Článek získal druhé místo v kategorii Talent roku soutěže Právník roku 2018. Autorka se snaží identifikovat příčiny aktuální společenské poptávky po zavedení hromadných žalob, poukázat na možná rizika tohoto institutu a současně nastínit, jakým alternativním způsobem by se směřování legislativců mohlo dle jejího názoru raději ubírat.

Proč je téma hromadných žalob aktuální a co je cílem této práce?

Problematikou hromadných žalob se prakticky zabývám již několik let. A vidím, že tento ze své podstaty pozitivní a žádoucí institut s sebou zároveň nese řadu úskalí a nebezpečí. Nejen pro potenciální žalované, ale také pro stranu žalující, zejména spotřebitele.

Zahraniční praxe a zkušenost s užíváním hromadných žalob ukazují, že kolektivní uplatňování nároků může být stejně tak dobrým sluhou, jako zlým pánem. A může být zneužito nejen v konkurenčním boji, ale také jako efektivní instrument pro formování veřejného mínění.

Na evropské i české úrovni právě vrcholí legislativní práce na právním zakotvení tohoto institutu, který je pro mnohé země, včetně České republiky, zcela nový a neznámý.

Cílem této úvahy není shrnout a analyzovat jednotlivé dílčí problematické otázky legislativních návrhů, jejich jednotlivé vypořádání a zhodnocení by značně přesahovalo její rozsah.

V následujícím textu jsem se pokusila identifikovat příčiny aktuální společenské poptávky po zavedení hromadných žalob do našeho právního řádu, zasadit je do širšího kontextu a pou­kázat na jejich nejvýznamnější rizika i praktické zkušenosti s jejich využitím z jiných zemí. A současně nastínit, jakým alternativním způsobem by se směřování legislativců mohlo (a dle mého osobního názoru mělo) ubírat.

Jaký je sociálně-právní kontext snahy o zavedení nástroje kolektivního vymáhání nároků?

Společnost se poslední dobou ve svém přístupu k ochraně jednotlivce výrazně proměňuje. Odklání se od požadavku na co největší míru svobody a autonomie jedince, dříve tradičně spojovanou s demokracií a právním státem, a naopak – zaštítěna vznešenými cíli – volá po zajištění vyšší, ideálně absolutní, míry ochrany. Ta je často vnucována i těm, kteří o ni nestojí. Vzpomeňme zavedení zbytnělého byrokratického opatření s názvem GDPR. Legitimní myšlenka, nešťastné provedení. V důsledku toho se proměňuje také vnímání role práva. To se nově stává nástrojem nátlaku a trestání, nikoli prostředkem ochrany a vyvažování nerovnováhy v postavení stran jako dříve. Projevem této společenské transformace je bezpochyby také fenomén hromadné žaloby,[1] která se stále důrazněji hlásí o slovo také v České republice.

Hromadná žaloba již několik let radikalizuje tradičně spíše skeptickou českou veřejnost. Připojil bych se, či nepřipojil, kdyby byla ta možnost? Hromadná žaloba je institut, na který nejen čeští spotřebitelé, spokojeně si hovící v pocitu bezbrannosti a principiální neochotě brát se za svá práva, dobře slyší. Oproti (zdánlivě) nulovému vkladu získají nejen vidinu velkého odškodnění, ale současně i pocit sounáležitosti a účasti na spravedlivém tažení proti mocnému nepříteli, zpravidla v podobě silné globální korporace.[2]

Regulované nájemné. Bankovní poplatky. Šmejdi. Vadné prsní implantáty. Životní pojistky. Neoprávněně účtované poplatky telekomunikačními operátory. Toto jsou jen příklady pokusů naroubovat hromadnou žalobu na zcela nepřipravený rámec českého procesního práva.

Na všechny tyto kauzy se proto odvolává také věcný záměr zákona o hromadných žalobách, který v průběhu dubna 2017 schválila vláda (v březnu 2019 byl zákon zaslán do mezirezortního připomínkového řízení – pozn. red.). Krátce nato téhož měsíce zveřejnila návrh směrnice o zástupných žalobách na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů[3] také Evropská komise.

Je neoddiskutovatelné, že legislativní úprava společného vymáhání práv vznikla, resp. je vynucená v důsledku potřeby reagovat na realitu hromadně organizovaných postupů v jednotlivých (nejen) výše zmíněných kauzách. Vhodnost zavedení rámce pro kolektivní uplatnění nároků koneckonců v minulosti konstatoval i samotný Ústavní soud.[4]

Hromadná žaloba je v první řadě, navzdory její potřebnosti i všem jejím pozitivům a možným přínosům, zejména velmi efektivním prostředkem nátlaku. A jako taková představuje nesmírně mocný institut, který se může snadno obrátit nejen proti žalovaným, jejichž morálku má kultivovat a následky jejichž protiprávního jednání efektivně odstraňovat, ale i proti těm, obraně jejichž práv má sloužit – spotřebitelům, zaměstnancům, pacientům, drobným podnikatelům. K jejímu případnému zakotvení je proto nutné přistupovat velmi opatrně a spíše konzervativně, především se zřetelem na rizika a negativní dopady, které nutně přinese.

Obávám se, že aktuální legislativní počiny v oblasti kolektivního vymáhání sporů jak na úrovni tuzemské, tak i evropské, pouze ploše uspokojují poptávku. Nebezpečí, která s sebou institut hromadné žaloby imanentně nese, ovšem příliš nereflektují. To dle mého názoru vyznívá i z kusé diskuse k tématu a významných připomínek zaznívajících od všech budoucích aktérů hromadných řízení (počínaje soudci a konče samotnými spotřebiteli reprezentovanými spotřebitelskými organizacemi).

Jak by měla hromadná žaloba podle tvůrců zákona vypadat?

Vzhledem k širšímu záběru českého návrhu kolektivní žaloby bude další text zaměřen pouze na český návrh kolektivní žaloby.

Kolektivní žaloba v podobě představené Ministerstvem spravedlnosti představuje zcela revoluční změnu procesního práva. Na rozdíl od dosavadní velmi kusé úpravy institutů kolektivního vymáhání nároků v českém právním řádu[5] i řady zahraničních právních úprav,[6] v nichž je kolektivní řízení jen doplněním obecných hmotněprávních či procesních pravidel, aspiruje stávající návrh hromadné žaloby v zásadě na zavedení zcela nového procesu s vlastními pravidly, který bude do značné míry samostatně existovat vedle běžného civilního procesu.[7]

Hromadná žaloba je rovněž koncipována velmi široce – má v zásadě dopadat na všechny oblasti soukromoprávních vztahů. Předkladatel přitom očekává její skutečně plošné využití. Hromadná žaloba má najít uplatnění v rámci dodavatelsko-spotřebitelských vztahů, v oblasti ochrany osobních údajů, zaměstnanosti, oblasti ochrany životního prostředí, obchodněprávních vztahů (nekalá soutěž, dodavatelské vztahy) atd. Institut hromadné žaloby tak má ambici významně proniknout do všech oblastí lidských vztahů a činností.

Věcný záměr také zamýšlí zavést nejen zcela nové procesní postupy, ale i nové účastníky a role, které nemají v našem procesním právu žádnou obdobu a příměr. Účastníky kolektivního řízení mají být na straně žalobce správce skupiny (jako investor financující kolektivní řízení), zástupce skupiny (jako nositel referenčního nároku, o němž se kolektivní řízení vede). Teprve až někde vzadu samotní nositelé nároku, možní poškození.

Klíčová řídící role v řízení o hromadné žalobě je přitom poměrně revolučně svěřena osobě, která dle platných procesních předpisů nemá žádnou aktivní legitimaci ani není nositelem hmotněprávního nároku. Soukromému profesionálnímu investorovi, podnikateli, který se ujme určitého soukromoprávního nároku, na své vlastní riziko a odpovědnost jej vymáhá a v rámci soudního řízení i mimo něj (v případě smírného ukončení sporu) s nárokem disponuje.

Velmi zjednodušeně[8] lze navrhovaný mechanismus popsat takto: možný poškozený, dotčený plošně vzniklou újmou, se jako referenční nositel hromadného nároku (zástupce skupiny) obrátí na správce skupiny. Správce skupiny podnikne úvodní šetření týkající se nároku. Prověří, zda jde skutečně o hromadně vymahatelné nároky, shromáždí podklady a prostřednictvím advokáta následně podá žalobu k soudu (krajskému).

Česká hromadná žaloba by dle návrhu měla být založena zásadně na principu opt-out, subsidiárně doplněném o princip opt-in. Princip opt-out představuje v českém procesním právu zcela nový institut. Opt-out znamená, že do předmětu kolektivního řízení jsou bez dalšího zahrnuty nároky všech potenciálně dotčených poškozených. Ti se tedy automaticky, bez ohledu na své přání a bez nutnosti aktivně projevit svou vůli vstoupit do kolektivního řízení, stanou žalobci. Mají ovšem možnost ze sporu vystoupit. Druhým z uplatňovaných principů pak je princip opt-in, který naopak vyžaduje aktivní projev vůle poš­kozeného pro to, aby byl jeho nárok zahrnut do projednání v rámci kolektivního řízení. Principem opt-in je ovládáno insolvenční řízení, v němž se k projednání nároku vyžaduje jeho přihlášení v přísně stanovené lhůtě a její zmeškání se trestá prekluzí.

Samotné řízení se rozpadá do dvou fází – certifikační a nalézací. Soud nejprve v rámci certifikační fáze prověří naplnění podmínek pro vedení hromadného řízení. Prověřuje zejména skutečnost, zda nejde o zneužití práva směřující pouze k poškození žalovaného, a dále pak, v jakém rozsahu bude nutná součinnost žalovaného. Výsledkem certifikační fáze bude rozhodnutí o přípustnosti vedení hromadného řízení, stanovení režimu (opt-out či opt-in) a podmínek jeho vedení (identifikace stran, předmět řízení, rozsah skupiny, soudní poplatek, způsob uveřejňování informací o řízení, lhůty pro přihlášení). Teprve v řízení navazujícím budou uplatněné nároky materiálně přezkoumávány a dokazovány a bude o nich rozhodováno. Právo činit dispoziční úkony s předmětem řízení by měl mít pouze správce skupiny. Práva členů skupiny (samotných poškozených) budou omezena toliko na právo být slyšen. Návrh dále počítá s uplatněním řady dosud nezvyklých institutů, jako např. vysvětlovací povinnost, distribuce vymožené částky mezi jednotlivé žalobce prostřednictvím správce skupiny, propadnutí nevybrané části úspěšně žalované částky státu atd.

Čím je potřeba zavedení hromadné žaloby odůvodňována?

Deklarovaným cílem zákonodárce je narovnat stávající nerovnováhu soukromých ekonomických vztahů, kdy někteří výrobci, poskytovatelé služeb, podnikatelé obecně těží ze svého silnějšího postavení a skutečnosti, že škody do určité výše se nevymáhají. Návrh zavedení kolektivního řízení tak reaguje na současný stav, kdy soukromoprávní předpisy poskytují skrze hmotněprávní normy slabší smluvní straně v právních i ekonomických vztazích širokou ochranu, ale ta v důsledku absence odpovídajícího procesního nástroje zůstává často pouze teoretická. Hromadná žaloba má být tímto efektivním nástrojem napravujícím nevyváženost sil stran smluvního vztahu a poskytujícím slabší straně bič na nepoctivé podnikatele, v jehož důsledku budou nuceni nést odpovědnost za své protiprávní jednání.

Myšlenka jistě správná a vycházející z tradiční zásady soukromého práva neminem laedere. Poškozený by měl mít k dispozici nástroj, jímž se účinně domůže reparace újmy, která mu jednáním škůdce vznikla, bez ohledu na sílu svého ekonomického postavení. Jinak bude rovnováha ve vztahu vždy pouze zdánlivá. Až potud je možné se s legislativním záměrem plně ztotožnit.

Tvůrce zákona však při návrhu podoby hromadné žaloby nedostatečně zohledňuje, že se pohybuje v kontinentální právní kultuře, na poli soukromého práva, a k dosažení vytčeného výše uvedeného cíle volí bohužel ne zcela vhodné instituty.

I bez nutnosti rozsáhlých úvah nad východisky kontinentálního systému práva je možné konstatovat, že český právní řád spočívá na oddělení práva soukromého a veřejného. To má každé sloužit jinému cíli, a k tomu je vybaveno odlišnými nástroji (a ovládáno odlišnými principy). Soukromé právo slouží regulaci vzájemných práv a povinností osob v rovném právním postavení. Jeho primární funkcí není trestat, ale zabezpečit právo každého brát se o vlastní štěstí.[9] Tomu je přizpůsobeno i pojetí odpovědnosti za újmu jako zásadně kompenzačního, nikoli sankčního nástroje.[10]

Věcný záměr svým pojetím hromadné žaloby (zřejmě ani ne zcela úmyslně, ale spíše jako externalitu snahy přinést co nej­účinnější nástroj ochrany slabší straně) překračuje snahu o pouhé opětovné nastolení rovnováhy v soukromoprávních vztazích. A hromadnou žalobu pojímá nikoli jako prostředek dosažení reparace způsobené újmy, ale spíše jako sankční nástroj trestání soukromoprávních korporací za jejich protiprávní jednání.

Výše zmíněná nerovnováha v ekonomickém životě je totiž dle věcného záměru způsobena v podstatě dvěma vzájemně provázanými důvody. Za prvé nezájmem nositelů drobných nároků o jejich vymáhání, neboť náklady s tím spojené výrazně převýší potenciální zisk nebo na jejich efektivní vymáhání nemají finanční prostředky. Za druhé z toho pramenícím nezdravým podnikatelským prostředím, kdy nezájem poškozených vede k tomu, že škůdce není nucen čelit (soukromoprávním) následkům svého protiprávního jednání. Ekonomicky i právně se mu vyplatí. Drobné nároky všech poškozených přitom ve svém součtu tvoří značnou částku, a tedy pro nepoctivého podnikatele představují nezanedbatelně vysoké bezdůvodné obohacení.

Věcný záměr přitom trochu černobíle a zjednodušujícím způsobem operuje s extrémními polohami obou výše popsaných důvodů nutnosti zavedení hromadné žaloby. U silnější strany vychází z předpokladu, že protiprávní jednání je vedeno zlým a obzvlášť zavrženíhodným úmyslem poškodit slabší stranu a na její úkor se nepoctivě obohatit. Slabší straně pak přisuzuje naprostý nedostatek schopnosti učinit ze své vlastní vůle racionální ekonomické rozhodnutí. A z toho důvodu nahrazuje její vůli svou.

Tím ovšem významnost a účelnost institutu kolektivní žaloby degraduje. Současně si tím ale i ospravedlňuje nutnost průlomu do výše popsaných, dosud respektovaných základních principů soukromého práva.

Ten je představován vystavěním hromadné žaloby na institutech převzatých z anglosaské právní kultury, dosud českému, resp. kontinentálnímu procesnímu právu zcela cizích. Jako příklad lze uvést upuštění od požadavku na konkretizaci individuálního nároku, ve své podstatě obdobu sankčního pojetí náhrady újmy, omezení procesních práv žalobců, zavedení precedenční povahy rozhodnutí soudu a materiální zásady vedení řízení. Součástí návrhu je i zavedení možnosti širokého průlomu do procesních práv žalovaných (široká vysvětlovací a ediční povinnost).

Přitom je nutné podotknout, že ve většině případů nebudou vztahy tak vyhrocené. Škůdce nebude jednat zlovolně a s cílem dosáhnout protiprávního obohacení. Újma bude často zaviněna nedbalostně, např. v důsledku vady ve výrobním procesu. Anebo v důsledku odlišného výkladu právní normy až do jejího autoritativního výkladu ze strany soudu.

Stejně tak racionální apatie nositelů nároků nebude natolik hluboká, aby si nebyli schopni vyhodnotit, zda je pro ně osobně přínosné svůj nárok uplatnit. Zejména v případě, kdy z nich bude sňata povinnost aktivně iniciovat řízení a nést jeho náklady a rizika. I to jsou samozřejmě případy, kdy je spravedlivé, aby byla poškozeným újma nahrazena. Už ale neodůvodňují odklon od zavedených procesních pravidel.

Jaké budou dopady zavedení hromadné žaloby?

Je evidentní, že zavedení institutu hromadné žaloby ovlivní celou společnost. Nejen v oblasti právní, ale také ekonomické a sociální. Níže se pokusím nastínit nejvýznamnější z předpokládatelných dopadů:

• Racionální apatie a její náprava skrze řízení v režimu opt-out

Tzv. racionální apatie nositelů drobných nároků je těžištěm věcného záměru zákona o hromadných žalobách. Její odstranění je nosnou myšlenkou a hlavním cílem legislativního zakotvení hromadné žaloby, tomu je pak podřízena koncepce chystaného zákona.

Primárně za účelem nápravy racionální apatie věcný záměr jako výchozí zavádí režim opt-out, tedy režim, ve kterém budou automaticky členy skupiny na straně žalobce veškeré osoby, které byly údajně poškozeny protiprávním jednáním žalovaného. K zahrnutí do skupiny se nevyžaduje žádný úkon, v případě nesouhlasu se zahrnutím do hromadného řízení či jen nezájmu je třeba ze skupiny vystoupit. Režim opt-out je odbornou veřejností kritizován[11] s poukazem na rozpor zvoleného řešení s ústavními principy a odnětím práva na rovný přístup k soudu, jelikož prostý člen skupiny nemá na rozdíl od referenčního nositele nároku (zástupce skupiny) kromě práva být slyšen v soudním řízení žádná práva. S uvedenou kritikou se tvůrce zákona vypořádává s odkazem na to, že volba opt-in by vedla k malé účasti, a tím i malé efektivitě hromadné žaloby.

Východisko, že běžný nositel drobného nároku nemusí být k ochraně svého práva ochoten ani vyplnit formulář, však dle mého názoru neodpovídá zásadě, že každý si má sám střežit svá práva, a svádí k morálnímu hazardu. I to by mělo být při koncipování hromadné žaloby zohledňováno.

Problémem unijního i českého práva je skutečnost, že se snaží krizi morálky, etiky a dobrých mravů ve stále globálnější a názorově[12] se mísící společnosti, způsobenou mimo jiné nejspíš i narůstající nesrozumitelností a nepřehledností existujících normativních systémů, řešit zase jen další regulací kaž­dého jednotlivého prvku lidského života. Poslední dobou se to projevuje zřetelněji a zřetelněji (viz v úvodu zmiňované GDPR). Moderní zákonodárství tenduje k tomu degradovat osobu, spotřebitele především, na pasivního příjemce pravidel, kterého je třeba ochránit před veškerými možnými nástrahami života, a to i proti jeho vůli. Paradoxně tím vytváří situaci, ve které se průměrný spotřebitel už naprosto vůbec nedokáže ve svých právech orientovat. Ten pak skutečně sám roli pasivního příjemce přijímá, aniž by se zabýval smysluplností a ekonomickým či hodnotovým přínosem přijímaných pravidel pro něj konkrétně. Důsledkem přehnaně paternalistického přístupu zákonodárce je vytvoření pocitu neodpovědnosti za vlastní jednání a ztráta přesvědčení o nutnosti hájit sám svá vlastní práva.[13]

Věcný záměr zároveň vychází z předpokladu, že jediným důvodem racionální apatie je nemožnost vymáhat své nároky kolektivně či jinak levně a jednoduše.

Neochota lidí uplatňovat svá práva je ovšem dána celou řadou dalších okolností, na nichž se podnikatelé jakkoli nepodílejí. Počínaje komplikovaností práva způsobující jeho nesrozumitelnost a neseznatelnost, nízkou informovaností lidí obecně, nedůvěrou v soudní systém, zdlouhavostí soudního řízení, či projevem vlastního vnitřního uvědomělého přesvědčení nositele nároku konče. Neiniciace soudního řízení či neúčast v něm je často (i v případě vysokých nároků) projevem autonomie vůle samotného nositele. Tato vůle je realizovaná prostřednictvím rozhodnutí nevynakládat jak materiální prostředky, tak i psychické síly na záležitost, jíž nepřikládá signifikantní důležitost, či naopak si ji přeje z důvodu negativních pocitů uzavřít bez dosažení materiální reparace.

Celoplošné zavedení režimu opt-out povede k tomu, že řada lidí bude do hromadného řízení zapojena proti své vůli a často se o tom ani nedozví (k tomu postačí např. dlouhodobý pobyt v zahraničí, neovládání elektronických prostředků komunikace, změna jména či bydliště). V řadě případů tak může být kolektivním řízením zasaženo do autonomie vůle jedince a práva na respektování jeho soukromí. V důsledku režimu opt-out je jednotlivci odňato právo svobodně rozhodnout o neuplatnění svého nároku, ať už z jakýchkoli sdělených či nesdělených důvodů, případně ho nutí vynaložit prostředky (byť zdánlivě nepatrné) na vystoupení z hromadného řízení.[14]

Věcný záměr také sice navíc na první pohled vychází z nutnosti neukládat nositelům drobných nároků jakékoli povinnosti, avšak přesto předpokládá v rámci řízení alespoň jejich minimální aktivitu, a to v okamžiku, kdy má dojít k výplatě částky z vysouzené sumy. Nositel nároku jej musí uplatnit a doložit.

Podle vyjádření zástupců spotřebitelské veřejnosti[15] by přitom i oni preferovali volbu režimu opt-in, jelikož ze svých zkušeností z praxe dovozují ochotu spotřebitelů se k hromadným žalobám připojovat.[16] Skutečnost, že i v případě relativně malých nároků budou mít spotřebitelé, resp. nositelé drobných nároků obecně, zájem se k hromadnému postupu připojit, ostatně ukázala kauza bankovních poplatků, kde šlo v řadě případů o nároky v řádu stovek korun.

• Dvojí trestání žalovaných

Skutečnost, že se následně o úspěšně vysouzenou žalovanou částku poměrně velký podíl osob nepřihlásí, a ta tedy propadne státu, povede k tomu, že stát potrestá žalovaného za protiprávní jednání dvakrát. Je k diskusi, zda se jedná o vhodné řešení nahrazení nefungujícího veřejnoprávního dohledu, jak tvrdí věcný záměr. Kromě toho umožňuje takové řešení i obcházení přísných pravidel pro ukládání veřejnoprávních sankcí, a je tedy z hlediska principů veřejného práva nepřípustné. A je samozřejmě koncepčně špatné i z hlediska zásad soukromého práva. Při respektování kompenzační funkce náhrady újmy typické pro české soukromé právo by totiž mělo dojít k navrácení nevyplacené části žalované částky, na což v připomínkovém řízení upozorňovaly zejména soudy.[17]

Takto navržená úprava je odůvodněna soukromoprávním principem, že nikdo nemůže těžit ze svého protiprávního jednání. S tím lze samozřejmě souhlasit. Ale protiprávní jednání za prvé není vedeno proti státu, ale konkrétním osobám, takže uvedená úprava vede k tomu, že sice je neoprávněný prospěch žalovanému odčerpán, ale obohatí se jím někdo třetí. To, že oním třetím subjektem je stát, nehraje v soukromoprávním právu roli. A zároveň se tím opětovně právní úprava dostává do střetu se zásadou vigilantibus iura. Má ochrana svědčit i těm, kteří o ni nejeví žádný zájem? A třeba dokonce ani nechtějí? 

• Hospodářské dopady hromadné žaloby

Sankční pojetí náhrady újmy v návrhu hromadné žaloby ovšem povede k dalšímu navýšení finančního zatížení žalovaných v důsledku nutnosti čelit jako žalovaní hromadným žalobám. S argumentací věcného záměru, že nikdo, a tedy ani silné korporace, nesmějí profitovat ze svého protiprávního jednání, lze plně souhlasit. I požadavek na náhradu (byť i nedbalostně) způsobené újmy je třeba považovat za spravedlivý. Bez ohledu na to bude plošné vymáhání nároků představovat pro žalované nepochybně významnou finanční zátěž a přinese nové náklady, které aktuálně nenesou.

Se zavedením hromadné žaloby je tak bezpochyby spojeno i zcela praktické riziko promítnutí vyšších nákladů do cen zboží a výrobků. Tak se to ostatně již nyní děje v USA, které jsou primárním inspiračním zdrojem nového českého procesního institutu. Hrozí tak, že sekundárně budou dopady zpětně přeneseny na ty, ochraně jejichž zájmů má nová úprava sloužit – spotřebitele a malé podnikatele.[18] I to je pak důvodem pro spíše konzervativní přístup a zachování kompenzační funkce odpovědnosti za újmu. Ta sama o sobě dostatečně poslouží ochraně oprávněných zájmů dotčených poškozených, aniž by současně představovala další důvod rizika excesivního nárůstu cenové hladiny zboží způsobeného zavedením hromadné žaloby.

• Nenávratné poškození dobrého jména

Nejvýznamnějším rizikem pro potenciální žalované, které je s plánovaným zavedením hromadné žaloby spojené a s náklady na jehož odstraňování či napravování budou muset eventuál­ní žalovaní také počítat, je riziko poškození dobrého jména a pověsti korporace. S ohledem na rozsáhlou publicitu spojenou s hromadným řízením, široce pojatou vysvětlovací povinnost a zapojení soukromoprávních investorů do organizace a financování hromadných řízení, představuje hromadná žaloba lehce využitelný nástroj konkurenčního boje. Ten může mít na podnikání žalovaného zcela fatální dopady. A to zejména spíše v případě menších či středních podnikatelů než v případě globálních korporací, proti nimž věcný záměr míří především.

Již samotná existence řízení o hromadné žalobě totiž významně zasáhne pověst a dobré jméno žalovaného bez ohledu na to, s jakým výsledkem žaloba skončí. Problém je o to palčivější, když pro kompenzaci této újmy není ve věcném záměru počítáno se žádným nástrojem zabezpečujícím adekvátní finanční reparaci ze strany neúspěšných žalobců. Zdánlivě by funkci nástroje eliminujícího reputační rizika měla plnit úvodní certifikační fáze řízení, která má být pomyslným filtrem zjevně bezúspěšných žalob. Je však otázkou, jak bude v praxi tento filtr účinný. Zdánlivě legitimní a důvodná žaloba, na první pohled založená na reálném žalobním nároku, která certifikační fází projde, avšak na konci hromadného řízení bude jako bezdůvodná zamítnuta, je způsobilá poškodit dobré jméno žalovaného mnohem více než zjevný nesmysl.

Jednostranně protekcionistické tendence tvůrce zákona, resp. zastánců zavedení hromadných žalob obecně, tak vytvářejí mezi oběma stranami hromadných sporů významnou nerovnováhu.

Jsou Spojené státy tím správným vzorem?

Nejtypičtější zemí spojenou s hromadnou žalobou jsou nejspíše USA. Zde se také začala v první polovině 19. století uplatňovat a zde také zřejmě dosáhla nejširšího a nejčastějšího využití. Americkou právní úpravou se ostatně také zcela přiznaně inspiruje český návrh hromadné žaloby. Vzhledem k dlouholetému fungování tohoto institutu mají v USA nejvíce praktických zkušeností s pozitivy i negativy využívání prostředků kolektivní ochrany práv. Hromadná žaloba je v USA široce založena na principu opt-out a její užití není jakkoli limitováno, což v kombinaci s neexistencí principu loser pay a rozšíření odměňování amerických advokátů formou podílu na výsledku (často velmi vysokého) vedlo k jejímu masivnímu využívání.[19]

V praktické rovině se ale dle řady studií[20] ukazuje, že hromadná žaloba přináší poškozenému velmi nepatrný prospěch, který leckdy nepokryje ani jeho minimální náklady. Není výjimkou např. ani odškodnění v řádu desítek dolarů (jako excesivní je zmiňován případ, v němž bylo dosaženo odškodnění ve výši $ 5 pro každého z poškozených, a to ještě za podmínky uplatnění nároku zaslaného advokátovi zastupujícího hromadnou žalobu poštou).

Americká hromadná žaloba téměř ve všech případech končí mimosoudním narovnáním – pro žalované je vedení hromadného řízení natolik reputačně poškozující, že se raději se žalobci dohodnou. Americké korporace automaticky počítají nejen s rizikem hromadné žaloby, ale také s uzavíráním mimosoudních dohod bez ohledu na to, zda se skutečně dopustily protiprávního jednání. Náklady s tím spojené reflektují ve svých rozpočtech a ceně výrobků či služeb. Ve většině případů tak ani neexistuje soudní rozhodnutí, které by pochybení žalovaného konstatovalo, a mohlo tak mít výchovný a kultivační efekt.

Hromadná žaloba tak neplní ani zamýšlenou prevenční funkci nepoctivého obchodního jednání žalovaných. Ti uzavírají narovnání nikoli pod tíhou akceptace své viny, ale za účelem rychlého odstranění reputačního rizika, přičemž s těmito náklady předem počítají. Na druhé straně pak tento postup vede k tomu, že hromadné žaloby fungují jako prostředek konkurenčního boje, neboť americký systém hromadné žaloby není schopen vyselektovat neopodstatněné, zneužívající a bezdůvodně podávané hromadné žaloby založené pouze na smyšlených nárocích.

Zmíněné studie rovněž poukazují na existenci střetu mezi zájmy členů skupiny a osoby zastupující žalobu (v USA advokát, v pojetí českého návrhu hromadné žaloby „správce skupiny“). Ta vždy bude mít tendence upřednostňovat svůj zájem (zejména minimalizaci nákladů a zvýšení svého zisku), a to i na úkor uspokojení členů skupiny. V americké praxi to pak vede k uzavírání rychlých narovnání, sice nižších, ale bez nutnosti vynaložit větší náklady na vedení hromadného řízení. Jako efektivní se neukazuje ani dohledová povinnost uložená americkým soudům, které pod tlakem vysokého počtu hromadných žalob spíše rutinně schvalují předkládaná narovnání.

Kritizovány jsou i náhrady velmi malých nároků, kdy je odškodnění poukazováno do zvláštního fondu či jinému obecně prospěšnému subjektu za účelem použití prostředků ve prospěch zájmu dotčeného protiprávním jednání žalovaného (doktrína cy près). A to právě s poukazem, že v takovém případě přinese hromadná žaloba konkrétní majetkový prospěch pouze advokátovi-žalobci (resp. v českých poměrech správci žaloby), nikoli samotným poškozeným. Reálně poškození jednáním žalovaného dosáhnou pouze iluzorního odškodnění, aniž by mohli ovlivnit, jak bude s jejich kompenzací naloženo.

Uvedená negativa vedou k tomu, že evropské státy příslušející převážně ke spíše konzervativnější kontinentální právní kultuře upřednostňují z opatrnosti spíše režim opt-in. Důvodem je skutečnost, že plně zachovává uplatnění principu autonomie vůle a lépe umožňuje individualizaci nároku (např. Rakousko, Norsko, Francie, Švédsko).

Státy, které zavádějí hromadné žaloby na principu opt-out, se pak tento režim snaží doplnit o garance zamezující negativním jevům rozšířeným ve Spojených státech amerických. Např. maďarská úprava určuje vedoucí roli vedení hromadné žaloby namísto soukromému subjektu správnímu orgánu. Obdobně Dánsko, které ji svěřuje ombudsmanovi.

Jak by mohla podoba kolektivní žaloby v ČR vypadat? (Zamyšlení místo závěru)

Není myslím pochyb, že hromadná žaloba v současné době představuje nástroj, k němuž v důsledku společenské poptávky směřuje většina evropských států i Evropská unie samotná. Není tedy dle mého na stole otázka, zda bude do českého řádu zavedena, ale kdy a v jaké podobě se tak stane. Úsilí o implementaci kolektivní žaloby do českého právního řádu je tak logické. Musí však být zasazeno do odpovídajícího právního rámce reflektujícího jednak úroveň občanské uvědomělosti a aktivizace české společnosti, tak i aktuální stav a trendy vývoje českého právního prostředí.

Na samém počátku legislativního procesu tak musí být zamyšlení, jak kolektivní řízení zapadá do české právní kultury a jak vhodně doplnit současné procesní předpisy, aby jeho implementace přinesla kýžený efekt a co nejméně negativních dopadů.

V té souvislosti bych v první řadě považovala za vhodné, aby kolektivní řízení bylo pojato jako součást a doplnění procesních předpisů, nikoli jako samostatný proces s vlastními, avšak jen dílčími pravidly, existující vedle „běžného“ civilního procesu. Zavedení zcela samostatného, do značné míry nezávislého řízení považuji za systémově špatné řešení. Takové, které nutně povede k problémům při analogickém uplatňování institutů „obecného“ civilního práva a ještě horší orientaci průměrného uživatele práva v právním řádu. S ohledem na probíhající rekodifikaci procesního práva se ostatně požadavek implementace kolektivní žaloby trefil do vhodné doby.

V mezidobí přitom bude možné reagovat i na požadavky, které vzejdou z diskuse vedené na evropské úrovni nad návrhem unijní podoby kolektivního vymáhání spotřebitelských nároků.

V duchu konzervativního přístupu a s odkazem na evropský návrh by dle mého názoru také měla být působnost právní úpravy vymezena výrazně úžeji, a to pouze na oblast spotřebitelských vztahů. Pokud se limituje působnost hromadné žaloby na spotřebitelské vztahy, nebude nijak ohrožen hlavní uváděný cíl nutnosti přijetí kolektivní žaloby – zabezpečením efektivního prostředku realizace hmotněprávních pravidel ochrany spotřebitelů se přispěje k nápravě nerovnováhy v ekonomických spotřebitelských vztazích.

Nová právní úprava by současně měla vycházet z osvědčených principů soukromého práva, respektovat právo na sebeurčení každé osoby i zásadu, že právo patří bdělým. Z toho důvodu bych se klonila spíše k vystavení kolektivní žaloby na reprezentativním principu vycházejícím z návrhu evropské směrnice. Případně ke zvážení zavedení skupinových (hromadných) žalob založených na výslovném souhlasu poškozených (režim opt-in) a doplněných pouze ve výjimečných a odůvodněných případech o mandatorní žaloby (režim opt-out).

Zároveň musí návrh zahrnovat i komplexní úpravu nástrojů účinně zabraňujících zneužitelnosti institutu kolektivní žaloby. A to na obě strany. Na jedné straně totiž hrozí, že zájmy poškozených budou upozaděny před zájmem „skupinového žalobce“ (nelze vyloučit ani žaloby podávané subjekty kooperujícími s žalovanými, jejichž cílem je kolektivní spor prohrát). Na straně druhé pak, že skutečným cílem kolektivního řízení bude poškození pověsti a majetková likvidace žalovaného.

Tyto garance by měly v první řadě spočívat v institucionálním zakotvení postavení „skupinového žalobce“. Dle mého názoru není vhodné, aby odpovědnost za ochranu zájmů všech zúčastněných subjektů (jak žalobce v užším slova smyslu, tak i všech členů skupiny žalobců a žalovaného) nesl soud. Důvodem je vhodnost zachování arbitrární povahy soudního řízení a nestrannosti soudu i zjednodušení a zrychlení samotného řízení, kdy by se neustálým posuzováním a vyvažováním zájmů soudní řízení znepřehlednilo a neúměrně prodloužilo.

Za vhodnější řešení považuji přenést odpovědnost za ochranu zájmů členů skupiny žalobců na osobu skupinového žalobce. Ten by neměl být pojat jako pouhý podnikatel-investor kolektivních žalob, ale jako předem známý a prověřený vysoce odborný, bezúhonný a nezávislý subjekt nesoucí osobní odpovědnost za řádný průběh vedení žaloby a spravedlivý způsob uspokojení pohledávek poškozených. Obdobně jako u advokátů tedy nikoli za výsledek, ale za řádný postup při uplatňování hromadné žaloby. Domnívám se, že není důvod, proč by měly být na tento subjekt kladeny nižší odborné i osobnostní nároky než např. na osobu insolvenčního správce. Což samozřejmě nebrání, aby v této roli případně vystupovaly spotřebitelské spolky.

Kolektivní žaloba představuje nástroj, který je svou podstatou českému právu cizí a přináší průlom do vnímání tradičních hmotněprávních i procesněprávních institutů. Jako takový vnese do českého právního řádu značný prvek novosti a nepředvídatelnosti. Společnost laická i odborná jej bude muset poznat, osvojit si ho a přijmout za svůj.

Aby tedy kolektivní žaloba (ostatně stejně jako každý jiný nově přijímaný legislativní počin) fungovala, musí být navržena v takové podobě, která umožní její snadnou akceptaci a instinktivní aplikaci uživateli. Rozšiřovat práva účastníků a případy použitelnosti hromadné žaloby lze vždy, opačný proces je zpravidla nevratný. Jsem proto toho názoru, že by se zákonodárce měl držet konzervativního přístupu.

Podoba chystané kolektivní žaloby by měla respektovat kontinentální pojetí institutů hmotného práva (zejména újmy) i nastavení civilního práva (zejména principy civilního procesu a účastenství) a v co nejširší míře využít stávající procesy a instituty, a ty jen střízlivě doplnit novými.

 

Autorka Mgr. Kateřina Šveřepová je advokátkou trvale spolupracující s AK CÍSAŘ ČEŠKA SMUTNÝ s, r, o., advokátní kancelář.

---

[1] Pojem hromadná žaloba je v této práci používán zaměnitelně s pojmem kolektivní žaloba, tj. ve smyslu procesního nástroje prostředku kolektivního vymáhání individuálních práv v řízení před soudem.

[2] Skutečnost, že mezi českými spotřebiteli je o kolektivní postupy při vymáhání nároků skutečně zájem, ukázala v praxi iniciativa Poplatkyzpět! i výsledky konzultací provedených Ministerstvem spravedlnosti ČR v rámci přípravy věcného záměru zákona o hromadných žalobách (viz příloha č. 1 věcného záměru zákona o hromadných žalobách: Konzultace se spotřebitelskými organizacemi – shrnutí odpovědí a návrhů na zlepšení).

[3] Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o zástupných žalobách na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů a zrušení směrnice 2009/22/ES [COM (2018) 184 final].

[4] ÚS tak učinil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 529/16. Paradoxem je, že to provedl v rámci dohledu nad ústavností rozhodnutí správního soudu, jehož předmětem byl přezkum správnosti postupu správních orgánů v územním řízení. Jednalo se tedy o výkon soudní kontroly postupu státu jako suveréna, což je oblast, která zřejmě dle věcného záměru bude z působnosti zákona o hromadných žalobách vyňata. Přesto se věcný záměr na tento názor Ústavního soudu ve zdůvodnění potřebnosti institutu kolektivního vymáhání odvolává.

[5] Viz ust. § 83 odst. 2 písm. a), b) a § 159a odst. 2 o. s. ř., § 375 a násl. z. o. k., ust. § 2989 o. z., ust. § 50 a 52 zák. č. 104/2008 Sb., o nabídkách převzetí a o změně některých dalších zákonů (zákon o nabídkách převzetí), v platném znění, a ust. § 47 a násl. zák. č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, v platném znění. Formou kolektivního vymáhání práv je v současné době v platném českém právním řádu v podstatě také insolvenční řízení.

[6] Příkladem lze uvést např. Norsko, Německo, Belgii, Rakousko atd.

[7] K tomu zaujímá odborná veřejnost spíše negativní stanovisko – viz např. připomínky Úřadu vlády, Ministerstva financí, České advokátní komory či Úřadu pro ochranu osobních údajů uplatněné v rámci připomínkového řízení k návrhu věcného záměru, které požadovaly včlenění úpravy kolektivní žaloby do civilního kodexu. Tuto připomínku uplatnila v připomínkovém řízení i organizace na ochranu spotřebitelských zájmů, dtest, o. p. s.: „Oproti navrhovanému přijetí speciálního zákona o hromadných žalobách považujeme za vhodnější zakotvení tohoto institutu do občanského soudního řádu. Právní řád by měl být co nejvíce přehledný. Obecná procesní ustanovení o hromadných žalobách by měla být koncentrována v již existujícím obecném procesním právním předpisu, kterým je právě občanský soudní řád. (…) Zakotvení institutu hromadných žalob do speciálního předpisu povede k prohloubení roztříštěnosti právní úpravy a snížení právního povědomí, kdy určitá výseč problematiky bude upravena v jednom předpisu a další v jiném. (…) Domníváme se, že je většina spotřebitelů informována, že procesní pravidla podávání žaloby nalezne v občanském soudním řádu. Lze důvodně očekávat, že úpravu hromadných žalob budou rovněž hledat v tomto již existujícím procesněprávním předpisu.“

[8] Je nutné upozornit, že skutečně jde o velké zjednodušení popisu mechanismu obsaženého ve věcném záměru, který obsahuje řadu odchylek pro specifické situace, zejména s ohledem na to, zda jde o uplatnění nároku na plnění či jiného nároku, nebo o postup v rámci režimu opt-in.

[9] K tomu srov. ust. § 3 o. z.

[10] Povinností k náhradě způsobené újmy nemá být škůdce trestán, ale má dojít k reparaci konkrétní újmy vzniklé konkrétnímu poškozenému. To vyžaduje přesnou individualizaci škůdce, poškozeného i způsobené újmy. Této povinnosti jsou přizpůsobena i procesní pravidla. Sankční funkce je v kontinentálním právu vyhrazena právu veřejnému. K přípustnosti sankční funkce náhrady újmy v systému soukromého práva viz např. R. Doležal: Sankční funkce náhrady újmy – punitive damages v českém právu? Právní rozhledy č. 8/2018, str. 279.

[11] Viz např. A. Bělohlávek: Účast na řízeních o hromadných žalobách v zahraničí a uznání a výkon rozsudků v těchto věcech v jiných zemích, Právní rozhledy č. 13-14/2016, str. 467. Rovněž Krajský soud v Praze v souhrnném vyjádření za okresní soudy Středočeského kraje ve Vypořádání připomínek k návrhu věcného záměru zákona o hromadných žalobách na str. 125 uvádí: „Zásadní námitky jsou obdobné jako námitky, které jsou uváděny v návrhu věcného záměru. Navrhovanou variantu opt-out za vhodnou nepovažují, neboť se plně neslučuje s naším právním řádem. Vhodnější by bylo použít model, kde by se žalobci (spotřebitelé) aktivně zapojili do podání hromadné žaloby, pokud na podání takové žaloby mají zájem. Tím by byl dán i jasný okruh účastníků sporu a to, kolik z celkové žalované částky obdrží jednotliví žalobci. Je nutné zdůraznit, že naprosto jiné právní prostředí než v USA je v České republice. I z obsahu předloženého materiálu vyplývá, že v kontinentální Evropě je více využíván model opt-in a model opt-out je typický pro USA a další země common law, tedy pro právní prostředí naprosto odlišné. Orientace na model používaný v USA z tohoto pohledu postrádá logiku.“ Dále též na str. 9 Vypořádání připomínek Ministerstvo financí: „Pokud jde o uplatnění nároků členů skupiny, upozorňujeme na to, že v případě systému opt-out může docházet k tomu, že člen skupiny se o vedeném sporu ani o tom, že má svůj nárok ve stanovené lhůtě přihlásit u konkrétního advokáta, vůbec nedozví. Pro takovou osobu na jedné straně vznikne překážka věci rozhodnuté, na druhé straně však nebudou uspokojeny její nároky. Byť zde lze spatřovat určitou obdobu uplatnění pohledávky v rámci insolvenčního řízení, domníváme se, že je třeba se touto otázkou zabývat, a to i z hlediska práva na spravedlivý proces.“ Atd.

[12] Bez ohledu na to, zda je oním „názorem“ příslušnost k náboženské víře, filozofickému směru, politické ideologii atd.

[13] To je ovšem nechtěný důsledek přehnaně ochranářského přístupu zákonodárce. K tomu srov. např. komentář prof. Bejčka k účelu spotřebitelského práva: „Ochrana spotřebitele neznamenala však nikdy ochranu před jeho vlastními ekonomickými (i neuváženými) rozhodnutími, při nichž dal přednost nabízenému zboží nebo službě před svými penězi. Znamenala naopak především jeho ochranu před neúplnými a nepravdivými informacemi, vyplývajícími z informační asymetrie mezi obchodníkem a spotřebitelem, a ochranu svobody jeho vůle, pokud nemohla dojít svého výrazu kvůli standardním (předformulovaným) smluvním podmínkám obchodníka (ne u podmínek individuálně vyjednaných).“ In J. Bejček: Ochrana spotřebitele, nebo i pokrytecky zastřená ochrana věrolomnosti? Právní rozhledy č. 13-14/2013, str. 477. Dále pak komentář Mgr. Balcarové: „Ustanovení směřující k ochraně spotřebitele musejí být pečlivě vyvažována – ochrana nemůže být neomezená v tom smyslu, že by spotřebitel nenesl za své právní jednání žádnou odpovědnost a nemusel plnit povinnosti plynoucí z uzavřených smluv.“ In A. Balcarová: Nový zákon o spotřebitelském úvěru, Právní rozhledy č. 8/2017, str. 272.

[14] K problematice omezování autonomie vůle zdánlivě k ochraně jedince např. uvádí Jakub Morávek: „Jak již bylo vzpomenuto, soukromé právo by mělo stavět na principu, že autonomie vůle (svoboda) je pravidlem, z něhož (v odůvodněných případech) právní normy kogentní povahy představují výjimku. Taková výjimka musí být ospravedlnitelná/legitimní a účelná.“ In J. Morávek: O (ne)flexibilitě, Právní rozhledy č. 9/2015, str. 323.

[15] Viz vyjádření dtestu, o. p. s. na str. 137 Vypořádání připomínek k návrhu věcného záměru zákona o hromadných žalobách: „Za vhodnější považujeme norský model skupinového řízení. Podle nás lépe kombinuje požadavek efektivity a individuálně-dispozičního pojetí. Základním přístupem by měl být opt-in mechanismus. Ve výjimečných situacích by soud mohl na návrh žalobce schválit vedení řízení na bázi opt-out (např. u negatorních žalob týkajících se neohraničeného počtu osob).“

[16] Viz např. článek Hromadné žaloby mají pomoci spotřebitelům, ve světě na nich ale vydělávají hlavně právníci, https://pravniradce.ihned.cz [cit. 13. 10. 2018]: „Z naší poradenské praxe víme, že se spotřebitelé chtějí připojovat k neexistujícím hromadným žalobám prakticky s jakýmkoliv problémem, kde je více poškozených nebo který je medializován. Často slýcháme, že spotřebitel sám nechce konkrétní problém řešit, ale k hromadné žalobě by se přidal,“ popisuje zkušenosti z praxe vedoucí právní poradny spotřebitelského sdružení dTest Lukáš Zelený.

[17] Viz souhrnné stanovisko okresních soudů Středočeského kraje formulované jednotně Krajským soudem v Praze na str. 127 Vypořádání připomínek k návrhu věcného záměru zákona o hromadných žalobách: „Nesouhlasí též s navrhovanou koncepcí, podle níž v případě, že ze složené částky nebude celá suma vyplacena, použije se podobně jako v případě soudní úschovy a po stanovené době peníze připadnou státu. Mohlo by tak dojít k situaci, že žalovaný v soukromoprávním vztahu zaplatí více, než je od něj požadováno, a přebytek připadne státu, tedy tomu, kdo nebyl osobou zúčastněnou na řízení.“

[18] Viz též připomínka Spotřebitelského fóra, z. ú., na str. 131 Vypřádání připomínek k návrhu věcného záměru zákona o hromadných žalobách: „(…) Při navrhované variantě s preferencí principu opt-out ve spojení s dominantní rolí advokáta nelze vyloučit zneužití institutu hromadných žalob, např. v rámci konkurenčního boje nebo pro šikanózní uplatňování vykonstruovaných nároků, či dokonce vyděračské sudičské praktiky. Již samotné podání hromadné žaloby (povinně zveřejněné již v navrhované certifikační fázi, a tedy po zaplacení pouze první navrhované platby soudního poplatku) v případech s potenciálním vysokým plněním by ve spojení s nejistotou výsledku řízení mohlo vést k nenadálým poklesům hodnoty akcií, nutnosti vytváření rezerv či by vyvolalo dodatečné náklady na sjednávání pojištění. Riziko zneužití hromadných žalob přitom může hrozit vyvoláním dodatečných nákladů na straně výrobců celoplošně. Nepůjde tedy jen o zvýšení nákladů u těch, kteří spoléhají na racionální apatii svých konzumentů při uplatňování jejich práv. Umožnění hromadných žalob v oblasti uplatňování nároků na náhradu škody je tak v zájmu spotřebitelů vhodné posoudit nejen s ohledem na možnosti vylepšení jejich právního postavení, ale je nezbytné zkoumat, i zda a v jakém rozsahu se zavedení tohoto institutu případně promítne v cenové hladině zboží a služeb, které jsou spotřebitelům dostupné (…)“

[19] A. Bělohlávek: Účast na řízeních o hromadných žalobách v zahraničí a uznání a výkon rozsudků v těchto věcech v jiných zemích, Právní rozhledy č. 13-14/2016, str. 467.

[20] Např. studie U.S. Chamber Institute for Legal Reform, Unstable Foundation Our Broken Class Act and How to Fix It, říjen 2017. www.instituteforlegalreform.com [cit. 25. 10. 2018], B. T. Fitzpatrick: An Empirical Study of Class Action Settlements and Their Fee Awards, Journal of Empirical Legal Studies, 2010, sv. 7, www.judicialstudies.duke.edu [cit. 25. 10. 2018].