Trestní odpovědnost právnické osoby podle § 241 trestního zákoníku

Pokud naplní podmínky účinné lítosti jiná osoba, než která spadá do některé z kategorií osob vymezených v § 8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, popř. pokud tyto podmínky naplní osoba, která do některé z těchto kategorií náleží, avšak nejedná jménem právnické osoby nebo za ni, nemohou být naplněny podmínky účinné lítosti u trestně odpovědné právnické osoby.

Výrok o trestu je závislý na existenci výroku o vině, a není tedy možné, aby Nejvyšší soud zrušil samostatně jen výrok o trestu, aniž by se jakkoliv vypořádal s napadeným výrokem o vině.

Nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 448/19

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se podanou ústavní stížností domáhala zrušení rozsudku okresního soudu, kterým byla uznána vinnou ze spáchání zločinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), za což byla odsouzena k peněžitému trestu v celkové výši 500 000 Kč. Dále stěžovatelka navrhla zrušení rozsudku krajského soudu, kterým bylo zamítnuto její odvolání. Navrhla rovněž zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž byl na základě jejího dovolání zrušen jednak rozsudek krajského soudu, a to ve výroku o zamítnutí jejího odvolání proti výroku o trestu z uvedeného rozsudku okresního soudu, a jednak rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu. Navrhla i zrušení veškerých dalších rozhodnutí, která na uvedená rozhodnutí navazují či z nich vycházejí. Navrhla také zrušení ustanovení § 9 odst. 3 věty první zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o trestní odpovědnosti právnických osob“). Podle stěžovatelky došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka namítala, že Nejvyšší soud ve výroku napadeného usnesení pominul zbývající část jejího dovolání směřující proti části výroku napadeného rozsudku krajského soudu, jímž bylo zamítnuto její odvolání ve vztahu k výroku o vině zahrnutém do napadeného rozsudku nalézacího soudu. Nejvyšší soud se tak podle jejího názoru ve výroku napadeného usnesení nevypořádal s otázkou viny, přičemž odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1272/18 (dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Stěžovatelka dále uvedla, že v době, ve které podle odsuzujícího rozsudku neplatila za své zaměstnance povinné odvody a dopouštěla se tedy trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 trestního zákoníku, se již fakticky nacházela v úpadku. Z tohoto důvodu tak nemohla odvody zaplatit, neboť by tím zvýhodnila příjemce odvodů na úkor jiných svých věřitelů, čímž by se dopustila trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 trestního zákoníku. Neměla totiž dostatek peněz, aby pohledávky ostatních věřitelů uspokojila ve stejném poměru, jako příjemce odvodů.

V této souvislosti stěžovatelka poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení sp. zn. 5 Tdo 1500/2014 a sp. zn. 8 Tdo 316/2012, která podle ní podporují její právní názor. Upozornila, že i Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkazoval na svůj rozsudek uveřejněný pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr., z něhož vyplývá, že pokud insolventní zaměstnavatel nemá dost peněz na uspokojení svých věřitelů, je povinen je uspokojit poměrně, přičemž zvýhodní-li některého z věřitelů na úkor příjemce odvodů, nelze jeho jednání posoudit jako trestný čin neodvedení daně, ale v úvahu přichází kvalifikace za trestný čin zvýhodnění věřitele. Za překvapující proto považovala závěr Nejvyššího soudu, že jednání stěžovatelky by bylo možno posoudit jako trestný čin zvýhodnění věřitele (kdyby ovšem právnická osoba mohla být za takový trestný čin odpovědná), neboť vyplácela mzdy svým zaměstnancům v plné výši, ale zároveň že je bezpředmětné zjišťovat, zda se soudy zabývaly otázkou úpadku stěžovatelky.

Stěžovatelka rovněž upozornila na skutečnost, že v letech 2011 a 2012 policejní orgán zajistil v jiné trestní věci částku 39 milionů Kč a až dne 8. 11. 2016 došlo ke zrušení zajištění těchto finančních prostředků. Byla toho názoru, že tímto postupem bylo potvrzeno, že zajištění peněz bylo skutečně bezdůvodné, přičemž z těchto peněz mohla odvody za své zaměstnance uhradit již v době splatnosti. Po zahájení insolvenčního řízení však již odvody uhradit nemohla, neboť byla a doposud je zákonem a předběžným opatřením soudu omezena v nakládání se svým majetkem. Zdůraznila, že insolvenční správce a insolvenční soud odmítli udělit souhlas s úhradou odvodů, protože by příjemci odvodů byli zvýhodněni na úkor ostatních věřitelů, a došlo by tak ke spáchání trestného činu zvýhodnění věřitele.

Stěžovatelka odmítla argumentaci Nejvyššího soudu ohledně splatnosti odvodů za období od 1. 10. 2013 do 21. 10. 2013. Povinnost zaplatit tyto odvody jí měla vzniknout v říjnu 2013, ale odvody byly ze zákona splatné až v listopadu 2013, přičemž však 21. 10. 2013 bylo zahájeno insolvenční řízení, takže podle jejího názoru z § 111 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“) vyplýval zákaz uspokojovat pohledávky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení.

Stěžovatelka dále předestřela otázku přičitatelnosti jednání obviněného, jehož protiprávní jednání jí bylo přičteno podle § 8 a § 9 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Poukázala na to, že v průběhu trestního stíhání obviněný dlužné odvody uhradil, čímž zanikla trestnost jeho jednání účinnou lítostí podle § 242 trestního zákoníku, takže byl zproštěn obžaloby, avšak stěžovatelka nikoli. Takovou situaci pokládala za nespravedlivou, neboť protiprávní jednání obviněného bylo přičítáno k tíži, zatímco jeho projev účinné lítosti již jí ku prospěchu přičítán nebyl. Měla za to, že od okamžiku zaplacení odvodů již neexistovalo žádné trestněprávně relevantní jednání fyzické osoby, jež by jí bylo možno přičítat, a poukázala na to, že již nemá možnost dosáhnout zániku trestnosti stejným způsobem, protože uhrazené odvody již podruhé zaplatit nelze. Zatímco tedy stěžovatelka nese jak trestněprávní odpovědnost, tak odpovědnost civilněprávní (za dluh odpovídající pohledávce obviněného na vydání bezdůvodného obohacení), obviněný není ani trestně odpovědný, ani jej netíží úhrada dlužných odvodů, neboť odpovídající částku může inkasovat od stěžovatelky z titulu bezdůvodného obohacení. V této souvislosti připomněla nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 563/11 (N 186/67 SbNU 241) a na jeho základě vyjádřila přesvědčení, že výklad ustanovení § 8 a § 9 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, k němuž dospěly trestní soudy, je přepjatě formalistický. V návaznosti na to stěžovatelka navrhla zrušení ustanovení § 9 odst. 3 věty první zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, neboť jazykový výklad tohoto ustanovení vybízí k výše popsané zjevně nespravedlivé interpretaci.

Ústavní soud se seznámil s obsahem vyžádaného trestního spisu a přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.

Ústavní soud uvedl, že může jen zčásti přisvědčit námitkám stěžovatelky týkajícím se povinných odvodů za její zaměstnance v období od 1. 10. 2013 do 21. 10. 2013. Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že dlužník je oprávněn plnit své dluhy (dodrží-li zásady insolvenčního řízení uvedené v § 5 insolvenčního zákona) i po zahájení insolvenčního řízení (k němuž došlo právě 21. 10. 2013) a zdůraznil, že po zahájení insolvenčního řízení nedošlo ke změně dispozičního oprávnění stěžovatelky s majetkovou podstatou. Nelze se však spokojit jen s vyřešením otázky, komu v které fázi insolvenčního řízení náleželo dispoziční oprávnění. Dlužník je po zahájení insolvenčního řízení limitován v nakládání s majetkovou podstatou též mezemi stanovenými v § 111 odst. 1, 2 insolvenčního zákona, což Nejvyšší soud zřejmě nevzal v úvahu. Pokud by bylo dlužníku po zahájení insolvenčního řízení umožněno plnit svým věřitelům dluhy poměrně podle své úvahy, nad rámec obvyklého hospodaření, byl by zcela potlačen význam a účel přezkoumání pohledávek insolvenčním správcem a insolvenčním soudem, omezen význam popěrného práva věřitelů, rozlišení mezi jednotlivými druhy pohledávek a způsobu jejich uspokojování v insolvenčním řízení.

Ústavní soud se ztotožnil s názorem, který trestní soudy zaujaly k otázce, zda v důsledku uhrazení dlužných odvodů ze strany obviněného (jehož jednání bylo stěžovatelce přičítáno při vyvození její trestní odpovědnosti) nedošlo podle § 242 trestního zákoníku také k zániku trestnosti jejího činu. Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že ke splnění podmínek, které zákon k institutu účinné lítosti stanovuje, je zároveň vyžadováno, aby právnická osoba jako samostatný subjekt práva tyto podmínky sama svým jednáním naplnila. Poukázal na to, že obviněný již v době, kdy odvody uhradil (v březnu 2017), nebyl v postavení osoby, jejíž jednání lze podle § 8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob stěžovatelce přičítat.

Ústavní soud tento výklad aproboval a připomněl, že z hlediska trestní odpovědnosti představují právnická osoba a osoba fyzická, jejíž jednání lze právnické osobě přičítat, samostatné subjekty. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob tuto skutečnost zdůrazňuje v podobě zásady souběžné a nezávislé trestní odpovědnosti právnických osob vyjádřené v § 9 odst. 3 větě první, podle které trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v § 8 odst. 1 a trestní odpovědností těchto fyzických osob není dotčena trestní odpovědnost právnické osoby. Tato zásada platí nejen při vyvozování trestní odpovědnosti, ale i při jejím zániku, např. v důsledku účinné lítosti nebo promlčení (srov. ŠÁMAL, P., DĚDIČ, J., GŘIVNA, T., PÚRY, F., ŘÍHA, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 261).

Ústavní soud dovodil, že pokud tedy došlo k zániku trestní odpovědnosti fyzické osoby, jejíž jednání bylo právnické osobě přičítáno, neznamená to, že by bez dalšího došlo i k zániku trestní odpovědnosti právnické osoby. Ústavní soud dodal, že tento názor podporuje i odborná literatura, z níž vyplývá, že pokud naplní podmínky účinné lítosti jiná osoba, než která spadá do některé z kategorií osob vymezených v § 8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, popř. pokud tyto podmínky naplní osoba, která do některé z těchto kategorií náleží, avšak nejedná jménem právnické osoby nebo za ni, nemohou být naplněny podmínky účinné lítosti u trestně odpovědné právnické osoby (srov. ŠÁMAL, P., DĚDIČ, J., GŘIVNA, T., PÚRY, F., ŘÍHA, J., cit. dílo, s. 310).

Uvedený výklad Ústavní soud nepovažoval za formalistický a poukázal na obecný princip, podle kterého je třeba u každé z více osob, které se účastnily na trestném činu, posuzovat podmínky účinné lítosti samostatně. Splní-li tedy podmínky účinné lítosti jen jeden z více pachatelů (spolupachatelů), zaniká jen jeho trestní odpovědnost, ale neprospívá to ostatním pachatelům, kteří nesplnili podmínky účinné lítosti (srov. č. 11/1980 Sb. rozh. tr.). Proto i v případě, kdy by podmínky účinné lítosti podle § 242 trestního zákoníku splnila stěžovatelka dříve, než tak učinil v tu dobu obviněný, nemohlo by to obviněnému prospívat a jeho trestní odpovědnost by tímto způsobem nemohla zaniknout.

Jestliže stěžovatelka v této souvislosti poukázala na to, že nemohla dlužné odvody uhradit a dosáhnout tak zániku trestnosti, neboť až do 8. 11. 2016 jí byla v jiné trestní věci zajištěna částka 39 milionů Kč a po zahájení insolvenčního řízení insolvenční správce a insolvenční soud odmítli udělit souhlas s úhradou odvodů, Ústavní soud k tomu uvedl, že objektivní nemožnost splnit podmínky účinné lítosti (typicky právě v podobě nedostatku finančních prostředků) nemůže mít vliv na závěr o trestní odpovědnosti. Ústavní soud dále odkázal na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde byly vysvětleny další důvody, proč zajištění peněžních prostředků stěžovatelky nemohlo být z hlediska splnění podmínek účinné lítosti podle § 242 trestního zákoníku významné. Nejvyšší soud na tomto místě také připomněl, že snaha stěžovatelky uhradit dlužné odvody byla promítnuta do uloženého trestu, když k této skutečnosti přihlédl již soud prvního stupně.

Ústavní soud uvedl, že v souvislosti s otázkou, zda uhrazení dlužných odvodů ze strany obviněného mělo mít za důsledek také zánik její trestní odpovědnosti, stěžovatelka navrhla zrušení ustanovení § 9 odst. 3 věty první zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Argumentovala přitom v podstatě jen tím, že jazykový výklad tohoto ustanovení vybízí ke zjevně nespravedlivé interpretaci, k níž trestní soudy přistoupily. Ústavní soud však tento návrh nevyhodnotil jako důvodný.

Ústavní soud vyslovil, že výklad trestních soudů týkající se této otázky (podporovaný i odbornou literaturou) nelze považovat za formalistický a odpovídá i obecným principům posuzování splnění podmínek účinné lítosti u osob podílejících se na daném trestném činu. Ústavní soud dále připomněl, že v minulosti již několikrát konstatoval, že mu v zásadě samo o sobě nepřísluší, aby posuzoval šíři hranic trestněprávní kriminalizace určitých typů jednání, nemá-li dublovat nebo suplovat ústavní roli zákonodárného orgánu [srov. nálezy ze dne 20. 2. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 5/2000 (127/2001 Sb. N 31/21 SbNU 273) a ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 631/05 (N 205/43 SbNU 289)]. Tento postoj je podle názoru Ústavního soudu třeba zaujmout právě i k zásadě souběžné a nezávislé trestní odpovědnosti právnických osob vyjádřené v § 9 odst. 3 věty první zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, přičemž lze dodat, že tato právní úprava vychází z uplatněného modelu pravé trestní odpovědnosti právnické osoby a není v rámci trestního práva evropských zemí ojedinělá (blíže viz např. ŠÁMAL, P., DĚDIČ, J., GŘIVNA, T., PÚRY, F., ŘÍHA, J., cit. dílo, s. 310).

Ústavní soud však jako opodstatněnou vyhodnotil námitku stěžovatelky, že Nejvyšší soud ve výroku napadeného usnesení pouze zrušil napadené rozsudky okresního soudu a krajského soudu ve výroku o trestu ve vztahu ke stěžovatelce a pominul zbývající část jejího dovolání proti výroku o vině. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu lze sice dovozovat, že zaujal vůči námitkám stěžovatelky směřujícím proti výroku o vině negativní postoj, avšak nijak toto stanovisko nepromítl do výroku svého rozhodnutí, tzn., že nerozhodl o tom, že ve zbylé části se dovolání stěžovatelky odmítá či zamítá. Z vyžádaného trestního spisu, ale i z napadeného usnesení Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že stěžovatelka ve svém dovolání brojila nejen proti výroku o trestu rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu, ale proti celým rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu.

Ústavní soud poukázal na to, že v nálezu ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1272/18, kterého se stěžovatelka dovolávala, Ústavní soud konstatoval, že výrok o trestu je závislý na existenci výroku o vině, a není tedy možné, aby Nejvyšší soud zrušil samostatně jen výrok o trestu, aniž by se jakkoliv vypořádal s napadeným výrokem o vině. Otázka viny zůstává v takovém případě po rozhodnutí dovolacího soudu otevřená a zakládá právní nejistotu. Jelikož stejná situace nastala i v nyní projednávaném případě, není ji podle Ústavního soudu možné řešit jinak než zrušením napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který nově rozhodne o vině i trestu.

Ústavní soud přisvědčil rovněž námitce stěžovatelky, že trestní soudy nevěnovaly pozornost otázce, zda se stěžovatelka v době činu, za nějž byla odsouzena, fakticky nacházela v úpadku. Z judikatury, na kterou stěžovatelka odkázala (konkrétně z rozsudku Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr., z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 316/2012 a zejména z usnesení sp. zn. 5 Tdo 1500/2014) se podává, že pokud se daná osoba nachází ve stavu úpadku, může být vyloučena právní kvalifikace jejího skutku jako trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 trestního zákoníku.

Z uvedeného Ústavní soud dovodil, že otázka možné existence úpadku stěžovatelky v době stíhaného skutku je významná z hlediska přičítání trestní odpovědnosti za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 trestního zákoníku. Nejvyšší soud však v napadeném usnesení jednak konstatoval, že existence úpadku stěžovatelky, jakožto reálného ekonomického stavu dlužníka, blíže zkoumána nebyla, a dále uvedl, že je zcela bezpředmětné, že úpadek stěžovatelky nebyl zkoumán, neboť se v inkriminované době nemohla dopustit trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 trestního zákoníku (což vyplývalo z § 7 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob ve znění účinném do 30. 11. 2016). Takové odůvodnění však podle názoru Ústavního soudu nemůže obstát, neboť nemožnost činit stěžovatelku (vzhledem k tehdejší právní úpravě) odpovědnou za trestný čin zvýhodnění věřitele nemá žádný přímý vliv na otázku její trestní odpovědnosti za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby.

Ústavní soud poukázal na to, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení zdůraznil, že stěžovatelka měla v inkriminované době dostatek prostředků, aby vyplácela svým zaměstnancům mzdy v plné výši. Z této skutečnosti však samo o sobě nelze podle Ústavního soudu dovozovat, zda resp. v jakém poměrném rozsahu byla stěžovatelka povinna odvádět za zaměstnance povinné platby, pokud skutečně byla v úpadku.

Ústavní soud zdůraznil, že nikterak nepředjímá, zda stěžovatelka může být uznána vinnou ze spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 trestního zákoníku, popř. v jakém rozsahu za něj může být odpovědná. Ústavní soud zejména není povolán k tomu, aby v dané situaci řešil otázku, zda se stěžovatelka v době stíhaného skutku skutečně nacházela ve stavu úpadku, neboť jde o skutkovou otázku, kterou musí zodpovědět trestní soudy na základě provedeného dokazování. Tato skutková otázka však bude pro závěr o trestní odpovědnosti stěžovatelky významná pouze tehdy, pokud soud vyjde z úvahy, že přítomnost či nepřítomnost stavu úpadku je významná pro posouzení trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 241 trestního zákoníku.

Ústavní soud uvedl, že ani nepopírá, že trestní soudy mohou zaujmout jiný právní názor ohledně vlivu existence úpadku na trestní odpovědnost za trestný čin podle § 241 trestního zákoníku, než který vyplývá z výše citované judikatury Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy ze
dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1687/17 (N 155/86 SbNU 577), ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2571/16 (N 214/83 SbNU 391) či ze dne 13. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 387/18]. Taková výrazná změna právního názoru by však musela být podrobně a racionálně odůvodněna, stejně jako případný závěr, že uvedená judikatura z určitých důvodů na případ stěžovatelky nedopadá. Dosavadní odůvodnění obsažené v napadeném usnesení Nejvyššího soudu je podle Ústavního soudu třeba považovat za nedostatečné, zejména proto, že se v něm nevypořádal s judikaturou, na níž stěžovatelka odkazovala.

Ústavní soud veden doktrínou minimalizace svých zásahů do činnosti orgánů veřejné moci přistoupil toliko ke zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu a rozhodnutí, která na něj navazují (viz dále), zejména právě proto, že připustil možnost racionálního vypořádání argumentace stěžovatelky ze strany Nejvyššího soudu, a to včetně možného odklonu od dosavadní judikatury týkající se odpovědnosti osoby nacházející se v úpadku za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 trestního zákoníku. Ústavní soud uvedl, že bude tedy věcí Nejvyššího soudu, aby pozorněji zvážil výše popsané okolnosti a aby buď podrobně vysvětlil, že tyto okolnosti nemohou mít vliv na trestní odpovědnost stěžovatelky za uvedený čin, anebo aby vyhověl dovolání stěžovatelky i v otázce viny a přistoupil ke zrušení napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu právě i ve výroku o vině. V současné situaci však Ústavní soud stížnost proti napadenému rozsudku krajského soudu a napadenému rozsudku okresního soudu, jakož i návrh na zrušení ustanovení § 9 odst. 3 věty první zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, posoudil jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla mj. zrušení veškerých dalších rozhodnutí, která navazují na napadená rozhodnutí okresního soudu, krajského soudu a Nejvyššího soudu, anebo z těchto rozhodnutí vycházejí. Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla věc ve výroku o trestu vrácena okresnímu soudu k novému rozhodnutí a tento soud svým rozsudkem při nezměněném výroku o vině nově rozhodl o trestu, je i tento rozsudek, případně další navazující rozhodnutí, zatížen stejnou vadou jako usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud tedy musel přistoupit i ke zrušení uvedeného rozsudku a případných dalších navazujících rozhodnutí (srov. nález ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1272/18) neboť tato rozhodnutí zrušením napadeného usnesení Nejvyššího soudu ztrácí svůj podklad.

Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona usnesení Nejvyššího soudu a všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením podkladu, zrušil; ve zbývající části ústavní stížnost odmítl.


Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu

Go to TOP