Jak složit advokátní zkoušky, aniž by se z nich adept složil

JUDr. Diana Kantorová

Ústní advokátní zkouška je jedna z nejtěžších zkoušek v oblasti práva vůbec. A to jak co do samotné délky, trvá přes hodinu, tak i po stránce obsahové. Odpovídáte pohotově bez přípravy na rychlé dotazy ze všech klíčových právních odvětví: z práva trestního, občanského, práva obchodních společností, ústavního a správního a na konec z právních předpisů upravujících advokacii. Chyba se nepromíjí, na hlubší přemýšlení není prostor. 

Na první pohled se vám to může zdát poněkud kruté, když každý advokát v současnosti sepisuje podání nebo smlouvu v kanceláři na počítači, plně vybaveném databází rozsudků, zákonů a právních předpisů. Křest ohněm oceníte až v přímé praxi, a to jak v soudní síni, kde musíte pohotově a rychle reagovat, tak i na různých přímých jednáních s policejními orgány, protistranou, a hlavně klientem. A ten vám nic neodpustí. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Chcete-li u advokátních zkoušek uspět, pouhá znalost právních předpisů vám nestačí. Profilem je to zkouška praktická – zkouší vás v převážné míře zkušení advokáti, kteří mají po desítky let zavedené vlastní advokátní praxe. Nejedná se o zkoušku akademickou, teoretickou, je zapotřebí „advokátně myslet“. Co to znamená? Otázky typicky začínají: „Pane kolego, co byste dělal, když…“, nebo „Přijde za vámi klient a ptá se…“ Advokát totiž musí nejen znát právní předpisy, ale hlavně vybrat nejvhodnější právní strategii, která odpovídá dané situaci a pokynům klienta. Dále by měl bedlivě sledovat další vývoj kauzy a „myslet ve prospěch klienta“.

Na vlastní advokátní zkoušky si vzpomínám moc dobře, daleko víc, než na státnice na fakultě. Ty už odvál čas, kdežto advokátní zkoušky mám v blahé paměti. Pamatuji si přesně, kdo mě zkoušel, i to, jaké otázky mi pokládali. Pamatuji si dokonce „moje dvojče“, tedy koncipienta, se kterým nás zkoušeli ve dvojici. I to, že měl šíleně červenou kravatu, která mu neladila s modrým oblekem. Tak vynervovaná a plně koncentrovaná jsem byla. Po úspěšném konci si ještě vzpomínám, jak jsme šli slavit do nejbližšího baru na Národní, a pak si už „zaslouženě“ nepamatuji nic.

Nyní, když už jsem na opačné straně barikády a zkouším, vidím i rozdíly mezi koncipienty. Do místnosti vstoupí koncipient před nervovým zhroucením, oči červené až krvavé, hlas se mu klepe. Podívám se do podkladů, je z daleka, má za sebou minimálně tříhodinovou cestu vlakem. Sklenička vody mu pomůže, postupně odpovídá na jednotlivé otázky, rozjíždí se, nervozita pomalu opadá a sebevědomí stoupá. Prostě i o tom jsou advokátní zkoušky – o dobrém time managementu, psychické odolnosti a také osobní vyrovnanosti. V tomto případě jsem si vzpomněla na pravdivé rčení: „Co tě nezabije, to tě posilní.“ Věřte, že i později v praxi si klient bude všímat, jak odhodlaně hájíte jako pravdu a jak jste přesvědčiví.

Nejlepší výkon u trestního práva předvedla koncipientka z klasické pražské advokátní kanceláře, zaměřené na smluvní právo, která „trest“ během své praxe vůbec nedělala. O to víc se při přípravě soustředila na trestní zákoník a trestní řád a podala přesvědčivý výkon.

Nemohu nezmínit koncipienta, který měl sice výborné znalosti, ale ne až tak vhodný slovní doprovod: jeho oblíbeným slovním spojením bylo: „Mám pocit…“. „Mám pocit, že občanský zákoník říká, že…“ To následně doplnil o větu: „Tuším, že“, nebo „Já si asi myslím, že…“
U advokátních zkoušek nic netušíme, nejprve se krátce zamyslíme a pak jednoznačně řekneme verdikt: „Občanský zákoník (ve svém ustanovení XY ) stanoví, že…“. Chovejte se stejně jako advokát v soudní síni.

Potom přišla koncipientka, která, když to drhlo, rovnou řekla, že správní právo nedělá a ani dělat nikdy nebude. Rozhodně netrpím dojmem, že správní právo je to nejdůležitější, ale v tomto případě asi kolegyně nikdy nebude podávat návrhy na vklad nebo řešit daň při nabytí nemovitosti a klienta rovnou odkáže na jiného kolegu? Advokátní zkoušky jsou i od toho, aby zájemce o advokacii „donutily“ podívat se do stavebního nebo daňového řádu, i když se v praxi s tím moc nesetkáváme. Jednou totiž může přijít den, kdy klient naši orientaci v těchto předpisech ocení.

Na závěr přišel kandidát, u kterého by měla být zavedena kategorie „neprospěl výtečně“. Vědomosti po povrchu, u mimořádných opravných prostředků by rovnou zkoumal celý skutkový stav věci, všechno bylo pro něj samozřejmé a navíc v průběhu celé zkoušky seděl jako v hospodě, hlava opřená o lokty, věty nedokončoval, právní argumentaci nerozvíjel. Asi tušíte, jak to s ním dopadlo, a to ze všech předmětů.

Ale vraťme se k samotné podstatě advokátních zkoušek. Je to náročná zkouška, která se nedá udělat „zkusmo“, musí se vysedět. Hodnotí se nejenom znalosti, ale hlavně schopnost aplikovat právní předpisy, praktické právní myšlení, hloubka a přesvědčivost právní argumentace. A jak se při tom kvantu zákonů z toho nesložit? Příprava vyžaduje delší systémový přístup, který by měl být završen dobrým spánkem. I auto potřebuje benzín, lidský mozek potřebuje spánek. K jiným přípravkům na podporu koncentrace se raději nevyjadřuji, nikdy nevíte, jak rychle vzniká nežádoucí závislost. Závislost na spánku je ta nejlepší, utužuje rodinu a vyhlazuje vrásky.

Přeji všem koncipientům, kteří se připravují na advokátní zkoušky hodně sil, pevných nervů a nakonec i toho štěstí.

Můžete mi věřit, že je pro nás zkoušející radost i čest poslouchat připraveného koncipienta. A vést s ním kvalifikovanou odbornou polemiku a být součástí jeho profesního růstu.

JUDr. Diana Kantorová je vedoucí právního oddělení na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Ilustrační foto autorka.

Go to TOP