Míra důkazu a důkazní břemeno v kontextu hodnocení důkazů v soudní praxi

Jan Balarin

Příspěvek je věnován vybraným aktuálním problémům důkazního práva v civilním procesu. Jednak analyzuje speciální vysvětlovací povinnost v praxi českých soudů a naznačuje potenciál jejího vývoje směrem k odpovědnosti za vedení protidůkazu, a jednak poukazuje na judikaturu Soudního dvora EU a zasazuje ji do kontextu neshod mezi Nejvyšším a Ústavním soudem ohledně míry důkazu. Nakonec příspěvek podrobuje kritice tendence Ústavního soudu k ad hoc přístupu k distribuci („obracení“) důkazního břemene, které – bez odpovídající potřeby – znamenají ohrožení potřebné procesněprávní jistoty stran.

Základem úpravy civilněprocesního důkazního řízení je trojice klasických institutů – důkazní břemeno, míra důkazu a volné hodnocení důkazů. Důkazní břemeno znamená úpravu procesní odpovědnosti za to, že rozhodné skutečnosti ve sporu zůstanou neprokázány (non liquet). Zásada volného hodnocení důkazů představuje metodiku přiřazování důkazní hodnoty poznatkům získaným v průběhu důkazního řízení.[1] Míra důkazu pak vyjadřuje potřebnou úroveň (hranici) důkazní hodnoty, kdy má být prokazovaná skutečnost považována za prokázanou a kdy nikoli.

Popsané kategorie spolu z povahy věci souvisejí a jejich kontury nemusejí být a v praxi ani často nejsou ostré. Tento rys se projevuje zejména v otázce volného hodnocení důkazů – ačkoli jde o institut, který je svou povahou komplementární k problematice důkazního břemene a míry důkazu, v praxi nezřídka plní roli jakési sběrné kategorie. To je důsledkem okolnosti, že – na rozdíl od tradičně vytříbené normativní náplně důkazního břemene a míry důkazu – mají pravidla volného hodnocení důkazů směrný a navíc značně diskreční charakter.[2] V důsledku tak můžeme pozorovat, že mnohé aktuální problémy důkazního řízení jsou podřazovány pod institut volného hodnocení důkazů nebo jsou z něj naopak vyčleňovány více na základě pragmatických než procesně korektních kritérií (rozuměj: podle toho, zda je žádoucí, aby o té které otázce rozhodl soud v rámci své diskrece). Nerespektování správných teoretických východisek ovšem může vést k nežádoucím strukturálním důsledkům a deformacím v navazující rozhodovací praxi.

Předmět zkoumání

V tomto příspěvku se pokusím poukázat na některé aktuál­ní problémy z české soudní praxe (ale nejen z ní), kdy se volné hodnocení důkazů střetává s instituty důkazního břemene, resp. míry důkazu, a kdy správná klasifikace řešených procesních otázek hraje roli pro další vývoj rozhodovací praxe. Budu se zabývat problematikou vysvětlovací povinnosti strany nezatížené důkazním břemenem (sekundární břemeno tvrzení) a jejím dynamickým vývojem; na některých předmětech řízení, se kterými soudy v poslední době přicházejí do styku, se stále více ukazuje, že rozsah a následky nesplnění vysvětlovací povinnosti nejsou pouze jedním z faktorů, ke kterým by mělo být přihlíženo v rámci hodnocení důkazů, nýbrž je třeba, aby se procesní odpovědnost strany zatížené vysvětlovací povinností projevovala důrazněji.

Dále poukáži na fenomén prima facie důkazu a jeho návaznost na míru důkazu. Důsledné rozlišení mezi otázkou hodnocení nepřímých důkazů a mírou důkazu je zřejmě klíčem i k doktrinálnímu sporu mezi Nejvyšším a Ústavním soudem o tom, k jaké jistotě má soud dospět při hodnocení důkazů. Poukáži na aktuální rozsudek Soudního dvora EU ve věci Sanofi Pasteur MSD SNC.[3] Nakonec se dotknu problematiky důkazního břemene v kontextu skutkových domněnek na pozadí nedávného nálezu Ústavního soudu ve věci „Vila Milada“.[4]

Speciální vysvětlovací povinnost (sekundární břemeno tvrzení) 

Přístup Nejvyššího soudu

Nejvyšší soud se v nedávné době poměrně úspěšně vypořádal s problematikou tzv. sekundárního břemene tvrzení. Zřejmě první judikaturní zmínka o této problematice sice patří Ústavnímu soudu,[5] který odkazuje na práce J. Macura o důkazním břemenu a kompenzaci informačního deficitu stran v civilním soudním řízení,[6] která zase navazuje na německou doktrínu. Nicméně je fakt, že sekundární břemeno tvrzení v podobě specifické vysvětlovací povinnosti strany nezatížené důkazním břemenem se v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu od roku 2011 etablovalo.

Podle Nejvyššího soudu „v některých případech strana zatížená důkazním břemenem […] objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese ales­poň ‚opěrné body‘ skutkového stavu, a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost proti­strany; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila.“[7] Jedná se o případy objektivního (tzn. nezaviněného) informačního deficitu strany, kterou tíží důkazní břemeno. Zdůrazňuje se, že důsledkem vysvětlovací povinnosti není obrácení důkazního břemene ohledně předmětných skutečností na stranu, která vysvětlovací povinnost nesplnila, nýbrž možnost hodnocení důkazu v neprospěch strany, která tuto povinnost nesplnila.[8] K obdobným závěrům Nejvyšší soud dospěl v souvislosti s ediční povinností strany nezatížené důkazním břemenem.[9] Existence popsané vysvětlovací povinnosti podle Ústavního soudu vyplývá z procesního principu rovnosti zbraní, a proto má dokonce ústavněprávní rozměr.[10]

Procesně-teoretická východiska

Tato rozhodovací praxe je jistě správná. Jestliže druhá strana dostojí své speciální vysvětlovací povinnosti, je opět na straně první, aby unesla důkazní břemeno; tedy především musí na základě získaných informací navrhnout odpovídající důkazy, případně důkazy ohledně toho, že informace získané od protistrany nejsou pravdivé.[11] To je obecný pohled. Jakým způsobem se má ale projevit v hodnocení důkazů, jestliže strana nesplní svou speciální vysvětlovací povinnost?

Procesní teorie, na tomto místě zejména reprezentovaná J. Macurem, zaujímá rezervovaný přístup – následky nesplnění vysvětlovací povinnosti se mají projevit výhradně v hodnocení důkazů, tedy soud o nich má volnou úvahu, a tudíž v rámci své diskrece, která podléhá instančnímu přezkumu pouze v omezeném rozsahu. J. Macur hovoří o odmítnutí podání vysvětlení nebo podání nepravdivého vysvětlení jako o „velmi významném důkazu ve prospěch skutkového tvrzení druhé strany, neboť nelze rozumně předpokládat nic jiného než vážné obavy procesní strany, že by poskytnuté pravdivé vysvětlení výrazně prospělo procesnímu postavení druhé strany“.[12] Tímto argumentem se ovšem J. Macur svému přístupu zároveň poněkud zpronevěřuje, protože indikuje (nebo snad dokonce presumuje?) důkazní sílu nepodání vysvětlení, resp. podání nepravdivého vysvětlení. Do podobné „pasti“ se chytají i jiní autoři. Např. K. Svoboda hovoří v daném kontextu o tom, že „soud uvěří skutečnostem, které žalobce sice neprokázal, ale které jsou s ohledem na osvědčená fakta alespoň pravděpodobné“.[13] Předepisování, čemu má soud uvěřit, ale přece není atributem volného hodnocení důkazů.

Při analytickém pohledu na problematiku sekundárního břemene tvrzení je podle mého názoru zřejmé, že jde především o otázku, která je součástí komplexního tématu konkrétního (subjektivního) důkazního břemene.[14] Typické případy, kdy sekundární břemeno tvrzení dochází uplatnění, jsou následující:

  •  dokazující strana přednese konkrétní (substancované) tvrzení, chybějí jí však údaje nezbytné k důkazním návrhům (např. čísla bankovních účtů[15] nebo adresy svědků),
  • dokazující strana přednese přibližné tvrzení, které podpoří důkazy (obvykle indiciemi, případně v návaznosti na skutkovou domněnku), jejichž výsledkem je pravděpodobnost vzhledem k dokazovanému skutkovému stavu,
  • protistrana popírá tvrzení dokazující strany, aniž by je řádně substancovala, a to obvykle v návaznosti na nepřímé důkazy předložené stranou zatíženou důkazním břemenem, které však nestačí k dosažení potřebné míry důkazu,
  • protistrana nesplní svoji ediční povinnost.

Ve všech popsaných případech jde buď o přímou identifikaci důkazů, nebo o konkrétní substanciaci, ze které se budou důkazní návrhy podávat. V této podobě je hranice mezi plněním vysvětlovací povinnosti (substanciací) a odpovědností za vedení důkazu jen zcela formální. Tento závěr se do určité míry podává i z judikatury Nejvyššího soudu, který v popisné rovině přistupuje k pojetí vysvětlovací povinnosti velmi střízlivě, ale na druhou stranu např. dává následující právní větu: „Jestliže se […] prokáže, že v průběhu existence společného jmění manželů byly [vynaloženy investice do výlučného majetku], nastoupí vysvětlovací povinnost investujícího manžela, který má k dotazu soudu sdělit a případně i prokázat původ prostředků, které vynaložil. Jestliže neprokáže, že šlo o jeho výlučné prostředky, přihlédne k tomu soud při hodnocení důkazů.“[16] Nejvyšší soud tak ostentativně spojuje vysvětlovací povinnost s odpovědností za prokázání tvrzených skutečností.

Samozřejmě že tímto přístupem nedochází k popření základního pravidla non liquet, tedy k obrácení důkazního břemene. Nicméně nelze nevidět, že pokud již soud přistoupí k uložení speciální vysvětlovací povinnosti, má to – podle interpretace zastávané Nejvyšším soudem – za následek přenesení odpovědnosti za další vedení důkazu (přesněji řečeno: protidůkazu) na stranu, které byla vysvětlovací povinnost uložena. Zopakujme, že předpokladem uložení vysvětlovací povinnosti podle judikatury Nejvyššího soudu není pouze informační deficit strany zatížené důkazním břemenem (a odpovídající informační dostatečnost druhé sporné strany), ale také zvýšená pravděpodobnost skutkových tvrzení odůvodňujících uložení vysvětlovací povinnosti (což musí být nepochybně ověřeno dokazováním). Jestliže tedy strana zatížená důkazním břemenem splní předpoklady pro aplikaci vysvětlovací povinnosti a jestliže druhá strana této povinnosti nedostojí, tzn. nepředloží substancované vysvětlení, a v důsledku také relevantní protidůkaz, ač tak učinit mohla, bude soud zpravidla muset (a nikoli jen moci) hodnotit existující důkazy v její neprospěch.[17] Jinak by jeho postup postrádal logickou konzistenci a nesplnění vysvětlovací povinnosti účinnou sankci.

Interpretace

Z řečeného však lze podle mého názoru zároveň učinit úsudek, že nesplnění vysvětlovací povinnosti není pouze faktorem (jedním z faktorů), který vstupuje do mentálního procesu soudce při hodnocení důkazů, nýbrž umožňuje a předpokládá založení rozhodnutí na nižší než standardní míře důkazu (tzn. než na subjektivním přesvědčení soudce o pravdivosti skutkového stavu), konkrétně na tom, že soudce hodnotí skutková tvrzení strany zatížené důkazním břemenem jako pravděpodobná, nikoli tedy že je nutně přesvědčen o jejich pravdivosti. To je adekvátnější a procesně účelnější úvaha než fingování, že nesplnění vysvětlovací povinnosti představuje důkaz o nepravdivosti procesní obrany, jak popsáno výše. Zmírnění požadavků na unesení důkazního břemene je odůvodněno procesně-sankčním aspektem rozhodnutí vůči straně, která nedostála svému sekundárnímu břemenu tvrzení. Je pravda, že v praxi se budou běžně vyskytovat nikoli černobílé případy, kdy uložená vysvětlovací povinnost sice nalezne u povinné strany určitou odezvu, avšak odezvu nikoli uspokojivou, a pak bude na soudu, aby formou své úvahy hodnotil věrohodnost tvrzení povinné strany, proč nemůže vysvětlovací povinnosti uspokojivě dostát, ale to na výše popsaném závěru nic nemění.[18]

Tyto úvahy jsou podstatné proto, že sekundární břemeno tvrzení se vyděluje z obecného pravidla součinnosti stran se soudem, důsledkem jehož porušení je nanejvýš procedurální sankce ve smyslu § 132 o. s. ř. části věty za středníkem (soud při hodnocení důkazů „pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci“) směrem ke skutečné odpovědnosti za předložení protidůkazu. Tento posun zároveň umožňuje naplnit sekundární břemeno tvrzení novým obsahem – legitimizovat to, co je již delší dobu zřejmé, tedy že ratiem „vysvětlovací povinnosti“ není jen podání vysvětlení, nýbrž také (a možná především) předložení protidůkazu.

Německý Spolkový soudní dvůr (BGH) a problematika filesharingu

Věc lze (a fortiori) demonstrovat na současné rozhodovací praxi německého Spolkového soudního dvora (BGH) v souvislosti s porušováním autorských práv prostřednictvím sítě internet (zejména tzv. filesharing).

V první věci, ve které se Spolkový soudní dvůr touto problematikou zabýval („Sommer unseres Lebens“), došel k závěru, že „je-li chráněné dílo zpřístupňováno veřejnosti z IP adresy, která je k předmětnému okamžiku přidělena určité osobě, pak se uplatní skutková domněnka odpovědnosti této osoby za porušení autorského práva. Z toho se podává sekundární břemeno tvrzení majitele přípojky, který tvrdí, že porušení autorského práva se dopustila jiná osoba.“[19] Případy tohoto typu obvykle představují – na rozdíl od výše popsaných typických situací, kdy sekundární břemeno nalézá uplatnění – procesní stav, kdy žalobce není s to předložit žádné tvrzení ani důkaz ohledně toho, kdo přípojku k internetu v daném čase skutečně užíval. Spolkový soudní dvůr tento deficit překonává uplatněním skutkové domněnky. Rozhodnutí věci tedy v rozhodujících ohledech závisí na tom, jakým způsobem žalovaný splní svou vysvětlovací povinnost.

Po věci Sommer unseres Lebens následovalo několik obdobných dalších případů, ve kterých BGH objasňoval rozsah sekundárního břemene tvrzení (byť ne zcela konzistentně).[20] Jedná se zejména o otázku konkrétnosti podaného vysvětlení s ohledem na případnou potřebu, aby strana zatížená sekundárním břemenem tvrzení provedla šetření nezbytná za účelem zjištění odpovědné osoby (není-li jí tato osoba bez dalšího známa), a dále, do jaké míry je uložení vysvětlovací povinnosti slučitelné s ústavní ochrannou rodinného života (měly-li by být vysvětlovací, resp. související vyšetřovací povinností dotčeny osoby žalovanému blízké). V aktuálním rozhodnutí ve věci Loud však Spolkový soudní dvůr konstatuje, že „[…] majitel přípojky je v rámci toho, co je únosné, povinen provést šetření a sdělit, jaké poznatky přitom získal o okolnostech případného protiprávního jednání. Nestačí přitom paušální tvrzení pouze teoretické možnosti přístupu třetí osoby žijící v domácnosti k internetové přípojce. Majitel přípojky je naopak povinen pochopitelným způsobem přednést, které osoby s ohledem na uživatelské chování, znalosti a schopnosti, stejně jako časové souvislosti měly příležitost spáchat předmětné protiprávní jednání bez vědomí a přispění majitele přípojky.“[21]

Pojetí vysvětlovací povinnosti v judikatuře Spolkového soudního dvora tedy nabírá na intenzitě, a to takovým způsobem, že sekundární břemeno tvrzení lze čím dál tím méně ztotožňovat s pouhým zpochybněním předpokladů uplatnění skutkové domněnky v rovině procesních přednesů.

Problém nediferencované míry důkazu 

Prima facie důkaz jako projev skutkové domněnky 

Zajímavé na popsaných případech je i zmíněná okolnost, že Spolkový soudní dvůr spojuje aplikaci sekundárního břemene se skutkovou domněnkou. Byť se vazba těchto dvou kategorií nabízí, není pojmová.[22] Německá rozhodovací praxe otevírá (a to systematicky zřejmě správně) širší možnosti využití heuristických nástrojů ke zjištění skutkového stavu či alespoň jeho aproximaci, je-li zjištění na úrovni praktické jistoty z povahy věci ztíženo. Pojem skutková domněnka jako takový je sice zdrojem rozsáhlé kritiky ze strany teorie,[23] v judikatuře si však zachovává svůj argumentační význam.[24] Důvodem je zřejmě to, že kategorie „skutkové domněnky“ má v obecném chápání skutkově-empirický základ, který se v normativní rovině důkazních pravidel může projevit různě (např. jako pravděpodobnostní úsudek, který odůvodní aplikaci sekundárního břemene tvrzení), nebo také nijak (protože přímo založí přesvědčení soudce o pravdivosti dokazované skutečnosti).

Jedním z takových procesně-normativních projevů skutkové domněnky je tzv. prima facie důkaz (Anscheinsbeweis).[25] Jedná se o prostředečnou formu důkazu,[26] která je založena na prokázání skutkových okolností (skutkového stavu), jež v souladu s obecnou životní zkušenosti ukazují na určitou příčinu nebo průběh, které jsou rozhodující pro to, aby nastoupil určitý výsledek. Prima facie důkaz představuje sice plný důkaz, na základě kterého je možné rozhodnout ve prospěch strany zatížené důkazním břemenem, ale k jeho negování není třeba důkazu opaku, nýbrž postačí protidůkaz toho, že existuje reálná možnost, že se věci odehrály jinak než presumovaným způsobem.[27]

České soudní praxi je prima facie důkaz v tomto smyslu neznámý, stejně jako jakkoli strukturovaný přístup k otázce míry důkazů. To vede k nedorozuměním, jako je konflikt mezi Nejvyšším a Ústavním soudem, kterého jsme svědky v posledních letech.

Míra důkazu v praxi obecných soudů 

Pokud jde o míru důkazu, aktuální znění o. s. ř. totiž – na rozdíl od minulosti – nestanoví žádné konkrétní směrnice ve smyslu požadavku pravdivosti (v objektivním či subjektivním smyslu), pravděpodobnosti či korespondence skutkových zjištění se skutečností.[28]

Bez ohledu na to soudobá rozhodovací praxe českého Nejvyššího soudu přistupuje k otázce míry důkazu striktně.[29] V roce 2014 bylo judikováno, že „skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); [jde-li o skutečnost prokazovanou nepřímými důkazy] nestačí, že lze usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost).[30]

Tomuto rozhodnutí přitom předcházela další, která se týkala především posuzování otázky, zda určitá osoba jednala v duševní poruše (a tedy zda právní jednání, které učinila, je platné). Nejvyšší soud konstatoval, že „je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu ve smyslu § 132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení [o neplatnosti právních úkonů]“.[31] Dále bylo judikováno, že „výsledek důkazní verifikace […] musí […] představovat nikoli možný či pravděpodobně možný skutkový stav, nýbrž musí bezpečně představovat zjištěný skutkový stav bez jakéhokoli náznaku pravděpodobnosti […]. Přece jsou-li (byť nepatrné) pochybnosti o skutkových okolnostech, které jsou jinak identické se skutkovými okolnostmi předpokládanými v hypotéze příslušného pravidla chování (právní normy), nelze za této (nejisté) skutkové konstelace vůbec uvažovat o aplikaci předmětné právní normy na takto zjištěný skutkový stav věci […]. Soud tedy může přistoupit k aplikaci dané právní normy až v situaci, kdy zjistí relevantní skutkový stav, nikoli za procesní situace, kdy sám (implicite) připouští určitou míru nesprávnosti takového skutkového zjištění.“[32] V jiném rozsudku pak Nejvyšší soud požaduje, aby důkazy „zcela jasně a nezvratně“ prokazovaly tvrzené skutečnosti.[33]

Tato rozhodovací praxe Nejvyššího soudu si pochopitelně zasluhuje kritiku, byť není černobílá – podkladem rozhodnutí byl vždy určitý důkazní konglomerát, v jehož souvislostech judikát nevyznívá nelogicky. Nejvyšší soud klade důraz na hodnocení důkazů ve vzájemných souvislostech, jeho postup a vnitřní logiku.[34] Podle Nejvyššího soudu není možné rozhodnout o tom, že určitá osoba jednala v duševní poruše, výhradně na základě znaleckého posudku z oboru psychiatrie, jehož závěrem je pouhá pravděpodobnost takové poruchy (byť vysoká). Pokud ovšem k tomuto důkazu přistoupí důkazy další (a to i takové, jejichž hodnocení může být do značné míry subjektivní, např. svědecká výpověď), může soudce nabýt v kombinaci se znaleckým posudkem přesvědčení o pravdivosti tvrzení o duševní poruše. To vyznívá na jednu stranu racionálně, na druhou stranu vzniká otázka poměru této koncepce k subjektivní teorii důkazního standardu. Proč by soudce nemohl nabýt přesvědčení o pravdivosti skutkových tvrzení pouze na základě pravděpodobnostního znaleckého posudku, jestliže z celkového kontextu věci se tento postup jeví jako odůvodněný (a jestliže ho soud odpovídajícím způsobem odůvodní)?

Přístup Ústavního soudu a další vývoj 

Proti rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se vymezil v roce 2014 Ústavní soud, který – v návaznosti na ústavní stížnost proti jednomu z typických výše popsaných rozsudků Nejvyššího soudu (předmětem řízení bylo posuzování, zda osoba, která podepsala směnku, jednala v duševní poruše) – prohlásil dosavadní praxi za nereflektující „reálně existující těžkosti při dokazování“ a za protiústavní.[35] Důvodem bylo jednak ústavní subjektivní právo na ochranu majetku (Ústavní soud argumentoval „ústavně chráněným principem právní jistoty a ochrany práv nabytých v dobré víře“) a jednak právo na spravedlivý proces,[36] které se odráží v procesní zásadě rovnosti zbraní, resp. rovnosti příležitostí pro strany sporu, a to i v otázce důkazního břemene.[37] Ústavní soud odkazuje na princip „rovnosti břemen“, který judikoval již v minulosti,[38] stejně jako na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci Metalco Bt. proti Maďarsku,[39] ve kterém bylo uložení nesplnitelného důkazního břemene posouzeno jako porušení zásady rovnosti zbraní.

Do této chvíle lze s kritickými úvahami Ústavního soudu bez výhrad souhlasit. Ústavní soud však na jejich základě dochází ke kontroverznímu vývodu, že „spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude nejlépe dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat. Pro učinění závěru o dosažení této vysoké míry pravděpodobnosti soudy […] musí pečlivě posoudit všechny v tomto ohledu relevantní okolnosti a důkazy“.[40] Kontroverze neshledávám ani tak v tom, že se operuje s pravděpodobností (navíc s pravděpodobností „vysokou“),[41] jako spíše v paušalizaci, které se Ústavní soud dopouští – mohlo by se zdát, že Ústavní soud trvá na odklonu od subjektivního přístupu (tedy od toho, že soudce musí formou svého přesvědčení dojít ke spolehlivému zjištění rozhodných skutečností) směrem k pojetí objektivnímu.[42] Celou věc navíc komplikuje nevhodná formulace, kterou Ústavní soud použil: „vysoká míra pravděpodobnosti prokázání“ – ta implikuje, že „pravděpodobnost“ není faktorem, který přispívá k přesvědčení soudce, nýbrž objektivizovaným hodnotícím kritériem výsledku dokazování.

Toho využil Nejvyšší soud, který v několika téměř identicky argumentovaných rozhodnutích vydaných od roku 2015[43] odmítl přístup Ústavního soudu jako cizí české tradici.[44] Konstatoval, že „je vyloučeno učinit závěr o jednání v duševní poruše na základě předpokladu takové situace, resp. za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci […] neumožňují v uvedeném směru učinit jednoznačný skutkový závěr […]“. Jak patrno, toto konstatování se obrací nejen proti pravděpodobnostnímu hodnocení důkazů jako takovému, nýbrž v obecné rovině i proti důkazu prima facie (byť spíše nevědomky). Na druhou stranu zásah Ústavního soudu měl u Nejvyššího soudu (přes jeho deklarované jednoznačné odmítnutí) přece jen efekt: Nejvyšší soud místo dřívějších výroků, že skutkový stav je potřeba zjistit „bez jakéhokoli náznaku pravděpodobnosti“, užívá podstatně tolerantnější formulaci, totiž že „výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jen tehdy, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti“.[45]

Ústavní soud se k otevřenému požadavku spojení míry důkazu s pravděpodobností dosud zřetelně vrátil pouze jedenkrát (v roce 2015), a to v kontextu posuzování výše náhrady škody („samotná skutečnost, že okolnost je prokázána pouze s určitou mírou pravděpodobnosti, však není v občanskoprávním řízení na závadu a neznamená, že soud má takovou okolnost považovat za neprokázanou“).[46] I jen to ale postačuje k úsudku, že ani Ústavní soud nemíní ze svých pozic vyjádřených v původním nálezu z roku 2014 (I. ÚS 173/13) jednoduše rezignovat a akceptovat přístup Nejvyššího soudu.

Subjektivní přesvědčení soudce a pravděpodobnost 

Přesto, co bylo uvedeno, nemyslím, že by Ústavní soud měl v úmyslu opustit požadavek „přesvědčení“ soudce o prokazovaných skutečnostech. Ohniskem konfliktu mezi oběma vysokými soudními instancemi je spíše otázka „pravděpodobnosti“.

Zatímco Ústavní soud nemá problém s tímto pojmem pracovat (v podobě „vysoké“ pravděpodobnosti), Nejvyšší soud jakékoli úvahy v tomto směru odmítá.[47] Je přitom evidentní, že mezi aktuální argumentací Nejvyššího soudu a přístupem Ústavního soudu není zásadní rozdíl a jde spíše o otázku metodiky. Nejvyšší soud totiž používá formulaci: „jistota (přesvědčení) o tom, že se skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti“. Jde pouze o jinou formu vyjádření myšlenky, která je v podstatě stejná. Zatímco v jednom případě jde o obecně lingvisticko-sémantickou artikulaci, ve druhém o formálně logický přístup, který je ale pouze přibližný a nemá ambice po konkrétní kvantifikaci. Tato úvaha platí samozřejmě pouze tehdy, bude-li pravděpodobnost považována za faktor, na základě kterého si soudce tvoří svůj úsudek (přesvědčení), a nikoli za externí moment, který přesvědčení soudce objektivně zpochybňuje. Jestliže tato podmínka bude splněna, není důvod vylučovat pravděpodobnost jako kritérium, na kterém soudce může postavit své přesvědčení o skutkovém stavu, zvláště s přihlédnutím k tomu, že v praxi se pravděpodobnost v rozhodovacím procesu v podmínkách nejistoty běžně užívá.[48]

To ale nic nemění na potřebě hledat řešení „zákopové války“ mezi Nejvyšším a Ústavním soudem. Jako problematické vidím, že citovaná judikatura netematizuje (a když, tak pouze okrajově) poměr předmětu řízení k hmotněprávně posuzovanému skutkovému základu předmětu sporu. Hraje roli, jakého charakteru jsou skutkové okolnosti, které jsou předmětem řízení, a zda je možné klást je v případě procesní nejistoty k tíži té které strany sporu. Všimněme si např., že pokud výsledek sporu závisí na posouzení duševního zdraví jednající osoby, uplatní se podle platné zákonné úpravy právní domněnka duševního zdraví (podle § 4 odst. 1 o. z.). Před nabytím účinnosti platného občanského zákoníku (tzn. před rokem 2014) sice taková právní domněnka upravena nebyla, ale presumpce duševního zdraví byla stejně namístě jako domněnka skutková.[49] Nejde přitom pouze o skutkové domněnky tohoto typu, nýbrž o komplexní posouzení situace – toho, která ze stran měla nad skutkovým stavem kontrolu nebo od které ze stran bylo možné spíše požadovat obezřetnost, péči či přijetí prevenčních opatření. To je ovšem věc hodnocení důkazů, a nikoli míry důkazu.

Nabízí se tedy otázka, zda Nejvyšší soud svou důslednou judikaturou nezaměňuje problém hodnocení důkazů a míry důkazu, tedy že ve skutečnosti nejde o jistotu nebo pravděpodobnost, nýbrž o to, o čem vypovídají nepřímé důkazy. Mám dojem, že tomu tak je. Jako ilustraci toho, o čem hovořím, uvedu již citovaný prominentní rozsudek Nejvyššího soudu z roku 2014,[50] jehož právní věta zní: „Skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost).“

Předmětem sporu bylo posuzování platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnance z důvodu porušení jeho povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, a to (zjednodušeně řečeno) tím, že měl přidávat do nápojů svých spoluzaměstnanců projímadlo, a tím ohrožovat jejich zdraví. Zaměstnanec delikt nedoznal, byť pro něj svědčila řada indicií. Existovaly však i jiné možnosti, jak mohlo ke škodnímu výsledku dojít. V tomto kontextu se závěr Nejvyššího soudu jeví jako správný (protože přetrvávaly rozumné pochybnosti o tom, že škodu úmyslně způsobil žalovaný, a nebylo možné aplikovat žádnou hmotněprávně založenou okolnost, jejímž důsledkem by bylo, že by se musel vyvinit). Za nepřiléhavou však považuji paušalizující poznámku, že k unesení důkazního břemene nemůže postačovat pravděpodobnost. Přesvědčení soudce může vyhovovat i pravděpodobnostní důkaz, jestliže soudce na základě zkušenostních vět nebo průběhu dokazování (§ 132 část věty za středníkem) své přesvědčení logicky konzistentně zdůvodní.

Tím se zároveň vracím k problematice prima facie důkazu. Nejvyšší soud sice předepisuje (zdánlivě nediferencovaně) velmi vysokou míru subjektivního přesvědčení soudce, nedává však žádná užitečná vodítka, jak potřebné míry přesvědčení dosáhnout. Pokud je mi známo, v judikatuře neexistuje ani návod k tomu, jak má soudce aplikovat komplexnější (vícestupňové) sylogismy či zkušenostní závěry.  

Soudní dvůr EU: Sanofi Pasteur

Tento přístup je ovšem dlouhodobě (v podmínkách moderního civilního procesu) neudržitelný. Problém lze názorně demonstrovat na rozsudku Soudního dvora EU ze dne 21. 6. 2017 ve věci Sanofi Pasteur.[51] Právním základem sporu byla směrnice Rady 85/374/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky. Předmětem sporu byl nárok na náhradu škody na zdraví, kterou poškozený utrpěl v důsledku roztroušené sklerózy, která u něj měla vzniknout v roce 2000 následkem očkování proti žloutence typu B, přičemž výrobcem vakcíny byla společnost Sanofi Pasteur. Byť se roztroušená skleróza u poškozeného rozvinula nepochybně v časové souvislosti s očkováním, neexistoval jednoznačný důkaz o příčinné souvislosti. Přestože v obecném povědomí existovala domněnka o spojení vakcíny s roztroušenou sklerózou, vědecké výzkumy to nepotvrdily ani nevyvrátily. Klíčové závěry Soudního dvora jsou následující:

„Národní pravidla upravující předkládání a hodnocení důkazů nesmějí podkopávat rozdělení důkazního břemene podle čl. 4 směrnice [o odpovědnosti za vadné výrobky] ani – posuzováno obecněji – efektivitu odpovědnostního systému podle směrnice [cit.] nebo cíle sledované legislativou EU prostřednictvím takového systému“ (bod 27). Tímto výrokem tedy Soudní dvůr na úvod legitimizoval svou ingerenci do sféry národních procesních pravidel důkazního řízení.

„Důkazní pravidla, která vylučují jakoukoli aplikaci nepřímých důkazů a stanoví, že za účelem unesení důkazního břemene, o kterém se hovoří v čl. 4 směrnice [o odpovědnosti za vadné výrobky], se po oběti vyžaduje důkaz o medicínském výzkumu svědčící o existenci příčinné souvislosti mezi vadou připisovanou vakcíně a vznikem nemoci, přehlíží požadavky citované směrnice“ (bod 30).

– Odpovědnost lze založit nejen na nepochybném důkazu, nýbrž i na „závažných, určitých a konzistentních důkazech, které zaručí závěr, že – přes důkazy a argumenty předložené výrobcem – vada výrobku se jeví jako nejpravděpodobnější vysvětlení vzniku škody s tím, že vada a příčinná souvislost mohou v takovém případě být rozumně považovány za zjištěné“.[52] Takovou pravděpodobnost je v daném případě (mimo jiné) schopné založit to, že v rodině poškozeného absentuje jakákoli historie dané nemoci a že existuje důkaz o značném počtu hlášených případů nemoci v návaznosti na aplikaci předmětné vakcíny (bod 41).

– Jde o otázku odpovídajícího rozložení rizik mezi poškozeného a výrobce v podmínkách moderní technologické produkce ve smyslu 6 bodu preambule cit. směrnice (bod 32). Nejde však o přesouvání procesní odpovědnosti na stranu výrobce ve smyslu konstruování ne­odůvodněných domněnek v jeho neprospěch (bod 34); výrobci musí být poskytnuta plná možnost předkládat argumenty a důkazy ke zpochybnění výchozí míry pravděpodobnosti (bod 42). Podstatný je „princip ochrany legitimních očekávání, který v konkrétnosti vyžaduje, aby aplikace zákonných pravidel byla pro subjekty práva předvídatelná“ (bod 50).

–  Nelze tedy dovozovat, že by existovala jakási domněnka příčinné souvislosti, kterou by výrobce musel vyvracet. To by v důsledku vedlo k obrácení důkazního břemene a rozporu s čl. 4 směrnice o odpovědnosti za vadné výrobky (bod 54).

Soudní dvůr EU tedy dává zřetelná vodítka, jak postupovat v důkazně obtížných sporech. Není namístě manipulace s důkazním břemenem (a ani snižování potřebné míry důkazu), nýbrž hodnocení důkazů strukturované podle procesně relevantních faktorů skutkového charakteru podávajících se z okolností případu [bod d) výše]. Soudní dvůr EU sice výslovně neartikuluje důkaz prima facie (v zájmu zachování neutrality k jednotlivým národním procesním dogmatikám by to jistě ani nebylo žádoucí), ale přesto je zřejmé, že v rozsudku Sanofi Pasteur MSD SNC jde právě o tuto problematiku, resp. problematiku úzce související. 

Ad hoc distribuce důkazního břemene v aktuální judikatuře

Česká judikatura tento vývoj bohužel dosud reflektuje nedostatečně. Jestliže má Nejvyšší soud tendenci aplikovat prima facie důkaz, nečiní to výslovně; pouze z celkového kontextu argumentace je pak možné seznat, kam směřuje.[53]

Ilustrací budiž věc rozhodnutá 28. 6. 2016, jejímž předmětem byla náhrada škody v souvislosti s hypoxií plodu v průběhu porodu.[54] V řízení chyběla zdravotnická dokumentace, protože předtím došlo k jejímu vyblednutí, když byla vytištěna na termopapíře. Dále bylo prokázáno, že žalobkyně nebyla v průběhu porodu kontinuálně monitorována, ač monitorována být měla. Za této situace Nejvyšší soud obrátil důkazní břemeno proti žalovanému (poskytovateli zdravotních služeb), avšak neaplikoval teorii sekundárního břemene tvrzení, a již vůbec ne důkaz prima facie, nýbrž (v daném kontextu i teoreticky)[55] sporné pravidlo neprokazování negativních skutečností (konkrétně: procesního tvrzení žalobkyně, že hypoxie plodu nebyla zjištěna včas). To v návaznosti na zásadu, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého či protiprávního jednání (nemo turpitudinem suam allegare potest)[56] v souvislosti se znehodnocením (vyblednutím) zdravotnické dokumentace. Přitom situace, kdy škůdce porušil určitou obecnou povinnost péče vůči poškozenému, kterému v dané věcné/časové souvislosti vznikla škoda, je vzorovým skutkově-právním základem pro aplikaci prima facie důkazu. Tento úsudek je pouze posilován faktem nedbalosti na straně žalovaného, v důsledku které došlo ke znehodnocení důkazních prostředků.[57]

V linii naznačené Nejvyšším soudem však pokračuje Ústavní soud a dále ji rozvíjí (dovádí do důsledků). Podle nálezu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17: „v případech medicínských sporů, kdy na straně jedné stojí pacient, tvrdící, že mu protiprávním jednáním poskytovatele zdravotních služeb vznikla újma, a na straně druhé poskytovatel zdravotních služeb, který porušil svou povinnost vést řádně zdravotnickou dokumentaci pacienta, může soud rozhodnout o obrácení důkazního břemene ohledně prokazování (ne)splnění některého z předpokladů odpovědnosti za újmu. Takový postup soudu představuje prostředek ultima ratio a je namístě jen tehdy, když tvrzení pacienta nelze prokázat ani uložením vysvětlovací povinnosti protistraně dle § 129 odst. 2 o. s. ř. Jestliže soud v případech medicínských sporů opomene zvážit důvody pro obrácení důkazního břemene, porušuje tím právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.“

Na první pohled se zdá, že proti tomuto závěru nelze nic namítnout – Ústavní soud postihuje dlouhodobě vnímaný problém, a to – věcně správně – v zájmu slabší (exponované) strany. Potíž je obdobně jako v případě diskutovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 173/13 v tom, jaké řešení Ústavní soud volí a zobecňuje – totiž přenechání distribuce důkazního břemene ad hoc úvaze soudu. Dovoluji si konstatovat, že to není v souladu s potřebami procesní praxe, která předpokládá řešení založená na dostatečně konkrétních procesních normách, které zaručí nezbytnou právní jistotu.[58] Takovou jistotu ve smyslu předvídatelnosti procesního postupu (a to se srovnatelnou mírou zohlednění procesní pozice exponovaných osob) je přitom schopna bez obtíží založit výše nastíněná doktrína prima facie důkazu.

Ústavní soud: „Vila Milada“ a konkrétní důkazní břemeno

Tzv. hájitelná tvrzení 

Pro Ústavní soud je ostatně do značné míry typické, že rea­guje na rigidní (a mnohdy tápavý) přístup obecných soudů – ve chvályhodné snaze postihnout problém důkazně náročných sporů – tím, že nabízí rázná, avšak nekoncepční řešení.

Záležitost lze demonstrovat na otázce tzv. hájitelných tvrzení (arguable claims, allégations défendables)[59] ve vztahu k osobám, které utrpěly škodu na zdraví v době, kdy byly pod kontrolou státní moci (odnětí svobody apod.). Uplatní-li poškozený hájitelné tvrzení o tom, že byl podroben špatnému zacházení ze strany státní moci (přičemž hájitelné tvrzení je „tvrzení, které není zcela nedůvěryhodné a nepravděpodobné, je možné i časově, je dostatečně konkrétní a v čase neměnné“), je povinností státu provést účinné vyšetřování incidentu.[60] Chybí-li vyšetřování, může to mít důsledky na dokazování – otázkou je, jaké důsledky.

Ústavní soud se dovolává rozhodovací praxe ESLP, podle které se uplatní silná skutková domněnka k tíži státu.[61] Ve věci „Vila Milada“ implementuje Ústavní soud tuto směrnici takto: „Pokud […] konkrétní osoba vykazuje stopy po úderech poté, co byla pod kontrolou policie, a namítá, že tyto stopy jsou výsledkem špatného zacházení, existuje zde vyvratitelná domněnka, že tomu tak opravdu bylo […]. Důkazní břemeno se v takovém případě přesouvá na stát, aby soud přesvědčil, že se stěžovatelem špatně nezacházel.“[62] Něco takového se ovšem z judikatury ESLP nepodává. Rozhodnutí ESLP předně důsledně specifikují, že řeč je o skutkové domněnce,[63] nikoli o vyvratitelné domněnce obecně, jak to činí Ústavní soud, což může implikovat (a v daném případě také implikuje), že se jedná o právní domněnku založenou na soudcovském dotváření práva. Zejména ovšem ESLP definuje důsledky dané procesní konstelace jako povinnost státu předložit věrohodné vysvětlení (plausible explanation, explication plausible) toho, jak ke škodě došlo,[64] a nikoli jako obrácení důkazního břemene en bloc. Jestliže ESLP v této souvislosti používá termín „důkazní břemeno“, konzistentně připojuje, že jde o břemeno „poskytnout uspokojivé a přesvědčivé vysvětlení předložením důkazů o skutečnostech, které zpochybňují skutkový stav tvrzený obětí“.[65] Jedná se tedy o přirozenou odpovědnost za předložení protidůkazu, a nikoli nutnost důkazu opaku, jak předpokládá obrácení důkazního břemene.  

Odpovědnost za předložení důkazu

To má své praktické důsledky. Odpovědnost za předložení důkazu může nabývat různé intenzity v závislosti na skutkových okolnostech. Tak jestliže se poškozený nachází v podmínkách odnětí svobody (což je většina situací, kterými se zabýval ESLP), blíží se vysvětlovací povinnost státu skutečně podmínkám obrácení důkazního břemene. Jestliže však kontrola státní moci nad poškozeným není úplná (např. v průběhu policejního zákroku, jehož důsledkem je zadržení poškozeného), nelze mít na protidůkaz přehnané nároky. Právě v tom zřejmě spočívají argumentační úskalí, se kterými se potýkal Ústavní soud ve věci „Vila Milada“.[66] Lze poukázat např. na následující formulaci: „Policie přitom podle Ústavního soudu […] předmětné důkazní břemeno unesla a prokázala, že hájitelné tvrzení stěžovatelů neodpovídá skutečnosti […]. Nebylo tak prokázáno, že by se policie uchýlila ke špatnému zacházení, které by dosahovalo potřebné minimální úrovně závažnosti […]“ (bod 37). Ústavní soud tedy spojuje unesení důkazního břemene policií s tím, že protistrana nevyvrátila její tvrzení. To je poněkud matoucí přístup k důkaznímu břemenu – Ústavní soud ve skutečnosti nemá na mysli důkazní břemeno v pravém slova smyslu, nýbrž již zmíněnou obecnou odpovědnost za vedení důkazu. Policie tedy dostatečně zpochybnila hájitelné tvrzení protistrany a protistrana nebyla schopna reagovat dalším důkazem.

Zohlednění (hmotněprávně posuzovaného) skutkového základu předmětu sporu

Rozhodnutí ve věci „Vila Milada“ si však nezaslouží pouze kritiku. Ústavní soud svou argumentaci uzavírá tím, že „svoboda každého jedince neznamená jen možnost činit vše, co považuje za dobré či správné, nýbrž také nést za svoje jednání odpovědnost. Pokud se […] osoby, které do vily Milada protiprávně vnikly, vědomě připravovaly na střet s policisty […], který zjevně očekávaly […], je tato situace značně odlišná od případů, kdy se jednotlivec dostává do moci policie např. po jeho zadržení či jiném omezení osobní svobody“ (bod 38). Tento závěr je správný a je klíčem k řešení celé diskutované problematiky. Jak totiž již bylo naznačeno, podstatným faktorem pro hodnocení důkazů v důkazně náročných sporech je také odpovědnost stran ve vztahu k hmotněprávně posuzovanému skutkovému základu předmětu sporu, která se promítá do odpovědnosti za vedení důkazu (konkrétního důkazního břemene).[67] Z toho je pak možné bez větších obtíží dovodit konzistentní teorii skutkových domněnek, resp. důkazu prima facie, které činí postup hodnocení důkazů podstatně předvídatelnější.

Závěr

Hodnocením důkazů dnes již není možné rozumět svého druhu volné pole působnosti pro soudce, v jehož rámci podléhá přezkumu nejvýše to, zda postup soudu prvního stupně lze uznat za procedurálně logický (nebo dokonce i jen v negativním pojetí: že ho není možné uznat za nelogický), nýbrž jde o myšlenkový proces, který je ovládán řadou subtilních pravidel, která je potřeba v rámci principu ochrany legitimních očekávání respektovat. Tato pravidla bude do budoucna nutné (na rozdíl od dosavadní praxe) nikoli potlačovat (argumentačně zastírat), nýbrž s nimi naopak aktivně judikaturně pracovat. Poměr hodnocení důkazů ke kategoriím důkazního břemene a míry důkazu je sice tradičně vyhraněný, avšak všechny tyto procesní instituty pojí jistá symbióza, a tedy i systém vazeb a vyvažování. Pokusil jsem se ukázat, že podstatnou vazbou tohoto typu je obecná odpovědnost za vedení důkazu, neboli tzv. konkrétní důkazní břemeno. Je nezbytné správně vnímat vztahy mezi těmito kategoriemi, tak aby v praxi nedocházelo k nedorozuměním, resp. k jejich účelové aplikaci.

Vytvoření odpovídající kazuistiky a systematiky těchto jevů je úkolem pro českou procesní teorii a potažmo také soudní praxi.[68]

 

Autor Mgr. Jan Balarin, Ph.D., působí jako advokát v Praze.


[1] Srov. např. rozsudek NS ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 (Rc 93/2014): „Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti.“

[2] Za všechny srov. např. rozsudek NS ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 465/2003 („dovolací soud může hodnocení důkazů provedené v nalézacím řízení přezkoumávat pouze tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení“), nebo z poslední doby usnesení ÚS ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 131/17 [„Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování…“].
P. Lavický dokonce zastává značně subjektivizovaný přístup k hodnocení důkazů; požaduje, „aby soudce své závěry odůvodnil a aby zdůvodnění nebylo v rozporu s pravidly logického myšlení, přírodními zákony ani zkušenostními poznatky“, nikoli tedy aby s nimi bylo v souladu (P. Lavický: Důkazní břemeno v civilním soudním řízení, Leges, Praha 2017, str. 36). Byť se cit. výrok může na jednu stranu jevit jako formulační záležitost, koncepčně může přece jen o mnohém vypovídat.

[3] Rozsudek ze dne 21. 6. 2017 ve věci N. W. a spol. proti Sanofi Pasteur MSD SNC a spol., C-621/15.

[4] Nález ÚS ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II ÚS 1398/17.

[5] Nález ÚS ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 987/07. Problematika vysvětlovací povinnosti je dále tématem usnesení ÚS ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 3361/14, a ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15 (bod 14).

[6] J. Macur: Důkazní břemeno v civilním soudním řízení, Masarykova univerzita v Brně, Brno 1995.

[7] Rozsudek NS ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010.

[8] Např. usnesení NS ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2822/2013, nebo ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4162/2014. Ve vztahu k důkaznímu břemenu však poněkud ambivalentně: usnesení NS ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 820/2017.

[9] Rozsudek NS ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, nebo usnesení NS ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4476/2016.

[10] Nález ÚS ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 987/07.

[11] Např. J. Macur, op. cit. sub 6, str. 127.

[12] J. Macur: Kompenzace informačního deficitu procesní strany v civilním soudním sporu, Masarykova univerzita v Brně, Brno 2000, str. 182. Ještě jednoznačnější má být situace, kdy bude prokázáno, že strana zatížená vysvětlovací povinností lže – pak je třeba „tuto okolnost považovat za zcela přesvědčivý nepřímý důkaz správnosti tvrzení druhé strany“ (tamtéž, str. 173). Řešení v podobě pravděpodobnostního hodnocení důkazů J. Macur sice zvažuje (tamtéž, str. 177), ale nepřiklání se k němu. Obdobně J. Macur: Vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem v civilním soudním řízení, Právní rozhledy č. 5/2000, str. 200.

[13] K. Svoboda: K „lovení důkazů“ ve sporech o ochranu hospodářské soutěže, Obchodněprávní revue č. 6/2015, str. 162 (zdůraznění provedeno autorem).

[14] H. Prütting in W. Krüger, T. Rauscher et al.: Münchener Kommentar zur Zivilprozessordnung mit Gerichtsverfassungsgesetz und Nebengesetzen, C. H. Beck, München 2016, § 286, marg. č. 103.

[15] Rozsudek NS ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013.

[16] Rozsudek NS ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1433/2015 (zdůraznění provedeno autorem).

[17] Problematika není v celém rozsahu takto přímočará, protože vysvětlovací povinnost se může samozřejmě týkat nejen skutečností, na kterých bezprostředně závisí rozhodnutí ve věci, ale např. okolností sloužících k ověření věrohodnosti jiných již provedených důkazů.

[18] Ostatně v německém prostředí má ignorování sekundárního břemene tvrzení již v základní podobě mnohem razantnější účinky než jen jako faktor hodný zřetele v rámci hodnocení důkazů; jeho důsledkem je fikce doznání předmětných skutečností (§ 138 odst. 3 a 4 ZPO). Základ pro obdobné řešení lze nalézt také ve věcném záměru nového českého civilního řádu soudního [viz např. body 175, 176 a 198 věcného záměru dostupné na: https://crs.justice.cz (ke dni 13. 10. 2018)].

[19] Rozsudek BGH ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. I ZR 121/08, bod 12.

[20] Pro přehled srov. W. Kuntz: Die Rechtsprechung des BGH zur sekundären Darlegungslast und zur Beweislast in Filesharing-Fällen, JURIS, Die Monatszeitschrift č. 6/2017, str. 229.

[21] Rozsudek BGH ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. I ZR 19/16, bod 15 (zdůraznění provedeno autorem).

[22] Srov. např. rozsudky BGH ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. I ZR 91/16 (Handfugenpistole), nebo ze dne 11  4. 2013, sp. zn. I ZR 61/12.

[23] Srov. např. H. Prütting in T. Rauscher, W. Krüger, op. cit. sub 14, § 292, marg. č. 7, 27. Někteří autoři ztotožňují problematiku skutkové domněnky s prima facie důkazem (např. H. Roth: Die „Tatsächliche Vermutung“ im Zivilprozess, Festschrift für Prof. Dr. Hakan Pekcanitez, Izmir 2015, str. 329, 336).

[24] N. Doukoff: Grundlagen des Anscheinsbeweises, Strassenverkehrsrecht 2015, 245, str. 249.

[25] Prima facie důkazem se rozumí důkaz ve smyslu pozitivního výsledku dokazování, nikoli důkazní prostředek. Prima facie důkaz může být podán pomocí různých důkazních prostředků. K tomu srov. např. H. Prütting in T. Rauscher, W. Krüger, op. cit. sub 14, § 286, marg. č. 48.

[26] Obdobně jako nepřímý důkaz (indicie), který však sám o sobě nemá takovou důkazní sílu, aby odůvodnil potřebnou míru důkazu. K rozlišení srov. ilustrativně U. Foerste in: H.-J. Musielak, W. Voit: Zivilprozessordnung mit Gerichtsverfassungsgesetz: Kommentar, Vahlen, München 2017, § 286, marg. č. 25. Nesplní-li konkrétní důkaz nároky na prima facie důkaz, může stále jít o nepřímý důkaz.

[27] Cit. podle H. Roth, op. cit. sub 23, str. 336.

[28] Tak tomu bylo do novely o. s. ř. provedené zákonem č. 171/1993 Sb.: „soud rozhoduje na základě skutečného stavu věci“ (§ 153 odst. 1 ve znění do 31. 8. 1993).

[29] Vyskytují se ovšem výjimky. Srov. např. usnesení NS ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008 (v návaznosti na usnesení ÚS ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 66/03), podle kterého „k otázce hodnocení nepřímých důkazů považuje dovolací soud za potřebné poukázat na to, že rozsah potřebného dokazování v civilním procesu se neshoduje s rozsahem dokazování potřebného k uznání obžalovaného vinným v řízení trestním. V civilním řízení nelze učinit závěr, že nebylo uneseno důkazní břemeno proto, že skutečnost nebyla provedenými důkazy prokázána nade vši pochybnost. Pro závěr, že soud má určitou skutečnost za prokázanou, dostačuje, aby předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit.“ Dále lze odkázat na poměrně objemnou judikaturu NS, která sice otázku míry důkazu výslovně netematizuje (nečiní ji předmětem dovolacího přezkumu), ale zjevně nepovažuje za problematické pracovat s pravděpodobnostními důkazními hodnotami.

[30] Rozsudek NS ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 (Rc 93/2014) – prokazování důvodnosti výpovědi z pracovního poměru.

[31] Rozsudek NS ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008.

[32] Rozsudek NS ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3614/2009.

[33] Rozsudek NS ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009.

[34] Např. rozsudky NS ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5362/2014, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1103/2014, nebo ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 348/2014.

[35] Nález ÚS ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13.

[36] Bod 44 a násl.

[37] Obdobně nález ÚS ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1847/16, bod 15, nebo usnesení ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2899/16, bod 9.

[38] Nález ÚS ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04.

[39] Rozsudek ze dne 1. 2. 2011, č. 34976/05, bod 24.

[40] Nález ÚS ze dne 20  8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, bod 38.

[41] V tom se liším od jiných autorů, např. P. Lavický, op. cit. sub 2, str. 36.

[42] Ústavní soud sice formuluje své závěry pro účely hodnocení důkazů v souvislosti s jednáním v duševní poruše, ale obecně není důvodu, proč by se stejný důkazní standard neměl uplatnit i ve sporných řízeních s jiným předmětem (procesní situace a průběh důkazního řízení ve sporech, jejichž předmětem je posouzení jednání v duševní poruše se typově neodlišuje od řady jiných případů, jejichž součástí pravidelně bývá znalecké zkoumání). Proti zakládání rozhodnutí na pravděpodobnostních písmoznaleckých posudcích se staví např. R. Chalupa: Míra důkazu a znalecké zkoumání v řízení o zaplacení směnečného nároku, Bulletin advokacie č. 6/2018, str. 46.

[43] Usnesení NS ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, rozsudek ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 844/2015, usnesení ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1203/2015, ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4853/2015, nebo rozsudek ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015.

[44] S odkazem na stať P. Vrcha: Tzv. „důkazní standard“ ve světle nálezu ÚS sp. zn. I. ÚS 173/13, Soudní rozhledy č. 10/2014, str. 347 (autor se jako soudce Nejvyššího soudu podílel na značné části předcházející rozhodovací praxe tohoto soudu).

[45] Např. rozsudek NS ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015.

[46] Nález ÚS ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, bod 40. Srov. také usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17, bod 28.

[47] Tato pozice je přitom raritní i s ohledem na rakouskou civilněprocesní praxi, která bývá v mnoha ohledech vzorem pro český legislativní i doktrinální přístup. V Rakousku se s faktorem (vysoké) pravděpodobnosti v kombinaci s prima facie důkazem bez větších kontroverzí pracuje. Srov. referát The Austrian Approach přednesený prof. Walterem H. Rechbergerem v roce 2017 na mezinárodní konferenci Míra důkazu, konané na PF UK v Praze dne 26. a 27. 10. 2017.

[48] V oblasti civilního procesu je faktor pravděpodobnosti běžně (a nesporně) aplikován v případě posuzování hypotetických nebo budoucích skutkových stavů. Srov. např. § 1566, § 1729 odst. 2, § 2915 nebo § 2967 odst. 2 o. z., nebo rozsudek NS ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013 (Rc 81/2015) – pravděpodobné rozhodnutí pacienta o poskytnutí zdravotnické služby v případě řádného poučení, usnesení ÚS ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3696/16, bod 12 (výše příjmů v souvislosti se stanovením výživného pro dítě), a obecně L. Tichý: Pravděpodobnost v hmotném právu a míra důkazů (skica o možné změně paradigmatu v NOZ), Bulletin advokacie č. 12/2013, str. 28-32. Srov. ovšem opačně vyznívající judikaturu v souvislosti s ušlým ziskem: rozsudek NS ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4313/2008, nebo usnesení NS ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4676/2017.

[49] Shodně P. Lavický in P. Lavický a kol.: Občanský zákoník I., Obecná část (§ 1−654), Komentář, C. H. Beck, Praha 2014, str. 66.

[50] Rozsudek NS ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 (Rc 93/2014).

[51] Cit. sub 3 (rozhodnutí o předběžných otázkách položených francouzským Cour de cassation).

[52] „graves, précis et concordants“. Jedná se o koncept francouzského procesního práva, který obecně odůvodňuje aplikaci skutkových domněnek (présomptions de fait).

[53] Určité příklady v oblasti náhrady škody na zdraví podává T. Holčapek, kdy se Nejvyšší soud vypořádává s danou problematikou co do příčinné souvislosti ne zcela korektně tak, že předkládá určitý řetězec implikací, na jehož vstupu stojí pravděpodobnostní úsudek a na výstupu jednoznačný závěr o příčinné souvislosti, ačkoli tuto logickou posloupnost nedoplňuje žádná nová skutková okolnost ani úvaha o míře důkazu či obrácení důkazního břemene. T. Holčapek: Dokazování v medicínskoprávních sporech, Wolters Kluwer, Praha 2011, str. 139 a násl. (zejména v souvislosti s rozsudkem NS ze dne 30.  9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1062/2002). Logice prima facie důkazu se přibližuje argumentace NS v rozsudku ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 698/2017 (autorskoprávní poplatky v souvislosti se zpřístupňováním výkonů výkonných umělců a jejich záznamů veřejnosti), byť je vedena v rovině speciální vysvětlovací povinnosti („okolnosti natolik se ve své kombinaci vzpírající obvyklému běhu věcí, pravděpodobnosti a zdravému rozumu, že je na [žalovaném], aby je soudu v rámci své vysvětlovací povinnosti sdělil a prokázal, a tím narušil opěrné body skutkového stavu zbudované stranou žalující“).

[54] Usnesení NS ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1144/2014.

[55] Z poslední doby: Z. Pulkrábek: Znovu a trochu jinak o dokazování negativních skutečností, Právní rozhledy č. 1/2018, str. 17 a násl.

[56] Srov. správnou aplikaci ve spojení se sekundárním břemenem tvrzení v usnesení NS ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4476/2016.

[57] V Německu je v medicínskoprávních sporech o náhradu škody vykazujících obdobné skutkové okolnosti dovozováno výjimečně (a teoreticky sporně) obrácení důkazního břemene (srov. např. H. Prütting in: T. Rauscher, W. Krüger, op. cit. sub 14, § 286, marg. č. 124), to ovšem nikoli jako projev pravidla neprokazování negativních skutečností, nýbrž mnohem více jako výsledek aplikace důsledků sekundárního břemene tvrzení (srov. sub 18).

[58] V kontextu důkazního břemene srov. P. Lavický, op. cit. sub 2, str. 234 a násl.

[59] Např. rozsudek ESLP ze dne 27. 11. 2003 ve věci Hénaf proti Francii, č. 65436/01 (bod 36), nebo rozsudek ESLP ze dne 6. 11. 2014 ve věci Dvořáček proti ČR, č. 12927/13 (bod 110).

[60] Např. nález ÚS ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1042/15 (bod 31). Obdobně např. nálezy ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15 (bod 87), ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14 (body 51, 55), nebo usnesení ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3950/16 (bod 7). Přestože v judikatuře Ústavního soudu se primárně jedná o správněprávní záležitosti, není důvodu, aby se v daném kontextu uplatňoval jiný standard dokazování než v obecné civilní pravomoci.

[61] Např. rozsudek ESLP ze dne 28. 9. 2015 ve věci Bouyid proti Belgii, č. 23380/09 (bod 83). A to v návaznosti na teorii „indices graves, précis et concordants“, která stojí v základu francouzské teorie skutkových domněnek (srov. v jiném kontextu sub 52).

[62] Nález ÚS ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 1398/17, bod 23 (policejní zásah proti squatterům ve vile Milada).

[63] Rozsudek ze dne 18. 1. 1978 ve věci Irsko proti Spojenému království, č. 5310/71 (bod 161) a řada následujících rozhodnutí (např. rozsudek ze dne 11. 7. 2006 ve věci Jalloh proti Německu, č. 54810/00, bod 67, rozsudek ze dne 1. 6. 2010 ve věci Gäfgen proti Německu, č. 22978/05, bod 92, nebo rozsudek ze dne 13. 12. 2012 ve věci El-Masri proti Makedonii, č. 39630/09, bod 151).

[64] Např. rozsudek ze dne 4. 12. 1995 ve věci Ribitsch proti Rakousku, č. 18896/91 (bod 34).

[65] Např. rozsudek ze dne 28. 9. 2015 ve věci Bouyid proti Belgii, č. 23380/09 (bod 83), nebo rozsudek ze dne 27. 6. 2000 ve věci Salman proti Turecku, č. 21986/93 (bod 100).

[66] Srov. sub 62.

[67] Ke konkrétnímu důkaznímu břemeni srov. např. P. Lavický, op. cit. sub 2, str. 63 a násl. Institut konkrétního důkazního břemene se – snad oproti očekávání – týká vlastního důkazního břemene pouze zprostředkovaně a místo toho přenáší obecná pravidla vedení důkazu ve druhém řádu do roviny hodnocení důkazů.

[68] Článek byl autorem přednesen na konferenci XXVI. Karlovarské právnické dny v červnu 2018.

Go to TOP