Pracovník nemůže přijít o nárok na dovolenou proto, že o ni nepožádal

Sebastian W. Kreuziger vykonával u Land Berlin přípravnou stáž pro právnická povolání. Během posledních měsíců této stáže nečerpal placenou dovolenou za kalendářní rok. Po ukončení stáže požádal o finanční náhradu za nevyčerpané dny dovolené, což mu Land Berlin zamítla. Sebastian W. Kreuziger poté toto zamítavé rozhodnutí napadl u německých správních soudů. Tetsuji Shimizu byl zaměstnancem Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften. Přibližně dva měsíce před koncem pracovního poměru Max-Planck-Gesellschaft vyzval T. Shimizu, aby si vybral zbývající dovolenou (avšak nenařídil mu ji čerpat v jím určených datech). Tetsuji Shimizu si vybral pouze dva dny dovolené a požádal o vyplacení náhrady za nevyčerpané dny dovolené, což Max-Planck-Gesellschaft odmítl. Tetsuji Shimizu se poté obrátil na německé pracovní soudy. Oberverwaltungsgericht Berlin-Brandenburg (Vrchní správní soud spolkových zemí Berlín a Braniborsko, Německo) a Bundesarbeitsgericht (spolkový pracovní soud, Německo) si kladou otázku, zda unijní právo brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž dochází ke ztrátě nevyčerpané dovolené za kalendářní rok a finanční náhrady za uvedenou dovolenou, pokud pracovník nepožádal o dovolenou před ukončením pracovního poměru. Požádaly proto Soudní dvůr, aby v této souvislosti vyložil unijní právo[1], podle něhož lze nárok každého pracovníka na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů nahradit finanční náhradou pouze v případě ukončení pracovního poměru.

Rozsudky Soudní dvůr rozhodl, že unijní právo brání tomu, aby pracovník automaticky přišel o dny placené dovolené za kalendářní rok, na které měl nárok podle unijního práva, a v souvislosti s tím i o nárok na finanční náhradu za tuto nevyčerpanou dovolenou pouze proto, že nepožádal o dovolenou před ukončením pracovního poměru (nebo během referenčního období). Tento nárok může zaniknout pouze tehdy, pokud zaměstnavatel pracovníkovi skutečně umožnil zejména tím, že mu poskytl odpovídající informace, předmětné dny dovolené včas vyčerpat, což musí prokázat zaměstnavatel. Pracovníka je totiž třeba považovat za slabší stranu pracovněprávního vztahu. Mohl by tak být odrazován od otevřeného uplatňování svých práv vůči svému zaměstnavateli, zejména pokud jej nárokování těchto práv může vystavit opatřením zaměstnavatele, která mohou mít vliv na pracovněprávní vztah v neprospěch tohoto pracovníka.

Pokud však zaměstnavatel unese důkazní břemeno, které v tomto ohledu má a doloží, že pracovník nečerpal placenou dovolenou za kalendářní rok záměrně a s plnou znalostí věci poté, co mu bylo umožněno jeho nárok skutečně uplatnit, nebrání unijní právo ztrátě tohoto nároku ani s tím související neexistenci finanční náhrady za nevyčerpanou placenou dovolenou za kalendářní rok v případě ukončení pracovního poměru. Výklad předmětných unijních ustanovení, který by mohl podněcovat pracovníky k tomu, aby dobrovolně nečerpali placenou dovolenou za kalendářní rok během použitelného referenčního období nebo období převoditelnosti, s cílem zvýšit svou odměnu při skončení pracovního poměru, by byl neslučitelný s cíli sledovanými zavedením práva na placenou dovolenou za kalendářní rok.

Tyto cíle souvisejí zejména s nutností zajistit pracovníkovi skutečný odpočinek v zájmu účinné ochrany jeho bezpečnosti a zdraví. Soudní dvůr ještě upřesnil, že výše uvedené zásady platí stejně, ať se jedná o zaměstnavatele veřejného (jako je Land Berlin) nebo soukromého (jako je Max-Planck-Gesellschaft).

 

Zdroj: Soudní dvůr EU.


[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. 2003, L 299, s. 9; Zvl. vyd. 05/04, s. 381), jakož i Listiny základních práv Evropské unie.

Go to TOP