I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky Strakonická Veřejnost a zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň zrušil i rozhodnutí ministra vnitra ze dne 11. 12. 2018, o vyhlášení opakovaných voleb do Zastupitelstva města Strakonice, neboť za této situace odpadl důvod pro jeho vydání. Ústavní stížnost stěžovatele Mgr. Břetislava Hrdličky odmítl pro zjevnou neopodstatněnost a ústavní stížnosti města Strakonice a rady města Strakonice odmítl jako návrhy podané někým zjevně neoprávněným.

Krajský soud v Českých Budějovicích svým ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že volby do Zastupitelstva města Strakonice konané ve dnech 5. a 6. října 2018 jsou neplatné. Důvodnost návrhu na neplatnost voleb posuzoval krajský soud ve třech krocích podle algoritmu posuzování volebních stížností, zformulovaného Nejvyšším správním soudem v usnesení ze dne 2. 7. 2004, sp. zn. Vol 6/2004, dle něhož podmínkami pro vyhovění volební stížnosti jsou 1) protizákonnost, 2) existence přímého vztahu mezi touto protizákonností a výsledkem voleb a 3) „zatemnění“ volebních výsledků. Krajský soud dospěl k závěru, že Rada města Strakonice, oplývající pravomocemi, které jí dávaly možnost ovlivnit klíčové prostředky volební propagace, těchto oprávnění dlouhodobě využívala, čímž dosáhla toho, že politické subjekty kandidující v posuzovaných komunálních volbách neměly možnost v souladu se zásadou volné, rovné a svobodné soutěže politických stran využít klíčové prostředky předvolební kampaně. Tím byla podle krajského soudu naplněna první i druhá podmínka algoritmu přezkumu volebních stížností, kdy došlo k porušení základních principů demokratického právního státu, a toto porušení mělo přímý vliv na předvolební kampaň ve Strakonicích, která byla tímto způsobem nezákonně omezena. Krajský soud dospěl dále k závěru, že naplněna byla i poslední podmínka uvedeného algoritmu, neboť jednání rady města a jeho vedení významně zpochybnilo volební výsledek, který byl velmi těsný. Soud poukázal na výsledky propočtů, jimiž zjišťoval, kolik hlasů chybělo vybraným politickým subjektům k dosažení zákonné 5% hranice stanovené pro účast v zastupitelstvu města. Pokud by podle krajského soudu nedošlo k popsaným zákazům a dlouhodobému systematickému potlačování opozice a tím k omezení volné politické soutěže, lze s vysokou mírou pravděpodobnosti či spíše jistoty předpokládat, že by dopadly volební výsledky ve Strakonicích odlišně.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti rozporovali důvody neplatnosti voleb a současně konstatovali, že i kdyby byly pravdivé, nemohly by dle jejich názoru samy o sobě vést k tak zásadnímu ovlivnění volebního procesu, který by měl mít za následek neplatnost voleb. Namítali rovněž závažné vady řízení před krajským soudem, porušující jejich ústavně zaručená práva.

Námitkám vad řízení před krajským soudem nemohl Ústavní soud přisvědčit. Z ústavněprávního hlediska obstojí konstatování zásadních vad volebního procesu, které učinil krajský soud: skutková zjištění odůvodňují závěr o účelovém postupu představitelů Strakonické Veřejnosti vůči politické konkurenci v období volební kampaně a době jí bezprostředně předcházející, tím, že uplatněním vlastních pravomocí a jiného vlivu omezovali podmínky pro vedení volební kampaně politické konkurence způsobem pro politickou konkurenci nepředvídatelným a zároveň této své mocenské a informační převahy využívali ve vlastní kampani. Tím došlo k podstatnému narušení rovnosti a férovosti volební soutěže.

Krajský soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že uvedené vady měly takový vliv na volební výsledek, že jej výrazně zpochybňují a pokud by jich nebylo, dopadly by volby zřejmě odlišně.

V tomto ohledu lze závěry krajského soudu přijmout pouze z části. Ústavní soud nezpochybňuje, že jsou naplněny i podmínky druhého kroku výše nastíněného algoritmu, tedy souvislost mezi volební vadou a volebním výsledkem. Představitelé Strakonické Veřejnosti měli, jak plyne z provedeného dokazování, privilegovanou možnost působení na voliče, zatímco jejich politická konkurence musela své kroky ve volební kampani přizpůsobovat podmínkám měněným nepředvídatelným způsobem, což se projevilo i na viditelnosti jejich kampaně ve městě.

Nedostatečný je však závěr krajského soudu při hodnocení, zda došlo k hrubému ovlivnění výsledku, tj. zda by byly mandáty rozděleny jinak, pokud by k vadám nedošlo. Zde krajský soud jednak nesprávně uplatňuje princip potenciální kauzality, který již byl volebním zákonem opuštěn, jednak vychází toliko z informace o celostátním průměru nerozhodnutých voličů a počtu hlasů chybějících politickým uskupením k překročení 5% uzavírací klauzule a tím k přidělení mandátu.

Krajský soud tedy skutková zjištění hodnotil pomocí nižší míry důkazu, než kterou zákonodárce ve volebním zákoně pro řízení před volebními soudy stanovil. To samo je pochybením, které Ústavnímu soudu neumožňuje přezkoumat úvahy krajského soudu stran jeho vnitřního přesvědčení bez rozumných pochybností o tom, že by podle zkušeností běžného života skutečně došlo k jinému rozdělení mandátů.

Taková úvaha krajského soudu pak musí zahrnout i skutečnost, že se v obecních volbách uplatňuje i tzv. panašování, tedy výběr kandidátů napříč kandidátními listinami (§ 34 odst. 2 až 4 volebního zákona). Za toho stavu je úvaha krajského soudu o chybějících hlasech nezbytných k překročení uzavírací klauzule jednotlivými volebními stranami zjednodušující a neúplná. Konstatuje-li totiž krajský soud například, že hnutí ANO 2011 chybělo 177 hlasů, nejde s ohledem na volební techniku panašování o hlasy „8,43 voliče“, ale hlasy, které by uplatnilo nejméně devět voličů a nejvíce 177 voličů. Teprve pokud krajský soud zahrne do svých úvah i možnost panašování, bude moci úplně hodnotit, zda volební vady byly toho rázu, že by jejich absence vedla podle zkušeností běžného života k jinému rozdělení mandátů. Tím ovšem Ústavní soud nepředurčuje, že panašování musí být pro souzenou věc relevantní. O tom si musí s ohledem na skutkové poměry případu učinit představu krajský soud (například tím, že zhodnotí faktický rozsah panašování ve volbách do zastupitelstva města Strakonic).

Ústavní soud uzavírá, že v řízení před krajským soudem byl skutkový stav zjištěn spolehlivě, v rozsahu a kvalitě, které umožňovaly přijetí většiny jeho právních závěrů o vadách volebního procesu a jejich vlivu na volební výsledek. Při hodnocení intenzity ovlivnění volebního výsledku ovšem krajský soud nejednal stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť pominul aktuální úpravu míry důkazu a jedno z pravidel volebního zákona, které má vliv na rozdělení hlasů mezi jednotlivé volební strany.

Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že stížnost Mgr. Břetislava Hrdličky odmítl jako zjevně neopodstatněnou z toho důvodu, stěžovatel nebyl účastníkem řízení před krajským soudem, a proto k porušení jeho práva na soudní ochranu dojít nemohlo. V této fázi nebylo pak možno konstatovat porušení jeho práva na přístup k voleným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny. Komunální ústavní stížnost města Strakonice byla odmítnuta, neboť takovou stížnost by mohlo podat pouze zastupitelstvo města jako jeho orgán. Rada města Strakonic pak není oprávněna podat ani komunální ani obecnou ústavní stížnost, neboť není fyzickou ani právnickou osobou.

Věc se nyní vrací ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu. Ústavní soud upozorňuje, že svým rozhodnutím nikterak nepředjímá výsledek řízení ve věci samé.

Odlišné stanovisko k odůvodnění a výroku IV. nálezu uplatnil soudce Jaroslav Fenyk.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4178/18 včetně disentu je dostupný zde.

Zdroj: Ústavní soud

Foto: Pixabay