Nový občanský zákoník v rámci náhrad při ublížení na zdraví zavedl novou kategorii, která by se vedle bolestí a ztížení společenského uplatnění měla poškozenému kompenzovat – tzv. „další nemajetkové újmy“. Vzhledem k absenci jasného zakotvení v důvodové zprávě se tento pojem stal zdrojem výkladových obtíží, jakož i snah o marginalizaci tohoto pojmu. Cílem tohoto článku je vytvořit rámcový přehled toho, co vše lze pod nový pojem „další nemajetkové újmy“ v praxi podřadit, a přispět tak ke spravedlivějšímu a komplexnějšímu odškodnění poškozených na zdraví.

A pojďme rovnou in medias res, tedy k obsahu § 2958 o. z., který pojem „další nemajetkové újmy“ (dále též jen „DNÚ“) zavádí. Předmětné ustanovení tvoří celkem tři relativně krátké věty (první dvě spojené do jedné delší věty středníkem), proto si je můžeme postupně rozebrat jednu po druhé.

Věta první: „Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; …“

Citovaná věta mj. uvádí, jaké kategorie nemajetkové újmy je třeba při ublížení na zdraví odčinit. Jde jednak o vytrpěné bolesti, tedy kategorii, která existovala již před účinností nového občanského zákoníku. Zavádí však též kategorii zcela novou – ony „další nemajetkové újmy“, a to zcela naroveň kategorie první, tedy vytrpěných bolestí. Dle zkoumaného textu je tedy při ublížení na zdraví třeba penězi odčinit jednak bolesti, jednak DNÚ.

Textace věty první nijak nenaznačuje, že by se DNÚ měly kompenzovat pouze za specifických, excesivních či jinak výjimečných situací. Stejně tak použitá formulace „odčiní … vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy“ (kdy mezi oběma kategoriemi újmy je souřadící spojka) nijak neindikuje, že by úmyslem zákonodárce bylo DNÚ pojmout jako kategorii vůči bolestem subsidiární či jinak „méněcennou“. Z logiky věci lze naopak dovodit, že zákonodárce pojem další nemajetkové újmy zavedl z důvodu, že dosavadní odškodňování pouze na úrovni bolestí a ztížení společenského uplatnění pociťoval jako nedostatečné, nepokrývající plně všechny újmy vznikající při ublížení na zdraví.

Významná je též skutečnost, že kompenzace bolestí a DNÚ není v textu zákona vázána na žádnou podmínku, jako je tomu naopak u náhrady ztížení společenského uplatnění (k té se dostaneme u věty druhé). Z toho lze dovodit předpoklad zákonodárce, že jak bolesti, tak i DNÚ vznikají při ublížení na zdraví běžně, tedy jako součást pravidelného běhu věcí při ublížení na zdraví. Z oddělení obou pojmů od ztížení společenského uplatnění, které předpokládá trvalost následků, lze též dovodit, že zákonodárce vnímá bolest i další nemajetkové újmy jakožto dočasné stavy, neomezující poškozeného trvale.

Za podstatné považuji též zdůraznit, že pojem „další nemajetkové újmy“ je (podobně jako pojem „bolesti“) v § 2958 o. z. použit v množném čísle, nikoliv v čísle jednotném. Po­užil-li zákonodárce plurál, lze z toho dovodit, že v rámci DNÚ předpokládá více druhů těchto újem, které nejsou ani bolestmi, ani ztížením společenského uplatnění.

Věta druhá: „…; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění.“

V této větě je k bolestem a DNÚ doplněna třetí kategorie nemajetkové újmy, kterou je třeba při ublížení na zdraví odčinit. Jde o ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“), tedy institut – podobně jako v případě bolestí – dobře známý již před rekodifikací.

a rozdíl od bolestí a dalších nemajetkových újem je nárok na kompenzaci ZSU vázán na podmínku vzniku „překážky lepší budoucnosti poškozeného“. I přes novou formulaci této podmínky nejde obsahově o nic jiného než podmínku následků „trvalého rázu“ ve smyslu předchozí právní úpravy.[1] I proto se v praxi jako synonymum ztížení společenského uplatnění běžně používal – a i za současné právní úpravy stále používá – pojem „trvalé následky“.

V této souvislosti je třeba zmínit notorietu, kterou si ovšem ne všichni advokáti či soudci plně uvědomují, neboť k nim se většinou dostávají pouze závažnější případy: většina poškozených má to štěstí, že jejich ublížení na zdraví nejsou příliš vážná, a žádné trvalé následky u nich tedy nenastanou. U převážné části poškozených tudíž připadá do úvahy pouze kompenzace dočasných stavů uvedených ve větě první a na ztížení společenského uplatnění vůbec nedojde, neboť poškození se plně uzdraví – většinou v řádu týdnů či měsíců, nejdéle během jednoho roku či maximálně dvou let.

Věta třetí: „Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“

Odkaz věty třetí na zásady slušnosti navazuje na požadavek věty první na to, aby peněžitá náhrada „plně vyvážila“ vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy, resp. též ztížení společenského uplatnění. Tento požadavek je objektivně vzato nerealizovatelný, když i v odborné veřejnosti existuje v zásadě shoda na tom, že zdraví je zcela výjimečnou, navýsost subjektivní a vskutku nemateriální hodnotou, což vylučuje možnost její přesné kvantifikace.[2]

Znamená to, že požadavek „plného vyvážení“ bolestí, DNÚ a ZSU můžeme ignorovat? Jsem přesvědčen, že nikoliv. Při aplikaci předpokladu racionálního zákonodárce lze v takovém případě daný požadavek interpretovat v souladu s jeho zjevným účelem tak, že kompenzace osob, kterým bylo ublíženo na zdraví, by měla být v rámci možností co nejúplnější (největší), a to při současné aplikaci regulativu zásad slušnosti.[3]

Z výše uvedeného vyplývá, že i další nemajetkové újmy je třeba kompenzovat co nejúplněji a v rámci zásad slušnosti, podobně jako bolesti a ztížení společenského uplatnění. Opačný přístup (typicky marginalizace DNÚ či vazba jejich kompenzace na uměle vytvářené podmínky) by byl v rozporu s výše vyloženým zněním ust. § 2958 o. z.

Co tedy patří pod pojem „další nemajetkové újmy“?

Požadavek na co nejúplnější kompenzaci DNÚ je možné splnit pouze tehdy, pokud budeme mít ujasněno, co konkrétně pod pojem „další nemajetkové újmy“ spadá.

Bylo již výše dovozeno, že zákonodárce pojem „další nemajetkové újmy“ zavedl z důvodu, že dosavadní odškodňování pouze na úrovni bolestí a ZSU pociťoval jako nedostatečné, nepokrývající plně všechny újmy vznikající při ublížení na zdraví.

Jsem přesvědčen, že tímto prizmatem je třeba vykládat vlastní obsah pojmu DNÚ. V opačném případě by jeho zavedení do českého právního pozbývalo významu a DNÚ by bylo synonymem pro obskurní situace, které při pravidelném běhu věcí prakticky nikdy nenastanou. A těžko se lze domnívat, že toto bylo úmyslem zákonodárce. Při aplikaci předpokladu racionálního zákonodárce lze naopak rozumně předpokládat, že DNÚ se týká situací či stavů, které při ublížení na zdraví nastávají běžně, nejsou bolestmi a zároveň jde o takové následky ublížení na zdraví, které jsou (na rozdíl od ZSU) dočasné.

Otázka po obsahu DNÚ tedy z ní následovně: Jaké dočasné situace či stavy běžně nastávají při ublížení na zdraví a nejde přitom o bolesti?

Každý, kdo se doma nebo v nemocnici zotavoval např. z nějakého úrazu, zná na tuto otázku odpověď. Ano, větší či menší bolesti pociťuje každý, nicméně často jsou poškozenými mnohem více vnímány zásahy úrazu a s ním související léčby do jejich běžného života. Do doby opětovné stabilizace jejich stavu nemohou poškození prožívat svůj život tím způsobem, jakým jej prožívali před úrazem. Musejí se též podrobit léčbě a z ní vyplývajícím omezením, nebo dokonce trávit svůj čas v nemocnici. Tolik stručně objektivní stránka věci.

Pak je zde ale též subjektivní aspekt – poškození výše uvedené zásahy logicky pociťují ve své duševní (emoční) sféře, a to více či méně negativně, v závislosti na tom, o co všechno ve svém životě během té doby přicházejí a čemu všemu se musejí podrobit. Mohou též mít oprávněné obavy o své zdraví, v případě těžkých úrazů též o svůj život. Ze zpětného pohledu jde o dočasné období, to ale v daném okamžiku nemusí být jasné.

Úraz jsem uvedl jako příklad pro lepší představu, každopádně co platí pro následky úrazů, platí samozřejmě pro následky jakéhokoliv jiného ublížení na zdraví. Z výše uvedeného tedy můžeme vyabstrahovat následující kategorie dalších nemajetkových újem:

1. „Dočasné následky“ (objektivní kategorie)

Pojem „dočasné následky“ (dále též jen „DN“) zde předkládám zcela záměrně, a to jako protiklad pojmu „trvalé následky“, který se v praxi již používá jakožto synonymum pro ZSU. Je zřejmé, že ublížením na zdraví dochází v životě poškozeného pravidelně k dočasným omezením, jež by se dala vyjádřit spojením „nemohou, co mohli, a musejí, co nemuseli“. A nevidím žádný důvod, proč by škůdce měl být (výkladem či jinak) osvobozen z povinnosti tuto objektivně vzniklou újmu poškozenému kompenzovat.

Dočasné následky v sobě nesou v zásadě totéž spektrum omezení jako trvalé následky, mnohdy však v intenzivnější formě, neboť poškozený se teprve podrobuje léčbě a k uzdravení či alespoň stabilizaci jeho zdravotního stavu doposud nedošlo. Proč by tytéž, či dokonce intenzivnější následky neměly být kompenzovány jenom proto, že poškozeného nezatěžují natrvalo?

Pokud má např. pronajímatel smluvní nárok na kompenzaci dočasného omezení jeho vlastnického práva v důsledku užívání jím vlastněné věci jinou osobou (formou nájemného), proč odpírat poškozenému nárok na kompenzaci dočasného omezení jeho života v případě porušení povinnosti ze strany škůdce? Dočasné omezení vlastnického práva jistě není „více“ než dočasné omezení života poškozeného. Navíc nepřiznání kompenzace za takové omezení života poškozeného by bylo v rozporu se sankční povahou deliktní odpovědnosti.

Připomeňme si v této souvislosti základní zásady nového občanského zákoníku i jeho důvodovou zprávu, která při prezentaci těchto zásad zmiňuje ideu Alberta Camuse, že „zákon nepodložený velkými principy je stvořen jen k tomu, aby se překrucoval nebo vnucoval“. Tyto zásady mají přirozeně velký interpretační význam, a to (opět slovy důvodové zprávy) jako „hlavní směrnice pro hledání a poznání skutečné zákonodárcovy vůle“.

Ust. § 3 odst. 2 o. z. stanoví zásadu, že každý má právo na ochranu mj. svého života, zdraví, důstojnosti a soukromí; dále též přiznává zvláštní zákonnou ochranu rodině, rodičovství a manželství. Podle § 3 odst. 1 o. z. chrání soukromé právo důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých, přičemž jediným limitem je nepůsobit bezdůvodně újmu druhým.

Aniž by byl předmětem mého článku detailní rozbor výše uvedených základních zásad, je zřejmé, že nový občanský zákoník na jedno z nejvyšších míst staví právo člověka prožívat svůj život podle svého, v kruhu své rodiny či jiných blízkých lidí, při zachování jeho důstojnosti a soukromí. Jakýkoliv zásah do těchto hodnot je tedy zásahem do základních hodnot chráněných občanským zákoníkem a je třeba jej adekvátně kompenzovat.

K tomu viz též důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku, podle které je myšlenkové ukotvení o. z. „v respektu k osobnosti člověka jako svobodného individua způsobilého žít podle svého a rozhodovat o svých soukromých záležitostech samostatně“, jeho účelem je „umožnit i garantovat svobodné utváření soukromého života“ s tím, že „osu celé úpravy představuje člověk a jeho zájmy“ (zvýraznění doplněno).

I ve světle výše uvedeného lze kategorii dočasných následků ublížení na zdraví dále rozdělit do následujících tří typů:

a) „Ušlé prožívání běžného života“

Říká se, že skvělý život není nic jiného než série dobře prožitých běžných dní. Těžiště lidského života je totiž skutečně v prožívání běžných (všedních) dnů a s nimi spojených pravidelně se opakujících prožitků – např. ranní probuzení vedle životního partnera, společná snídaně s rodinou, vypravení dětí do školy, práce a situace s ní spojené (kontakt s klienty a kolegy, získávání nových zkušeností), vyzvednutí dětí ze školy, společná večeře, pravidelné sportovní aktivity, čtvrteční „pivo“ s kamarády, víkendové výlety s dětmi, návštěvy přátel či širší rodiny a mnohé další aktivity v rámci variability lidského života každého jedince.

Není nutné vytyčovat nějakou ostrou hranici mezi „běžnými“ a „nevšedními“ dny, resp. prožitky, rámcově je však možné říci, že „běžné“ je v tomto kontextu to, co se zpravidla opakuje každý den, týden či alespoň jednou měsíčně. Právě do takto pravidelně se opakujících životních činností zasáhne ublížení na zdraví nejvíce. Život poškozeného „poté“ je najednou přesunut na zcela jinou kolej, jež sice vede (má vést) k úplnému uzdravení, ale za cenu toho, že běžný život prožívaný „předtím“ se dočasně ocitne na odstavné koleji.

b) „Ušlé prožívání nevšedních dnů“

Ačkoliv těžiště lidského života spočívá v prožívání dnů běžných, v lidské paměti většinou zůstávají dny nevšední. Vzpomenete si, co jste dělali před půl rokem? Zřejmě nikoliv, ale kde jste byli na poslední dovolené, to vám asi problémy dělat nebude. Nevšední dny jsou spojeny s prožitky nebo situacemi, které se opakují pouze jednou či několikrát za rok, nebo dokonce ještě vzácněji.

Z těch každoročních událostí to kromě již zmíněné dovolené budou např. vánoční svátky, oslava narozenin (vlastních či blízkých příbuzných), dlouho plánovaná rodinná sešlost, pracovní událost, ke které směřovalo mnohaměsíční úsilí poškozeného, sportovní závody, na které se poškozený dlouhodobě připravoval, či školní besídka, na které vystupoval jeho potomek.

Nevšední dny nastávající méně než jednou ročně mnohdy zahrnují zásadní události v lidském životě, jako je maturita, promoce, svatba, narození dítěte či vnoučete, jeho první den ve škole atd. Může ale též jít např. o oslavu kulatin, plánovanou „životní“ dovolenou či zahraniční stáž.

Pokud poškozený v důsledku ublížení na zdraví o prožití těchto situací přijde, je zcela namístě, aby mu to škůdce kompenzoval. Ano, po uzdravení či rekonvalescenci bude moci poškozený své nevšední dny opět prožívat naplno (ostatně pohybujeme se v kategorii dočasných následků), nicméně možnost prožít již proběhlé události poškozený mít už nebude, maximálně v „náhradním termínu“.

Rozdíl mezi tímto typem dočasných následků a „ušlým prožíváním běžného života“ spočívá též v tom, že posléze jmenovaný typ nastává (možná s výjimkou drobných ublížení na zdraví) prakticky vždy, kdežto „ušlé prožívání nevšedních dnů“ nemusí nutně nastat, jakkoliv i tento typ DN je relativně běžný.

V praxi to samozřejmě bude záviset hlavně na tom, jak dlouhá bude léčba, resp. rehabilitace spojená s daným ublížením na zdraví. Půjde-li o dobu delší než jeden měsíc, bude zmeškání alespoň jedné nevšední události celkem pravděpodobné, ovšem při nepříznivé shodě okolností si lze představit i „propásnutí“ velké události v důsledku jednotýdenní pracovní neschopnosti.

c) Prožívání nepříjemných či obtížných situací

Zatímco u ušlého prožívání běžného života, resp. nevšedních dnů, poškozený o něco pozitivního přichází, v případě tohoto typu DN naopak prožívá (je nucen prožívat) něco negativního, co dále dočasně zhoršuje kvalitu jeho života.

Představte si např., že z důvodu zranění trávíte dva týdny v nemocničním pokoji s chrápajícími spolupacienty, takže se pořádně nevyspíte (český zvyk budit pacienty již v 6 ráno nebo i dříve jenom kvůli měření teploty pomíjím). Z důvodu nehybnosti musíte používat pro malou potřebu nádobu na moč („bažant“), pro velkou potřebu pak podložní mísu, to vše za přítomnosti ostatních pacientů. Pak čekáte, až sestra vašeho bažanta nebo podložní mísu odnese. Případně je v podobné situaci pacient vedle vás a sestra jeho mísu dlouho neodnáší.

Pro někoho to může být až příliš názorný příklad, nicméně právě na takových příkladech si člověk lépe uvědomí charakter prožitků spadajících do tohoto typu dočasných následků. Jde o situace, kdy si poškozený připadá nedůstojně, trapně, poníženě, závisle na cizí pomoci či jinak nepříjemně, případně je vystaven jiným obtížím.

Do tohoto typu DN samozřejmě patří též zhoršení kvality života v důsledku samotné léčby, jako je např. šestiměsíční sádra na noze, vedlejší účinky farmakoterapie (např. nevolnost, zvracení, průjmy či vyrážka na těle), nemožnost přijímat pevnou stravu či striktní dietní omezení.

Může jít též o podstoupení různých nepříjemných vyšetření, jako je rektoskopie či kolonoskopie, vyšetření pohlavních orgánů či magnetická rezonance (kterou mnozí pacienti nesnášejí dobře). Nebo stav, kdy má poškozený zavedenu močovou cévku.

Prožívání nepříjemných či obtížných situací není omezeno pouze na pobyt v nemocnici, neboť i v rámci domácí léčby může poškozený pociťovat důsledky léčby či být vystaven situaci, kdy je např. najednou i v oblasti základních lidských potřeb závislý na pomoci členů rodiny, což ho staví do zcela jiné pozice, než měl předtím.

2. Duševní strádání/negativní emoční stavy (subjektivní kategorie)

U věcí (fyzických předmětů) je logické uvažovat toliko o tom, že nemohly být dočasně užívány v souladu s jejich obvyklým účelovým určením nebo že naopak byly užívány jiným než obvyklým způsobem. Člověk však není mechanický stroj, ale tvor obdařený psychikou a s ní spojenými emocemi. Lidský život bez emocí by byl pouhým existováním, neboť jsou to právě emoce, které životu dodávají barvy. Každý si jistě přeje, aby to byly barvy jasné a zářivé, v případě ublížení na zdraví je tomu ale většinou naopak.

Shora specifikovanou objektivní kategorii dočasných následků je proto nutné doplnit o subjektivní kategorii dalších nemajetkových újem spočívajících v duševním strádání, resp. negativních emočních stavech.

Pojem „duševní strádání“ na tomto místě zmiňuji z důvodu, že jde o termín užívaný v právní praxi před rekodifikací i po ní, tedy kvůli terminologické návaznosti. Mnou používané spojení „negativní emoční stavy“ (dále též jen „NES“) však pokládám za výstižnější, neboť podle mého názoru lépe vyjadřuje podstatu toho, co poškozený pociťuje (negativní emoce či pocity), jakož i skutečnost, že může jít o celé spektrum různých negativních emocí či pocitů o různých intenzitách, nikoliv jen „jedno strádání“.

Pojem NES tedy v sobě jakožto nadmnožina zahrnuje ostatní pojmy používané v tomto kontextu, ať již jde o „duševní strádání“ zmíněné výše, „duševní útrapy“ ve smyslu § 2956 o. z., či v literatuře zmiňovanou „psychickou bolest“. A jak bylo výše již naznačeno, v rámci pojmu NES se „emočními stavy“ rozumějí emoce i pocity, neboť mezi oběma slovy v češtině ne­existuje ostrá hranice a některé stavy se jazykově připínají spíše k emocím (strach, hněv) a jiné spíše k pocitům (zmar, ponížení).

Negativní emoční stavy jsou v kontextu ublížení na zdraví vždy odrazem nějaké objektivní reality, od které tyto stavy nelze uměle oddělovat. Právě negativní emoční stavy poškozený přirozeně (a pojmově) pociťuje ve své duševní sféře nejvíce, na rozdíl od pouhého rozumového vnímání toho, co tyto stavy objektivně vyvolalo.

Rozdělení dalších nemajetkových újem na (objektivní) dočasné následky a (subjektivní) negativní emoční stavy je proto v tomto článku uvedeno pouze za účelem klasifikace pestrého obsahu DNÚ. V rámci dalších nemajetkových újem by objektivní i subjektivní kategorie samozřejmě měly být posuzovány komplexně, bez umělého oddělování objektivní a subjektivní stránky věci.

Pro účely kompenzace DNÚ lze kategorii negativních emočních stavů rozdělit do dvou základních typů:

 a) NES spojené s vnímáním ublížení na zdraví jako takového

Zde za účelem vyloučení jakýchkoliv pochybností začnu netradičně tím, co do tohoto typu NES nepatří. Jsou to negativní emoční stavy vyvolané bolestmi. Bolesti jsou zavedenou a svébytnou kategorií nemajetkové újmy, kompenzovanou separátně. A je zřejmé, že jakákoliv fyzická bolest je neoddělitelně spjata s negativními emočními stavy jí způsobenými – bylo by proto absurdní „vytrhávat“ NES spojené s bolestmi od kompenzace bolestí a podřazovat je do kategorie DNÚ. Obdobně neadekvátní by ovšem bylo odškodňovat v rámci bolestného negativní emoční stavy, které bolestmi nijak vyvolané nejsou.

Duševní strádání spojené s fyzickými bolestmi je proto vhodné i nadále odškodňovat v rámci bolestného, podobně jako jsou NES spojené s trvalými následky kompenzovány v rámci ZSU. Ostatní negativní emoční stavy spojené s ublížením na zdraví je však přirozeně nutné odčinit v rámci „zbytkové“ kategorie dalších nemajetkových újem.

Nyní zpět k pojmu „NES spojené s vnímáním ublížení na zdraví jako takového“. Spadají pod něj negativní emoce a pocity zapříčiněné vznikem a samotnou existencí ublížení na zdraví, včetně jeho vývoje v čase (např. protahování doby léčby, komplikace během léčby). Tyto negativní emoční stavy vznikají z příčin odlišných od bolestí a nezávisle na nich; bolesti mohou tyto stavy toliko sekundárně modulovat, ať již v pozitivním, či negativním smyslu (silné bolesti zhoršovat, pouze mírné bolesti či jejich absence naopak zlepšovat).

Již samotný vznik ublížení na zdraví, resp. uvědomění si tohoto stavu, může u poškozeného vyvolat psychický šok (trauma), kdy je během velmi krátkého časového období konfrontován se zcela novou situací ohledně svého zdravotního stavu. Jde ve své podstatě o intenzivní prožívání více emocí najednou, např. pocitu bezmoci, zranitelnosti, blízkosti smrti, jakož i strachu či obav o zdraví nebo o život. Prožívání těchto emocí může být ještě umocněno tím, že poškozený dlouho čeká na potřebnou pomoc, případně byl ponechán zcela „napospas osudu“.

Nejde však pouze o prvotní reakce poškozeného, ale též (v mnohých případech zejména) o emoční stavy následné. Např. vážný úraz způsobený nezaviněnou dopravní nehodou může u poškozeného vyvolávat zlost, hněv či naštvanost („Proč se to muselo stát zrovna mně? Co jsem komu udělal? Proč mám vážné zranění já, a ne ten, kdo nehodou způsobil?“), stejně jako strach, obavy, nejistotu či úzkost, směřované v této fázi zejména ke kvalitě budoucího života („Budu vůbec moci chodit? Nebude ze mne mrzák?). Častý je též smutek či lítost nebo pocit zmaru či beznaděje („Všechno je v háji. Teď už nemá nic cenu. Už mi je to všechno jedno.“). Tyto pocity se mohou i postupně střídat, v závislosti na momentálním duševním rozpoložení poškozeného.

Tyto emoční stavy se obvykle zintenzivňují či znovu objevují též při dočasném zhoršení zdravotního stavu, při novém či opětovném výskytu přidružených obtíží, nutnosti dalších léčebných zákroků, prodlužování délky terapie nad původní očekávání či při jiných komplikacích léčby. Typické jsou v tomto ohledu pocity zmaru a beznaděje, zejména pokud se původně nadějně se zlepšující stav náhle nebo opět zhorší („Už to vypadalo nadějně a teď je to zase v háji. Mně není souzeno se z toho vyhrabat. Kašlu na to, bude ze mě doživotní mrzák.“). Projevit se mohou opět obavy a strach o další vývoj zdravotního stavu.

Na výše uvedených příkladech je zřetelné, jak odlišné jsou tyto negativní emoční stavy od NES vyvolaných bolestmi. Vážný úraz jistě způsobí bolesti a s nimi spojené NES (obojí kompenzované v rámci bolestného), ale mnohem intenzivnější může být strach poškozeného, že už nikdy nebude moci chodit. Pokud se pacient postupně uzdravuje a najednou se dozví, že je nutná reoperace, i nové bolesti spojené s re­operací budou odškodněny prostřednictvím bolestného, mnohem silnější než fyzická bolest však může být pacientova frustrace nad tímto nepříznivým vývojem nebo jeho strach, že se operace znovu nepovede a on se nikdy plně neuzdraví.

Pokud těhotná matka uklouzne na neupraveném chodníku a způsobí si četná poranění, výrazně silnější než jakákoliv bolest bude její strach o osud nenarozeného dítěte. Bude-li otec od rodiny při ochraně slabšího kolegy vážně zraněn během potyčky s útočníkem, může jakoukoliv jeho fyzickou bolest přebít strach, že skončí v invalidním důchodu a nebude se moci postarat o rodinu.

Obdobných příkladů by bylo možné uvést desítky a bylo by jim společné, že negativní emoce a pocity v nich nejsou v příčinné souvislosti s fyzickou bolestí, ale s vnímáním ublížení na zdraví jako takového, ať již jde o aktuální stav poškozeného, či potenciální důsledky ublížení na zdraví pro budoucnost poškozeného. Emoce, jako je zlost, naštvání či frustrace, totiž může člověk prožívat, i když žádnou fyzickou bolest nepociťuje, např. v situaci, kdy mu vandal baseballovou pálkou zničí jeho automobil. Pálka přeci nezasáhla majitelovo tělo, aby cítil nějakou fyzickou bolest. Proč tedy pod bolestné podřazovat emoční stavy, které bolestí nebyly vyvolány?

b) NES spojené s vnímáním dočasných následků

Škála emocí a pocitů spojených s dočasnými následky je ještě širší než u vnímání ublížení na zdraví jako takového, byť ne vždy budou tyto emoční stavy tak intenzivní.

Ušlé prožívání běžného života, resp. nevšedních dnů, může u poškozeného vyvolat např. naštvanost („Místo povídání si s dětmi tady poslouchám kecy starejch dědků. Tento víkend jsem mohl být s rodinou na výletě, a místo toho tvrdnu v nemocnici.“), vztek („Dneska večer jsem mohl být s kamarády na pivu, místo toho tady sedím nad nemocniční šlichtou.“) nebo zlost či hněv („Já se jako blbec připravuji čtyři měsíce na ten půlmaraton, a všechno to přišlo vniveč. Na tom projektu v práci jsem tu špinavou práci oddřel já, a teď všechnu smetanu slízne kolega.“).

Z obdobných příčin mohou u poškozených nastávat též emoční stavy, jako je smutek či lítost („Tak první kulatiny vnučky budou beze mne, a já se tolik těšila. Já jsem s dcerkou tolik cvičila na tu její besídku, a teď ji promeškám.“) nebo obavy a nejistota („Jak to beze mne doma zvládnou? Jak to budou snášet děti, že jim nebude mít kdo vařit?“).

Mnozí poškození pak špatně snášejí pobyt v nemocnici jako takový či pociťují jakýsi generalizovaný stesk po domově, aniž by se v myšlenkách zaobírali jednotlivými událostmi, o které přicházejí.

Negativní emoční stavy spojené s ušlým prožíváním běžného života, resp. nevšedních dnů, samozřejmě nejsou vázány jenom na pobyt v nemocnici, ale mohou se (byť většinou v menší míře) projevovat i při domácím léčebném režimu, kdy si poškozený uvědomuje, o co všechno za zdmi domova přichází a že není schopen fungovat jako plnohodnotný člen domácnosti.

Tolik pokud jde o NES vyvolané ušlým prožívání běžného života, resp. nevšedních dnů, ať již v nemocnici, či při domácí léčbě. Pokud jde o dočasné následky spočívající v prožívání nepříjemných či obtížných situací, ty mohou typicky vyvolávat např. naštvanost, vztek či zlost („Už týden jsem se kvůli tomu chrápání nevyspal, proč nás ještě k tomu budí tak brzo? Jak dlouho mi ještě bude blbě z těch léků, co do mě cpou?“).

Půjde však i o jiné NES – kupř. nemožnost vykonávat základní životní potřeby bez asistence další osoby v poškozeném často vyvolává též pocit ponížení, trapnosti či studu („Je mi tak trapně, nejradši bych se někam zakopal. Proč sestra už tu mísu dávno neodnesla? Hlavně aby teď nikdo nepřišel na návštěvu.“), případně pocit zmaru či naštvání („Tak do toho všeho jsem se ještě osypal. Tohle hrozné vyšetření by měl absolvovat ten, kdo mi to celé způsobil, a ne já.“).

I v těchto případech se uvedené emoce a pocity nevyskytují pouze při nemocničním pobytu, ale též v rámci domácí péče, kdy roli ošetřovatele většinou přebírá člen rodiny. Trvá-li tato domácí péče delší dobu (v řádech týdnů až měsíců), mohou se u poškozeného projevit též pocity sníženého sebevědomí („Co jsem to za hlavu rodiny, vždyť jsem teď všem na obtíž? Musejí se o mne starat jak o malé dítě, už nikdy nebudu mít doma takovou autoritu.“).

Podobně jako v případě negativních emočních stavů spojených s vnímáním ublížení na zdraví jako takového jsou i příčiny NES spojených s vnímáním dočasných následků zásadně nezávislé na fyzických bolestech. V důsledku ublížení na zdraví je totiž poškozený dočasně omezen v prožívání svého dosavadního života (a naopak nucen podstupovat nepříjemné či obtížné situace) bez ohledu na to, zda přitom současně pociťuje fyzické bolesti. Případné bolesti a jejich intenzita mohou výsledný duševní stav poškozeného pouze dále dotvářet, podobně jako jej ovšem dotváří mnoho jiných aspektů.

Kompenzace jednoho z důsledků ublížení na zdraví (fyzických bolestí a s nimi spojených NES) tudíž z logiky věci nemůže mít žádný vliv na kompenzaci jiných jeho důsledků, ať již jde o dočasné následky a s nimi spojené NES, či další nemajetkové újmy obecně. Obdobně je tomu ostatně též u náhrady majetkových újem (škod) při ublížení na zdraví, kdy např. kompenzace nákladů spojených s péčí o zdraví nijak nelimituje právo poškozeného na náhradu za ztrátu na výdělku či na důchodu.

Závěr

Jak je z výše uvedeného přehledu patrné, další nemajetkové újmy jsou velmi bohatou kategorií nemajetkových újem, které při ublížení na zdraví vznikají. Jde o kategorii, která před rekodifikací „de iure“ neexistovala, a proto její odškodňování za účinnosti předchozího občanského zákoníku prakticky vůbec neprobíhalo. Zavedení institutu DNÚ je tedy pro poškozené bezpochyby jedním z pozitivních přínosů nového občanského zákoníku, a to s velkým potenciálem. Jak však na tuto kategorii nahlíží komentářová literatura, a hlavně Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví? A v jaké výši DNÚ odškodňovat? To bude předmětem mých příštích dvou článků.

 

Autor MUDr. Mgr. Daniel Mališ, LL.M., je advokátem AK Mališ Nevrkla Legal a působí na PF UK v Praze.

 

---

[1] Šlo o § 3 odst. 1 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen „náhradová vyhláška“), který pro odškodnění ztížení společenského uplatnění požadoval, aby šlo o „následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu“.

[2] Viz např. P. Vojtek in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala a kol.: Občanský zákoník, Komentář, Svazek VI. (§ 2521-3081), Wolters Kluwer, Praha 2014, komentář k § 2958, bod 11, str. 1108-1109.

[3] D. Mališ: „Zásady slušnosti“ u občanskoprávní náhrady nemajetkové újmy na zdraví – jak postupovat při jejich výkladu? Epravo.cz [online] 16. 5. 2017, dostupné z: www.epravo.cz/top/clanky/zasady-slusnosti-u-obcanskopravni-nahrady-nemajetkove-ujmy-na-zdravi-jak-postupovat-pri-jejich-vykladu-105903.html.