Člen redakční rady Bulletinu advokacie prof. JUDr. Karel Marek, CSc., slaví v těchto dnech krásné životní jubileum a redakce se připojuje k řadě gratulantů s přáním pevného zdraví a hodně elánu do dalších let. Při této příležitosti jsme chtěli trošku nahlédnout do samých začátků jeho bohaté a dlouhé kariéry, a tak jsme se zeptali, co ho vedlo k tomu stát se pedagogem a přimělo psát. 

Karel Marek: „Když dostávám dotaz, jak jsem se stal učitelem a proč vlastně píší, je zřejmé, že moje odpověď musí mít limitovaný rozsah. Tak tedy k věci. Po střední škole jsem se stal vojákem základní služby. Sloužil jsem jako pátrač – kreslič u protiletadlové baterie motostřeleckého pluku. U pluku fungovaly i poddůstojnické školy. Do těch jsem však jako žák zařazen nebyl. Nevadilo. V péeškách byl vyučován i předmět „Rozpoznávání letadel“. Měl jej vyučovat můj velitel baterie. Ten však měl jiné ušlechtilé zájmy a u mě brzy zjistil, že ho mohu dobře odbřemeňovat od nejrůznějších činností, mj. i od toho vyučování. A já jsem se v těch péeškách producíroval rád. Dodnes si pamatuji některá TTD (technicko-taktická data), tj. rychlost, dostup, dolet, výzbroj … některých letadel a pamatuji si fráze, které jsem chrlil: typický radarový nos, měnitelná geometrie křídel, konstruovaný pro nebe v Kalifornii – v Německu nazýván létající rakev … Řekl bych, že mi to šlo. Kluci – žáci poslouchali a na mne nepršelo. Po návratu z vojny jsem vystudoval právnickou fakultu a pracoval jsem ve strojírenském závodu v oddělení, který stavěl investiční celky. Činnost byla regulovaná právními předpisy s velice „stručnými a snadno zapamatovatelnými názvy“ (a tomu odpovídajícím košatým obsahem). Například se jednalo o „Základní podmínky strojírenských a elektrotechnických dodávek uskutečňovaných vyššími dodavatelskými formami a některých dalších dodávek, určených pro tuzemskou investiční výstavbu“. A takové předpisy, to byla šance k mému dalšímu přednášení. Jak praví klasik, byl jsem schopen vykládat, že „kolébka Romů byla v Krkonoších …. a uvnitř zeměkoule je ještě jedna, mnohem větší, než ta vrchní“. A od tohoto vojenského a strojírenského základu byl již jen krok k výuce na škole. Zde jsem se postupně věnoval právu hospodářskému, obchodnímu a občanskému, zejména vždy však smluvnímu (ostatně v dnešní době si mě lze „vygooglovat“). Na škole, zase spolu s klasikem, jsem poznal, že je zde mnoho maharádžů, rádžů, džů a „ů“. Samozřejmě jsem chtěl být „double ů“ a bavilo mne psát různá pojednání, tak jsem spisoval. Nejprve to bylo o dodávkách (pastí na myši) a posléze jsem dospěl k náročnějším tématům dodavatelských systémů (lapačů a nástrah na hraboše polního).

Moje tetička, když jsem se chlubil, tak mi říkala: „No, dobře, dobře, ale kdy už konečně budeš tím inženýrem?“ Tetiččino přání nedokážu naplnit, v inženýrských otázkách raději nebádám a respektuji mj. doporučení pracovníků autoservisu: „Pane, Vy nepřemýšlejte, proč to jezdí.“

Ale mám radost, že mohu učit. Z učení se těším a potkám-li např. i v čekárně u zubního lékaře bývalého studenta, který mi recituje: „Jsou tam dvě skupiny podmínek a když se z každé skupiny naplní alespoň jedna, pak vznikne smlouva“, pak jsem nadšen. A tak to bylo a je.“

Redakce