Můj příspěvek je zaměřen na stručné představení aktuálních témat z pohledu dohledového orgánu. Pokusím se představit pohled Ministerstva spravedlnosti na otázky, které jsou nejčastěji předmětem diskusí a dotazů širší odborné veřejnosti.

Vzhledem k omezenému prostoru se nemohu věnovat všem zásadním oblastem, proto se v textu neobjeví např. problematika postavení insolvenčního správce, o které však právě vedeme diskusi s předsedy spolků a ostatními zástupci insolvenčních správců. V dohledné době se však zápisy z těchto jednání chystáme zveřejnit na našich webových stránkách (www.insolvence.justice.cz).

Vztah dohledu ministerstva a insolvenčních soudů 

Zákonem č. 64/2017 Sb., tzv. „akreditační“ novelou insolven­čního zákona (dále jen „ins. zák.“) a zákona o insolvenčních správcích (dále jen „z. i. s.“), byla zakotvena pravomoc Ministerstva spravedlnosti dohlížet nad dodržováním insolvenčního zákona insolvenčními správci. Proto je namístě stručné vymezení vztahu mezi dohledovou pravomocí ministerstva a dohlédací činností soudu.

Jak vyplývá z § 11 odst. 1 ins. zák., podstatou dohlédací pravomoci soudu je rozhodování o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení. Soud je proto zmocněn přijímat určitá opatření, včetně ukládání povinností týkajících se činnosti jednotlivých subjektů insolvenčního řízení. Za účelem zajištění řádného průběhu řízení je mimo jiné v § 81 ins. zák. dána soudu pravomoc ukládat zajišťovací (pořádková) opatření ve formě pořádkové pokuty. Jedná se o speciální úpravu tohoto zajišťovacího institutu oproti obecné úpravě obsažené v § 53 o. s. ř. Tuto pravomoc má insolvenční soud vůči všem subjektům insolvenčního řízení, nejen vůči insolvenčnímu správci při výkonu funkce, který má však jako speciální subjekt zvláštní skutkovou podstatu. Dohlédací činnost soudu je tedy vázána toliko na průběh konkrétního insolvenčního řízení.

Dohledová pravomoc ministerstva, která je realizována oprávněním vést řízení o spáchání přestupku [zejména § 36b odst. 1 písm. k) z. i. s.] nebo licenční řízení o zrušení povolení či zvláštního povolení (§ 13 odst. 2 z. i. s.), oproti tomu spočívá v dohledu nad řádným výkonem činnosti insolvenčního správce.

Účelem dohledových pravomocí ministerstva je totiž ochrana profesního stavu insolvenčních správců a společnosti před protiprávním jednáním insolvenčního správce, předcházení protiprávní činnosti insolvenčních správců a případně zajištění diferencovaného, individualizovaného a spravedlivého postihu insolvenčních správců – pachatelů přestupků. Dohled ministerstva má plnit funkce preventivně-represivní (u přestupků) nebo funkci ochrannou (také u přestupků, případně přijetím ochranného opatření v podobě zrušení povolení anebo zvláštního povolení – § 13 z. i. s.), zatímco funkcí dohlédacích pravomocí insolvenčního soudu je zajištění řádného průběhu insolvenčního řízení, nikoli potrestání insolvenčního správce. Dohledová pravomoc ministerstva nad výkonem činnosti insolvenčního správce a dohlédací pravomoc soudu nad výkonem funkce insolvenčního správce (přesněji průběhem insolvenčního řízení) se tedy svou podstatou zcela liší a mohou existovat nezávisle na sobě a vedle sebe.

Informační povinnost insolvenčního správce 

V § 14 z. i. s. je stanovena informační povinnost insolven­čního správce vůči ministerstvu. Bohužel se opakovaně v praxi stává, že insolvenční správci tuto svou povinnost nesplní, což ze zákona vede k povinnosti ministerstva takového insolvenčního správce postihnout za spáchání přestupku.

Konkrétně má insolvenční správce povinnost bezodkladně (subjektivní lhůta), nejpozději do 15 dnů od vzniku rozhodné skutečnosti (objektivní lhůta), informovat ministerstvo o skutečnostech, které lze tematicky rozdělit na tři okruhy.

V první řadě musí insolvenční správce informovat Ministerstvo spravedlnosti o všech skutečnostech, které mohou mít vliv na trvání jeho povolení (§ 14 odst. 1 z. i. s.). Jedná se zejména o skutečnosti týkající se trestního stíhání jeho osoby (bez ohledu na souvislost s výkonem činnosti insolvenčního správce), jeho zvolení do veřejných funkcí, dále zahájení insolvenčního řízení, v němž se řeší jeho úpadek či úpadek právnické osoby, u níž v posledních pěti letech působil jako statutární orgán, a nakonec také skutečnosti týkající se zahájení řízení o omezení jeho svéprávnosti.

Druhý okruh skutečností, o nichž musí insolvenční správce informovat, a navíc předložit doklad, se týká změny údajů zapisovaných do seznamu. Jde zejména o informování a doložení změny příjmení či obchodní firmy a změny trvalého pobytu či sídla. Tato skupina skutečností nečiní v dohledové praxi potíže.

Nakonec je insolvenční správce povinen ministerstvu předložit doklad, jímž doloží trvání profesního pojištění po celý předchozí kalendářní rok, a to jednou ročně, nejpozději do dvou měsíců po uplynutí předchozího kalendářního roku. Konkrétně to tedy znamená, že tento doklad musí insolvenční správce doložit mezi 1. lednem a 28. (případně 29.) únorem následujícího kalendářního roku.

Protože plnění této povinnosti stále činí v praxi problémy, považuji za vhodné upozornit, že doklad, jehož předložením insolvenční správce splní povinnost podle § 14 odst. 3, může mít několikerou podobu.

Typickým – a v praxi nejčastějším – dokladem, jehož předložením je možné splnit stanovenou informační povinnost, je certifikát o době trvání pojištění vystavený insolvenčnímu správci pojišťovnou, s níž uzavřel pojistnou smlouvu. Tento certifikát musí být vystaven až po rozhodném období (tj. po 1. lednu roku následujícího po roce, za který je informační povinnost plněna), aby bylo zřejmé, že pojištění insolvenčního správce trvalo po celý předchozí kalendářní rok. Trvání pojištění odpovědnosti za škodu je dále možné prokázat i prostřednictvím dvou na sebe navazujících potvrzení o pojištění, jež reflektují pojistné období vymezené v pojistné smlouvě [např. první prokazuje dobu od 20. 8. 2017 do 19. 8. 2018, druhé pak od 20. 8. 2018 do 19. 8. 2019 (to však musí být opět vystaveno až po uplynutí rozhodného období, tj. v případě letošního roku po 31. 12. 2019)].

Prokázat trvání pojištění odpovědnosti za škodu je možné i prostřednictvím dokladů prokazujících platbu pojistného za uplynulý rok, potažmo kombinací uvedených způsobů tak, aby v souhrnu insolvenční správce prokázal trvání pojištění v celém rozhodném období. Dalším dokladem, kterým je možné prokázat informační povinnost, je dodatek ke smlouvě o pojištění odpovědnosti za škodu, z něhož bude vyplývat, že pojištění trvalo po celé rozhodné období.

Dokladem, kterým naopak není možné informační povinnost splnit, je samotná pojistná smlouva, neboť jejím předložením nelze bez dalšího spolehlivě prokázat, že potvrzovaná existence pojištění odpovědnosti za škodu následně, tedy ještě v průběhu rozhodného období (tj. kalendářního roku), nebyla ukončena (např. výpovědí, odstoupením od smlouvy či dohodou). Z tohoto důvodu tedy zpravidla nelze splnit předmětnou informační povinnost toliko předložením smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu.

Je namístě zdůraznit, že insolvenční správce je povinen předložit požadovaný doklad výhradně ministerstvu, nepostačuje jeho zaslání insolvenčnímu soudu, který by jej následně zveřejnil v insolvenčním rejstříku.

Odměny advokátů za sepis návrhů na povolení oddlužení 

Ve světle kárných žalob podaných ministrem spravedlnosti na advokáty v souvislosti se sepisem a podáním insolven­čního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení považuji za podstatné také vyjasnit postoj ministerstva k otázce nárokování odměn za poskytnutí této služby.

Jakkoli ministerstvo souhlasí s východisky a obecnou argumentací obsaženou v tzv. výkladovém stanovisku insolvenční sekce ČAK k odměnám advokátů za sepis návrhů na povolení oddlužení, považuji za nutné upozornit na úskalí tohoto stanoviska pro případ, že by podle něj chtěl někdo postupovat.

Předmětné stanovisko totiž zčásti může vyznívat způsobem, že vyhledání a rozbor dluhů dlužníka nejsou zahrnuty v regulované odměně. Takovýto závěr by však byl zcela v rozporu s předmětnou právní úpravou, neboť bez této činnosti není možné návrh podle současně účinné právní úpravy řádně sepsat, tedy se jedná o činnost nezbytně spojenou se sepisem návrhu. A to o to spíše, když této činnosti kauzálně předchází porada s klientem, která je explicitně zákonodárcem upravena jako činnost nezbytně spojená se sepisem návrhu. Podle § 390a odst. 3 ins. zák. za činnosti s návrhem na povolení oddlužení „nezbytně spojené, zejména poradu s klientem a odstranění vad návrhu, jiné plnění [než regulovaná odměna] osobě podle odstavce 1 písm. a) [oprávněnému sepisovateli vyjma akreditované osoby] nenáleží“.

Osobní výkon činnosti insolvenčního správce 

V praxi Ministerstvo spravedlnosti opakovaně naráží na případy porušování povinnosti osobního výkonu funkce insolvenčního správce. Insolvenčním správcům je v této oblasti k dispozici stále aktuální výkladové stanovisko ministerstva č. 1/2017 k přípustnosti účasti třetích osob na činnosti insolvenčního správce v rámci insolvenčního řízení, které je zveřejněno na stránkách www.insolvence.justice.cz. Tyto stránky jsme zřídili za účelem zlepšení informovanosti insolvenčních správců, proto je na nich kromě výkladových stanovisek možné nalézt vybraná soudní rozhodnutí, přehled vzdělávacích akcí i obecné informace k licenčním řízením apod.

Ohledně sdílení zaměstnanců tedy platí, že insolvenční správce je při výkonu funkce v insolvenčním řízení zvláštním procesním subjektem, který je oprávněn jednat pouze způsobem, který zákon předvídá. V rámci jednotlivých úkonů při výkonu funkce, nestanoví-li zákon jinak (jako např. v § 190 odst. 2 nebo § 410 odst. 2 ins. zák.), může insolvenční správce jakožto procesní subjekt jednat pouze osobně nebo za něj mohou jednat jeho zaměstnanci či zaměstnanci dlužníka. Další osoby nejsou oprávněny jednat za insolvenčního správce při výkonu jeho funkce jakožto procesního subjektu.

To však nemusí platit v případě incidenčních sporů a jiných řízení (soudních, správních, daňových a jiných), v nichž insolvenční správce vystupuje jako účastník řízení, a zpravidla se tedy může nechat zastoupit za podmínek stanovených příslušným právním předpisem (např. § 24 a násl. o. s. ř.).

Využití třetích osob (tj. nikoli zaměstnanců insolvenčního správce nebo zaměstnanců dlužníka) pro výkon funkce insolvenčního správce (např. při přípravě podkladů a návrhů jednání insolvenčního správce) je v insolvenčním řízení přípustné toliko výjimečně ve zvlášť odůvodněných případech a vždy pouze ve vztahu ke konkrétnímu (individuálně určenému) jednání.

Sdílení zaměstnanců na provozovnách 

Stále aktuální je téma sdílení zaměstnanců na provozovnách, které v mnoha případech vede k zahájení navazujícího řízení o přestupku. A to v případech, kdy jednání insolvenčního správce zásadně odporuje základnímu principu právní úpravy.

Insolvenční správce má zákonem uloženou jednoznačnou povinnost vykonávat v úředních hodinách na provozovně činnost insolvenčního správce (§ 5a odst. 4 z. i. s.). Ministerstvo spravedlnosti plně respektuje právo insolvenčního správce na volbu, zda bude činnost na provozovně vykonávat osobně či prostřednictvím svého zaměstnance (viz výše mantinely osobního výkonu činnosti). Na druhou stranu se v praxi vyskytují extrémní případy sdílených provozoven, kdy insolvenční správci obcházejí zákon tím způsobem, že jedna fyzická osoba se snaží formálně deklarovat, že v ten stejný okamžik jedná (vykonává činnost) za několik desítek správců. Jinými slovy, taková fyzická osoba tvrdí, že má v jeden okamžik několik desítek zaměstnavatelů a že v jeden a tentýž okamžik vykonává a zároveň nevykonává závislou práci pro desítky správců. Takové jednání je problematické již z hlediska zdravého rozumu, ale hlavně nepřípustné z hlediska insolvenčního zákona. Ministerstvo jej tak samozřejmě kvalifikuje jako protiprávní, se všemi důsledky z toho plynoucími.

V tomto kontextu pro úplnost dodávám, že skutečným výkonem funkce insolvenčního správce rozhodně nelze rozumět stav, kdy v provozovně trvale působí jen jeden zaměstnanec insolvenčního správce, a to často nedostatečně odborně kvalifikovaný. Naopak skutečným výkonem funkce v provozovně je třeba rozumět stav, kdy chod provozovny sice zajišťují vedle insolven­čního správce také jiné osoby od něho odlišné, ale podle jeho přímých a bezprostředních pokynů a pod jeho nepřetržitým dohledem.

Průkaz insolvenčního správce

Novinkou v insolvenčním prostředí je průkaz insolvenčního správce, který byl zaveden do z. i. s. zákonem č. 31/2019 Sb., tzv. oddlužovací novelou insolvenčního zákona, a to na základě zpětné vazby přímo od insolvenčních správců.

Insolvenční správci existují od počátku roku 2008. V českém právním prostředí tak fungují více než 11 let. Přestože nejsou o mnoho mladším povoláním než soudní exekutoři, k nimž lze jejich činnost z právnických profesí nejvíce přirovnat, nemají doposud jednoznačný prvek, který by je s touto profesí identifikoval. Účelem průkazu insolvenčního správce je proto zvýšení míry ztotožnění se insolvenčních správců s jejich profesním stavem a usnadnění jejich identifikace ve vztahu k subjektům, s nimiž při výkonu své činnosti jednají – soudy, věřiteli a dlužníky.

Vzor průkazu stanoví Ministerstvo spravedlnosti vyhláškou, kterou aktuálně připravuje. Ministerstvo současně intenzivně pracuje na vizuální podobě průkazu, čemuž věnujeme náležitou pozornost i s ohledem na skutečnost, že insolvenční správce se podílí na výkonu veřejné moci a tomuto postavení by měl odpovídat také vzhled průkazu.

Pro insolvenční správce je zásadní otázkou proces vydávání průkazů. Většinou údajů nezbytných pro vydání průkazu ministerstvo již disponuje, výjimku tvoří fotografie insolvenčního správce, případně jeho ohlášeného společníka. Proto bude ministerstvo přibližně v polovině tohoto roku prostřednictvím datové schránky ve vlnách obesílat insolvenční správce se žádostí o zaslání jejich fotografie v příslušném formátu. Nejvhodnějším klíčem postupného rozesílání žádostí se jeví abecední pořadí. Následně ministerstvo průkazy vystaví a ty pak expeduje do vlastních rukou jednotlivým insolvenčním správcům, případně po domluvě umožní jejich osobní převzetí.

 

Autorka JUDr. Klára Cetlová působí jako náměstkyně ministra spravedlnosti.