradě škody poškozené České republice – Ministerstvu financí.

Trestného činu se měl stěžovatel v postavení náměstka ministra financí dopustit iniciací a zadáním dvou veřejných zakázek v celkové ceně 1 464 399,18 Kč, jejichž předmětem bylo zpracování právních analýz týkajících se postupu ministerstva financí po vyhlášení nálezu Ústavního soudu o regulaci hazardu (nález sp. zn. Pl. ÚS 6/13 ze dne 2. 4. 2013, tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde. a následným uzavřením smluv s Institutem kontroly, o. p. s., a advokátní kanceláří Weil, Gotshal & Manges, s. r. o. jako zpracovateli těchto analýz. Zadání zakázky pro Institut kontroly, o. p. s., stěžovatel odůvodnil tím, že se bude podílet zpracováním analýzy na přípravě zahájení správních řízení směřujících ke zrušení povolení k provozování interaktivních videoloterijních terminálů. Uvedená advokátní kancelář měla zpracovat analýzu týkající se možných mezinárodních arbitráží. Obecné soudy dospěly k závěru, že obě veřejné zakázky byly zadány zcela neúčelně a nadbytečně.

Stěžovatel namítal, že zadání analýz bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře (řídil se rčením „dvakrát měř, jednou řež“), a nebylo tedy protiprávní. Soudy se podle něj nedostatečně zabývaly naplněním subjektivní stránky trestného činu, tedy úmyslem, a neprovedly ani důkaz předmětnými právními analýzami, s nimiž se vůbec neseznámily.

Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními plynoucími z provedeného dokazování a vyvozenými právními závěry (porušení zásady in dubio pro reo) a současně nebyl důsledně respektován princip trestněprávní represe coby krajního prostředku (ultima ratio). Obecné soudy při hodnocení důkazů nezohlednily některé podstatné okolnosti daného případu. Z provedených důkazů totiž vyplývá několik možných skutkových verzí případu, z nichž některé nasvědčují nevině stěžovatele, a jiné zase podporují závěr o jeho vině. Obecné soudy však tyto rozpory náležitě nevyhodnotily a přiklonily se k verzi o vině stěžovatele, aniž by ovšem svůj závěr přesvědčivě odůvodnily.

Jakkoliv Ústavní soud nepopírá, že v daném případě lze pochybovat o racionalitě a hospodárnosti počínání stěžovatele, je třeba je hodnotit jednak v tehdejším „dobovém“ kontextu (viz zejména ministrem financí zdůrazněný pokyn vyžadovat externí stanoviska s ohledem na čerstvé kauzy na jiném ministerstvu) a jednak s přihlédnutím k zásadě dovozování trestní odpovědnosti jako ultima ratio. Jinak řečeno, ne každé neracionální či nehospodárné jednání je nutně i jednáním, které by mělo být postiženo trestněprávními nástroji. Pokud by totiž tato zásada neplatila, pak by mohla nastat i situace, kdy by každý vedoucí pracovník byl příslovečně „jednou nohou ve vězení“, což by reálně mohlo vést k alibismu, nerozhodnosti a ke zlidovění rčení, podle kterého „kdo nic nedělá, ani nic nezkazí.“ Od vedoucích pracovníků se přitom očekává pravý opak: invence, kreativita a schopnost nést za svoje rozhodnutí i odpovědnost, která však má být vedena v trestněprávní rovině teprve v krajním případě, po vyloučení možnosti postihů jiných (správních, pracovněprávních či civilněprávních).

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 698/19 je dostupný zde.

Zdroj: ÚS, ČTK, foto archiv ČAK.