Etika a odpovědnost v právnickém stavu. Kulatý stůl v pražském Karolinu

JUDr. Karel Havlíček

Kulatý stůl špiček českého práva se konal v pátek 31. května 2019 ve Vlasteneckém sále pražského Karolina jako jedna z akcí Stálé konference českého práva v rámci Pražského právnického jara, které založil a moderuje JUDr. Karel Havlíček.

Kolem diskusního stolu se sešly vážené osobnosti, které se etikou z podstaty své profese zabývají každodenně. Šlo nejen o soudce, ale i zástupce dalších právnických profesí. Bohužel chyběli někteří zástupci obecných soudů, kteří se účastnili výjezdního zasedání Soudcovské unie ČR.

JUDr. Karel Havlíček v úvodu „sesbíral“ od účastníků otázky, na které přišli účastníci s kolegy hledat odpovědi: V současnosti je například jednou z nejkomplikovanějších otázek to, kdo vůbec zákony v současnosti tvoří? Pokud se v minulosti vyskytla nějaká mezera v zákonech, většinou ji zaplňoval soud. V nynější době to často vůbec není tak jednoznačné, jak vyplynulo z následující diskuse.

Do ní byly položeny otázky: Jaký prostor má soudce při vytýčení etické hranice? Jakou váhu má mínění většiny? Jak má být nastavena laťka pro vstup do určité právní profese? Je ochrana lidských práv stále kamenem naší civilizace? Může se soud chovat aktivisticky a urychlovat určité jevy, na které vědomí společnosti není připravená, nebo zralá a jak přitom udržovat přirozený řád? Co je akceptovatelné pro soudce v kontinentálnímu právu a co je běžnější v anglosaském právu?

Etické kodexy právnických profesí

 „Každá právní profese má vypracovány určité etické kodexy. Každá komora nebo unie pracuje také na jejich novelizacích a úpravách. Všechny profese řeší otázky disciplinární a kárné odpovědnosti,“ uvedl JUDr. Karel Havlíček. „Každého pálí jiná stránka věci. V minulosti se debatovalo například o prostupnosti právnického stavu, etické otázky řeší každý sněm či výroční zasedání jednotlivých právnických profesí. Nedávno proběhlo sympozium o otázkách exekucí a otázkám etiky byla věnována stejná, nebo i více času než otázkám ryze právním,“ dodal.

Kulaté stoly jsou proto příležitostí, jak se mohou zástupci různých právních profesí navzájem obohatit zkušenostmi z různých prostředí. Ke kvalitní debatě je třeba impuls. Tentokrát byla „vykopávka“ svěřena JUDr. Pavlu Rychetskému, předsedovi Ústavního soudu ČR. První část diskuse měla být teoretičtější, druhá měla ambice se více zaměřit na komerční právníky a tuto část debaty komentovali advokát a místopředseda ČAK JUDr. Tomáš Sokol, a advokátka JUDr. Daniela Kovářová. Směr diskuse ovlivňovaly nepředvídatelné vstupy diskutujících, protože nešlo o jednostranné prezentace, ale živou debatu.

Obecné otázky právnické etiky

Předseda Ústavního soudu JUDr. Pavel Rychetský si připravil obecnější úvahu, která se netýkala jednotlivých profesí, ale etiky v právu jako takovém. „V dnešní postfaktické době není lehké věnovat se tak významnému, ale těžko uchopitelnému tématu etiky práva, pojetí nemorálního práva a institucí. Případy neetických rozhodnutí nejsou vzácné,“ řekl a odkazoval na filozofa Bělohradského a jeho termín „alegální“ jednání. Alegální jednání podle předsedy Ústavního soudu ČR díky své ambivalentní formě (na hranici mezi legálním a ilegálním) jsou nazírána i lidmi stejně rozumnými a morálními často zcela odlišně. A vzápětí položil plénu i otázku – „Jaká kritéria mají platit? Je to většinový souhlas? A jaké většiny? Většiny, která se organizuje na sociálních sítích a uchovává si přitom anonymitu a vytváří tak onu alegalitu?“ tázal se. Jako příklady alegálních jednání uvedl squaty, uberizaci v podnikání, sdílení nemovitostí formou ‚airbnb‘ nebo spontání činy solidarity s uprchlíky nebo naopak šíření strachu a nenávisti. V současnosti to ale mohou být i různé vynalézavé iniciativy na ochranu životního prostředí. „Soudím, že dochází k velkému zlomu v moderních dějinách,“ vysvětloval. „Vztahy mezi výrobou a distribucí, nebo služeb a jejich využití, byly radikálně změněny a dostaly virtuální novou podobu: Uber, největší světová taxislužba, nevlastní žádné automobily. Facebook nevlastní žádná média, Amazon nevlastní žádné obchody a Airbnb nevlastní žádné hotely,“ upozornil na nové formy sdílené ekonomiky JUDr. Pavel Rychetský.

Vliv technologií na společnost a proměňování hodnot

Zatímco některé nové fenomény moderní ekonomiky jsou odrazem rozvoje technologií ve společnosti, otázkou je, zda v řadě situací stále platí pro naši civilizaci stejné vnímání hodnot, které mají vliv i na aplikaci práva. „V řadě zemí, se kterými nás spojovalo sdílení společných hodnot, se pomocí legislativy legitimizuje a kriminalizuje například jakákoli pomoc takzvaných ilegálních přistěhovalců,“ řekl a zmínil situaci nikoli z hororu, ale současné reality v Evropě: „Před několika lety jsme mohli v přímém přenosu sledovat, jak uprchlík plave vedle svého mrtvého dítěte k italským břehům, kde se na plážích slunili lidé reprezentující naši kulturu a naše vnímání etiky.“ JUDr. Pavel Rychetský poukázal na to, že dnes může být potrestán někdo, kdo by se chtěl řídit nepsaným příkazem pomoci svému bližnímu. Neetická norma nebo neetický rozsudek podle něho nemusí být vždy nutně proti Ústavě. Jedním z nejobtížnějších úkolů ústavního soudnictví je neustále zápolení a hledání hranice, která už vyžaduje zásah. „Francouzský ústavní soud rozhodl v červenci minulého roku, že se francouzský občan nemůže dopustit trestného činu tím, že poskytne nezištnou pomoc uprchlíkovi, protože od dob Francouzské revoluce je ve francouzské ústavě zahrnut princip bratrství. Tento výnos ústavní rady Francouzské republiky je velkým poselstvím v čase alegality,“ uvedl.

V našem právním prostoru jsme podle Rychetského tisíc let svědky střetávání dvou základních principů nazírání práva. Je to střet mezi nařízeným právem a spravedlností. JUDr. Pavel Rychetský odkazoval na Sofoklovu Antigonu a Shakespearova Kupce benátského, v nichž lze najít principy „trvání na splnění práva proti spravedlnosti“. „Myslím si, že je podstatné, vždy se snažit o vyváženost a nedržet se slepě jednoho nebo druhého,“ řekl předseda Ústavního soudu. „Podstatné je vždy se snažit o jakési vyvážení a nedržet se slepě jednoho či druhého principu.“ Tuto myšlenku demonstroval na některých nálezech Ústavního soudu. Záleží totiž i na tom, jak se spravedlnost vykonává. Jako příklad uvedl nález ÚS, kterým byl zrušen trest pro automechanika, který dostal zákaz řízení vozidel. Později se ale tento člověk převážel auta z dílny na dvůr a údajně tím mařil úřední rozhodnutí. „Často stojíme u výkladu tvrdé pozitivní normy a pocitu, že jsou hodnoty ve společnosti, které by v konkrétním případě měly ve společnosti dostat přednost,“ uvedl JUDr. Pavel Rychetský, který taková dilemata řeší ve své profesi už 16 let. „Věřte mi, že neexistuje jednoduchý a univerzální návod,“ dodal.

Právo jako minimum morálky

Někdy se podle soudců za každou cenu snažíme najít normativní a jediný správný systém. JUDr. Karel Havlíček citoval populární větu rakouského právního teoretika a pozitivistu Georga Jellinka: „Právo je minimem morálky.“ To podle něho znamená, že sepisovat etické kodexy může být nebezpečné, protože v určitém systému se morálka překlápí v tvrdou normu. V diskusi zaznělo, že například od úředníků různých institucí se očekává větší míra legality a různé etické nebo vnitřní konflikty jsou pro ně často obtížně řešitelné.

Ředitelka Českého helsinského výboru Mgr. et Mgr. Lucie Rybová položila otázky: Kdo a jak má určit hranici mezi legalitou a legitimitou? Hovořila o mezinárodních úmluvách a o právech dětí a dalších velkých skupin, které jsou podle jejího názoru potlačovány nebo nejsou uplatňovány. Může zástupce konkrétní profese, třeba právník nebo soudce, regulovat sám sebe? Rybová strhla debatu od právní etiky směrem k problematice lidských práv.

K ochraně práv některých skupin lidí podotkla JUDr. Hana Marvanová, že vymoci právo také stojí určité finanční prostředky, aby byla kauza například dotažena k Ústavnímu soudu. „Jak zajistit zpětnou vazbu do normotvorby?“ tázala se, když i uplatňování morálky stojí peníze.

Etika, „vlnění mravů“ a jakou váhu má mínění většiny

Má nějakou váhu mínění většiny? K významu většiny se vyjádřil přítomný zástupce Veřejné ochránkyně práv JUDr. Stanislav Křeček, který upozornil na poslední rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ohledně „práva lidí na změnu pohlaví bez operace“, jehož důvod je podle obsahu rozhodnutí, že „u nás to lidé vidí jinak“, než v západní Evropě. Následně se rozpoutala debata o tom, zda má soud svým rozhodnutím urychlovat určité nové společenské jevy, nebo má být spíše konzervativnější.

JUDr. Karel Havlíček použil metaforu „vlnění“ mravů. „Není možné mluvit pouze o rozdílech, které mohou vznikat mezi státy a regiony. Existuje různý pohled na různé záležitosti v čase a historii. S tím souvisí i Jellinkova věta, kdy říká, že ‚právo není nic jiného, než minimum etiky‘. Právo a etika se neustále prolínají a ovlivňují. Někdy zaměňujeme demokracii a vládu práva, což jsou dvě různé záležitosti, byť spolu související,“ shrnul.

O mezerách v zákonech a vyšších cílech práva

JUDr. Pavel Rychetský

JUDr. Pavel Rychetský komentoval současnou „tekutou“ dobu. „Troufnu si říci, že rakouští právní teoretici by se zhrozili z dnešní situace ústavního soudnictví. Byli to totiž tvrdí pozitivisté a zásah do hierarchie a práva nějakých vyšších cílů pro ně byl nepředstavitelný.“ Podle slov předsedy Ústavního soudu se soudnictví a spravedlnost ve světě pohnula někam jinam.

A jaký prostor má tedy soudce při vytýčení etické hranice? Jde o živou otázku pro soudce, kteří žijí v prostředí kontinentálního práva, které je tradičně svázáno s typickým právním pozitivismem. „Když se podíváte do Ústavy, tak se dočtete, že soudce je vázán mezinárodní smlouvou, ale je tam i dovětek, že může posoudit soulad podzákonné normy se zákonem,“ doplnil. „To se léta interpretovalo tak, že soudce má právo ignorovat podzákonnou vyhlášku.“

Podle něho senát ÚS v čele se soudkyní JUDr. Eliškou Wagnerovou prolomil tuto interpretaci, že soudce má právo ignorovat vyhlášku jako podzákonnou normu, když vydal rozhodnutí v případu chlapce, který zahynul při povodni 2002. Šlo o případ, kdy tatínek šel ke břehu rozvodněné řeky a dítě uklouzlo, spadlo do řeky a zahynulo. Rodina žalovala povodí řeky o náhradu škody. „Obecné soudy přiznaly žalované straně nejvyšší možné odškodnění. Senát rozhodl, že soud může nejen neaplikovat jistou vyhlášku, ale soudce obecného soudu má prostor pro přiznání vyššího odškodnění. To je nesmírný průlom do vnímání kontinentálního práva. V anglosaském právu je toto dokonce ústřední zásada,“ vysvětlil.

Podle předsedy Ústavního soudu jde rovněž o výše zmíněné otázky mezer v zákonech. Právo není schopno postihnout vše, ačkoli se o to zejména germánské právo snaží. Mezeru v zákonech může překlenout obecný soud vlastní úvahou. Zmínil případ, kdy poslanec Marek Benda vypustil ze zákona o utajovaných skutečnostech právo obhájce seznamovat se s nimi, a tím zcela znemožnil konání takových procesů, což dospělo až k výroku Ústavního soudu: „Právo na obhajobu má přednost před veřejným zájmem,“ podotkl. Nebo byl parlament označen za „škůdce“ výrokem, že parlament způsobil škodu, a to nečinností ohledně zákona o nájemném. Parlament ani jednomyslným rozhodnutím nemá legitimaci k tomu, aby rozhodl podstatné náležitosti demokratického právního státu, které jsou nezměnitelné. „Ani absolutní většina nemá právo produkovat neprávo,“ dodal. Parlament podle něho není neomezená moc, nikdo není suverén a všechny instituce státu mají omezenou moc.

Demokracie, polyarchie a tvůrci práva

Soudce NSS JUDr. PhDr. Karel Šimka, Ph.D., LL.M., komentoval to, s jakou obezřetností se musí stavět soudy k řadě nových a překotných společenský jevů. Myslí si, že „západní společnosti nejsou demokracie, nýbrž polyarchie, kde je moc rozptýlená“. Hodně prý záleží na tom, co společnost akceptuje. Blíže popsal svůj postoj na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci změny pohlaví bez nutnosti operace, které podle něho předbíhá českou společnost. „Když společnosti příliš utečeme, zničí nás to,“ upozornil. Soudy podle něho mohou chránit, mohou být aktivistické, dokonce mají chránit právo proti aktuálním náladám většiny a její morálky, ale na druhé straně, jsou situace, kdy musí zacouvat a počkat na to, jestli a až společnost dospěje do určitého sebeuvědomění nějakých věcí. „Například otázka pohlaví je taková, že soud nemá být aktivistický a má brát v úvahu vnímání společnosti. Tady se dostaneme k tomu, do jaké míry je český právní svět součástí evropského práva. A do jaké míry musíme poslouchat to, co se začne prosazovat v jiných částech našeho kontinentu? V rozsudku jsme natvrdo a napřímo šli proti judikátu ESLP. Říkáme, ano, chápeme uvedené důvody, ale nesdílíme je, protože ne dost akcentují parametry určitého společenského řádu. ESLP předbíhá českou společnost. A je otázka, zda v Evropě musíme mít jednotný standard na tyto otázky. ESLP říká, že členské státy mají různé možnosti v etických a hodnotových otázkách, ale v tomto konkrétním případě to tak nemůže být, protože se to dotýká základů lidské důstojnosti. Říkáme – toto není tak jednoduché, protože toto jednotlivé státy vnímají různě i v kontextu lidské důstojnosti. Je to pro ně pro i různě důležité z hlediska zachování základních parametrů řádů a ten základní parametr řádu se odvíjí od toho, co si lidé myslí. Samozřejmě musíme být odvážní a v některých případech jít proti většině. Ovšem když té společnosti příliš utečeme, tak nás ten systém jednou zničí právě proto, že jsme rozbili určitou integritu,“ myslí si.

V debatě účastníků dále zaznělo, že české zákony nejsou nositeli hodnot, právo má zpřetrhanou kontinuitu. Zákony jsou často technicistní a nemají morální poselství. Nejsou tvořeny ve vzájemné souvislosti a mezer v zákonech bude čím dál tím více.

Jaké jsou hodnoty, na kterých se shodneme

Advokátka JUDr. Daniela Kovářová položila přítomným provokativní otázku: „Ale máme nějaké hodnoty, na kterých se většina shodne? Pro mě například slova základní lidské právo hodnota není, je to jen fráze, kterou mohu použít jakkoli. Kdo má být arbitrem? Soudy, které řeší malé procento případů? Ústavní soud také řeší jen zlomek případů, takže, má rozhodnutí soudu tak velký dopad na společnost? V některých případech určitě ano, ale platí to v běžných případech?“ Etické chování každého příslušníka právnické profese spatřuje v tom, aby se choval slušně.

Diskutující dále debatovali o tom, kdo má být rozhodující autoritou. Zatímco dříve za právem nutně musela stát suverenita, stát, nebo v předchozích systémech panovník, u morálky nic podobného neplatí. Pokud za touto suverenitou nevnímáme Boha v monoteistickém pojetí. Toto platilo v kontinentálním i anglosaském právu. Protože přirozené právo není totéž, co morálka. V současnosti je jednou z nejkomplikovanějších otázek to, kdo vůbec zákon tvoří? Neznáme přesnou odpověď. „Druhou otázkou je to, kdo zaplňuje mezery, o kterých byla řeč? Protože dříve byla situace, že mezeru musel zaplnit soud. Tím, kdo dnes překonává tyto mezery, může být v současnosti třeba člen redakčního kolektivu nějakého komentáře, kterému se dostane pozornosti a začne být obecně přijatelným zdrojem práva. Může to být úřednice z ministerstva, která třeba píše nějakou metodiku, kterou se řídí každá účetní v zemi,“ doplnil JUDr. Karel Havlíček a připojil komentář o „věku rozumu“ a současném příklonu i většímu příklonu k chování na základě citů.

„Masaryk říká, že z rozumu vyvozovali základy mravnosti téměř všichni starší filozofové 18. věku. Filozofie rozumová se ve všem dovolává rozumu. Nyní se lidé rádi dovolávají citu. Významným jménem pro dobu racionality a etiku je filosof Kant. Rozum je to, co dává člověku kategorický imperativ toho, co má být. Proti tomu říkají jiní, ne na rozumu, ale na citu, lásce, humanitě, je založena mravnost. Jenže ne každý cit je pravý a pěkný. Hledejme vzdělání, protože cit je slepý a musíme cit tříbit rozumem.“

Diskusi k etice právnického stavu a etice stočil opět JUDr. Pavel Rychetský. Ujal se otázky hodnoty lidských práv, které mnozí zástupci právní profese vnímají odlišně. „Proč jsou kamenem civilizace lidská práva? Protože s koncem 2. světové války a s holocaustem přišla naše civilizace o hodnotová kritéria. Tak byla vymyšlena lidská práva. Jsou nezadatelná a nezcizitelná, ale bez ingerence státu nefungují. Morálka toto postrádá. Každý ji vnímá jinak. Ústavní soud je jediný soud, který nemá výkon rozhodnutí. Přesto jsou nálezy dodržovány silou argumentace. Myslím, že lidská práva jsou kritériem hodnot,“ řekl.

Na to namítl JUDr. Stanislav Křeček: „Nemáme jen jeden kodex lidských práv a přicházejí sem lidé, kteří mají jiná kritéria pro lidská práva. Která lidská práva si vybereme?“ Chápání lidských práv se v běhu dějin mění. To zmínila i JUDr. Daniela Kovářová: „Lidská práva po druhé světové válce jsou jiná, než jaká jsem se učila ve škole a než jak jsou charakterizována dnes,“ uvedla.

Druhá část zaměřená na právníky v komerční sféře

V této části byla představena publikace Etický kodex pro advokáty, který společně napsali advokát a místopředseda ČAK JUDr. Tomáš Sokol, a JUDr. Daniela Kovářová. Ta vypíchla zejména institut oprávněného zájmu klienta. Jako zkušená advokátka rozlišuje mezi zakázkou, vnitřní potřebou uspokojit klienta, potřebou udržet si klienta nebo jeho skutečným zájmem. „Každý advokát prochází profesním vývojem, začínající advokáti se většinou chopí zakázky.“ Zamýšlela se nad tím, co je ve skutečnosti skryto pod zakázkou. O co klientovi jde – o peníze, právo, o vítězství, vyrovnané skóre, pomstu? Je diskutabilní, zda advokát má o tomto s klientem hovořit. JUDr. Daniela Kovářová si myslí, že zralý a eticky chovající se advokát by se měl snažit toto pochopit. Advokát není oprávněn přezkoumávat informace sdělené klientem, takže někdy už to, že se ptá, tak to naráží na jisnou hranici, kterou advokát má.

Advokát často koriguje klienta, a to tím více, čím je zralejší a zkušenější. „Dobrý a zkušený advokát by se neměl spokojit s tím, že klient něco chce. Má si klást otázku, co bude potom, až bude dosaženo výsledku? Advokátovi i klientovi se může za dva tři roky stát, že budou vítězně třímat rozsudek se splněním zadání, ale klient řekne – takhle jsem si to nepředstavoval. Kdybych věděl, kolik strastí mi to přinese, tak bych si to i rozmyslel,“ dodala.

Rovněž JUDr. Tomáš Sokol poznamenal, že je to opravdu advokát, který často zásadně ovlivní budoucí chování klienta, protože ho jistým způsobem nasměruje. Advokáti by proto měli domýšlet „vedlejší“ ztráty.

V tomto přístupu vidí JUDr. Daniela Kovářová společenskou odpovědnost advokátů – hájit oprávněné zájmy klienta. Advokáti jsou různí a podle ní velmi záleží na tom, k jakému advokátovi klient přijde. Velmi záleží na jeho osobnosti, založení a charakteru. „Dnešní velký problém advokacie je také v tom, že na druhé straně soudní síně sedí možná advokát, kterému chybí etika a charakter, ale někdy mu chybí odbornost,“ uvedla.

Etické kodexy v advokátní profesi

JUDr. Tomáš Sokol poté vyzdvihl vnitřní samoregulační systém advokátů. „Ne všichni advokáti nutně potřebují etický kodex, ale někteří ano. To, co bychom mohli označit jako svědomité, někteří advokáti za svědomité nepovažují. Uvedu příklad – správa cizího majetku nemusí u advokáta skončit tak, že jej zdefrauduje. Může místo držení financí na speciálním účtu finance vložit na vlastní účet nebo je jinak zhodnocuje, což je nesvědomité, protože advokát nesmí finance zhodnocovat žádným takovým způsobem,“ popsal. „Nesmí klienta ohrožovat pro případ svého vlastního úpadku, kdy by finance šly do insolvenční podstaty a klient by peníze viděl za tři roky. Tyto věci vypadají nenápadně, ale toto je svědomité jednání.“ Řada dalších ustanovení má technicistní charakter, přesto je dobré některé situace detailně popsat. Následující otázkou podle dalších debatérů je také to, jak má být vlastně nastavena laťka pro vstup do povolání advokáta. Jde totiž o bezúhonnost versus beztrestnost, což není totéž.

Nově jisté etické obavy vzbuzuje oblast korporátního práva, kde dochází k posunu od okamžiku, kdy vstoupil v účinnost zákon o trestní odpovědnosti právnických osob. Advokáti tak mohou být ve své praxi pokoušeni různým způsobem.

JUDr. Tomáš Sokol (první zleva) hovoří o kodexu pro advokáty

JUDr. Michal Žižlavský, advokát, insolvenční správce a člen představenstva ČAK, debatu doplnil úvahou, „že každý člověk ví někde sám zevnitř, když dělá něco špatně, na to není potřeba žádná norma. Ale kodexy justičních profesí jsou průnikem shody v tom, co se považuje za základní. Po listopadu 1989 došlo k tomu, že se od státu oddělily určité agendy. Některé právnické profese se emancipovaly, některé nově vznikly. Vidím hexagon právnických profesí, mezi které počítám advokáty, soudce, státní zástupce, exekutory, notáře a insolvenční správce. Některé profese nejsou na trhu dlouho a vzniká potřeba si mezi sebou říci, co je dobře a co dobře není a mohou na to být různé názory. To, že advokát nesmí sáhnout na peníze klienta, na tom se shodnou všichni. To, zda má správce působit současně i jako insolvenční správce, už může být diskutabilní. Dále se diskutuje třeba také o prostupnosti profesí.“ JUDr. Michal Žižlavský míní, že se ještě například také soudci neemancipovali dostatečně. „Je proto legitimní o tom vést debatu, co má být předmětem interních předpisů a stavovských kodexů,“ dodal.

Etické kodexy pro soudce a rizika při jejich vytváření

JUDr. PhDr. Karel Šimka, Ph.D., LL.M., zareagoval s tím, že by byl opatrný s vytvářením etických kodexů. Ty totiž podle něj často „zamrazí“ stav „tady a teď“. Je podle něho důležité také to, kdo kodexy vytváří. Například na takových kodexech pracují různí členové Soudcovské unie ČR anebo kodexy vznikají v debatách lidí, které tato činnost baví to baví a účastní se jejich vytváření. „Dokážu si představit situace, které mají souvislost s jejich životními zkušenostmi. A právě toto považuji za nebezpečné. Uvedu příklad – jeden z kolegů soudců je nyní běžný soudce okresního soudu a zdědí poměrně význačný rodový majetek. Tento člověk bude postaven pod jednu ze zákonných norem. Ale soudce bude spravovat panství s polnostmi, lesy a společnostmi, které toto panství obhospodařují a spravují. A teď v jistém etickém náhledu tento člověk musí tento majetek spravovat jen pasivně. Například jej dá do svěřenského fondu. V jiném etickém náhledu je toto problematické, protože jistá míra dohledu vyžaduje i nějakou aktivní účast. Ve středostavovských soudcovských kruzích se vede debata, jestli může být soudce členem společenství vlastníků, které vlastní jeho byt. A najednou by měl soudce majetek úplně v jiných řádech. Můžeme říci, ano, to je jeho byznys a on má právo přestat být soudcem. Když někdo se středostavovskou zkušeností zakotví do etického kodexu, že soudce musí spravovat svůj majetek jen pasivně, tak to formuje tuto profesi. Připojil i další příklady – „může jít o další činnosti, a to ve sportovních spolcích nebo o uměleckou činnost. Do jaké míry může, nebo nemůže snižovat důstojnost této profese? Může vzniknout kodex, který omezí profesi soudce.“

Rozprava o etice a odpovědnosti v právnickém stavu není snadná, protože neřeší jen přítomnost, ale má četné přesahy do budoucnosti a významně ovlivňuje celou společnost a pocit spravedlnosti u veřejnosti. Nad příspěvky soudců a advokátů se vznáší řada stále nezodpovězených otázek, na které však neexistují jednoduché odpovědi.

K duchu a étosu příspěvků jednotlivých příspěvků si autorka textu dovoluje připojit slova z povídky Karla Čapka Poslední soud, ve které si zločinec povídá s Bohem: „Proč vlastně vy… proč ty, Bože, nesoudíš sám?“ tázal se hrdina. „Protože všechno vím. Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by také soudit; jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo. Jakpak bych já tě mohl soudit? Soudce ví jenom o tvých zločinech; ale já vím o tobě všechno… A proto tě nemohu soudit.“ … „Člověk patří člověku. Já jsem, jak vidíš, jenom svědek; ale o trestu, víš, o trestu rozhodují lidé — … je to v pořádku; lidé si nezasluhují jiné spravedlnosti než lidské.“

Debata byla inspirativní tím, že vážení diskutující nebyli schováni za hradbou paragrafů, ale poctivě hledali odpovědi na složité etické otázky, které řeší. Šlo o cenný příspěvek do debaty k profesní a stavovské odpovědnosti právnického stavu.

Foto a text: Mgr. Hana Kejhová, MPA

Go to TOP