Takzvaný pendrekový zákon, který v srpnu 1969 zlegalizoval krvavé zásahy proti demonstrantům, vyústil v odsouzení 1526 lidí. Ne všichni byli uvězněni, řada trestů byla podmíněných. V rozhovoru s ČTK to uvedl Milan Bárta z Ústavu pro studium totalitních režimů. Opatření, které platilo od 22. srpna do konce prosince 1969, dávalo i zákonné podklady pro budoucí čistky v úřadech a institucích.

Před 50 lety, na první výročí okupace Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy, se konaly občanské protesty, při nichž lidé vyjadřovali nespokojenost s politikou nového komunistického vedení. Vyvrcholily 21. srpna 1969. O den později přijalo předsednictvo Federálního shromáždění pod vedením Alexandra Dubčeka pendrekový zákon.

„Zákon nepodepsal pouze Dubček, ale i prezident Ludvík Svoboda a předseda vlády Oldřich Černík, přičemž před rokem všichni tři patřili k předním reformistům. Lidé volali jména všech tří a vyjadřovali jim podporu, čímž demonstrace paradoxně v pravém slova smyslu nebyly protirežimní ve smyslu protikomunistické, ale zaměřené pouze proti Husákovu křídlu, respektive Husákovu režimu,“ uvedl Bárta. Gustav Husák byl od roku 1969 generálním tajemníkem Ústředního výboru KSČ, v letech 1975 až 1989 byl prezidentem Československa.

„V Praze byl Dubček podroben Husákovu ústnímu nátlaku, protože jako předseda Federálního shromáždění měl zákonné opatření podepsat. Podepsal, prý pouze kvůli své funkci, podle svých vzpomínek toho potom celý život litoval,“ poznamenal Bárta. „Na druhou stranu v té době již musel vědět, že jeho politika reforem neuspěla a snažil se držet stále v politice.“

Opatření umožnilo tvrdě postihovat aktivní účastníky právě skončených akcí i budoucích akcí „narušujících veřejný pořádek“. Umožňovalo postihovat nejen aktéry demonstrací, ale i například stávek. Mohli být potrestáni odnětím svobody na jeden až tři měsíce, peněžitou pokutou do výše 5000 Kčs nebo oběma způsoby. U vybraných trestných činů zvyšovalo horní hranici trestu o polovinu a dodávalo k trestu možnost uložit zákazu pobytu na jeden rok až pět let.

V srpnu 1969 bylo vzato do vazby zhruba 2500 lidí. Do konce roku podle Bárty odsoudili samosoudci zákonného opatření 1526 lidí, nejčastěji za výtržnictví, hanobení republiky a jejího představitele a hanobení státu světové socialistické soustavy. Ne všichni byli uvězněni, řada trestů byla podmíněných.

Do budoucna zákon umožnil propouštět protestující ze zaměstnání nebo studií a zastavit činnost dobrovolné nebo jiné organizace či jejího orgánu na dobu až tří měsíců, případně je rozpustit. Například počty vysokoškolských studentů klesly od školního roku 1969/70 z téměř 85 000 o téměř 10 000 v roce 1972/73. „A to především v důsledku politických čistek,“ konstatoval historik Bárta.

Zákon platil do konce prosince 1969 a byl určen zejména k potrestání účastníků srpnových protestů. „Očekávalo se, že se je do konce roku podaří potrestat. Ovšem některé paragrafy se tak osvědčily, zejména pro pracovníky bezpečnosti, že byly převzaty do novely trestního zákona a zákona o přečinech, které zjednodušovaly postup bezpečnostních orgánů, zavedly institut samosoudce pro přečiny a některé trestné činy a umožnily širší a rychlejší postih účastníků protirežimních akcí,“ uzavřel Milan Bárta.

Zdroj: ČTK
Foto: Pixabay