Arbitrabilita sporů, tedy posouzení, kdy se strany mohou dohodnout, že jejich spor rozhodne nikoli soud, ale rozhodce, je v současné době judikaturou řešena zejména pro oblast práv věcných, závazkových a některých korporátních. Příspěvek je věnován jejich rozboru, výkladu předpokladů arbitrability i otázkám, před jejichž řešením praxe bude v budoucnu stát, např. v oblasti pracovněprávních sporů či již zmíněného korporátního práva.

CO, KÝM a JAK. Základní otázky, před nimiž stojí strany sporů, zvažují-li, zda jejich aktuální nebo možnou budoucí při „rozsoudí“ soud nebo zda rozhodnutí o svých právech a povinnostech svěří soukromému subjektu. Pro všechny tři otázky je zásadní posouzení, kde jsou limity autonomie vůle těchto stran v možnostech rozhodnout se pro rozhodčí řízení. Arbitrabilita sporů, jíž je věnován tento příspěvek, představuje ono CO, tedy jaké spory podle zákonodárce mohou strany svěřit rozhodci a které nikoli. KÝM je otázka limitů autonomie jejich vůle, jakého rozhodce, či, ještě předtím, jakou appointing authority pro zvolení rozhodce si mohou dohodnout. JAK přirozeně znamená, podle jakých pravidel, tedy jejich autonomních pravidel, pravidel vlastních rozhodci, appointing authority či jiných bude spor rozhodnut, a podle jakých limitů může být případně soudem v nalézacím či exekučním řízení následně vydaný rozhodčí nález přezkoumán.

Při hledání přístupu k řešení těchto otázek je zásadní si odpovědět na tu nejobecnější, základní a přetrvávající, a to, zda rozhodčí řízení představuje výjimku z pravidla rozhodování sporů před soudy, nebo zda jsou rozhodčí i soudní rozhodování postavena naroveň.

Soudní praxe přitom při posuzování podmínek toho CO, tedy podmínek arbitrability, zejména charakteristiky majetkového sporu, volí výklad spíše extenzivní, tedy širší výklad ve prospěch posuzování toho, co vše je majetkový spor, o němž může být uzavřena rozhodčí smlouva. Naopak při posuzování otázek KÝM a JAK byl po roce 2010 zřejmý judikaturní přístup výrazně restriktivní. Zde přitom vyvstává aktuální otázka, zda judikatura z poslední doby[1] směřuje ke změně přístupu i v těchto otázkách, a tedy i v odpovědi na onu otázku základní.

I. Podmínky arbitrability sporů

V českém právním řádu spory stran mohou být spory stran řešeny před rozhodci, je-li to stranami dohodnuto a zákonem o rozhodčím řízení to není vyloučeno. Pro majetkové spory, pro něž není podle zvláštního zákona dána pravomoc soudů, ale zásadně jiných orgánů, je navíc třeba, aby byly naplněny i podmínky stanovené takovým zvláštním zákonem, např. zákonem o elektronických komunikacích.[2]

Pro posouzení, zda je spor stran arbitrabilní, není rozhodující, zda strany uzavřely smlouvu o rozhodci nebo rozhodčí doložku. Rozhodčí smlouva v širším slova smyslu podle § 2 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení (ZRŘ) zahrnuje i tzv. rozhodčí doložku, tj. rozhodčí smlouvu týkající se budoucích sporů. Smlouva o rozhodci, tedy rozhodčí smlouva, je v užším slova smyslu smlouva, jejímž předmětem je již vzniklý spor.

Podmínky arbitrability vymezuje zákon jednak pozitivně a jednak negativně. Objektivně arbitrabilní, tedy arbitrovatelné jsou tak všechny majetkové spory spadající obecně do pravomoci obecných soudů, pokud o předmětu sporu strany mohou uzavřít smír.[3] Ze zákonného negativního vymezení je potom zřejmé, že před rozhodci nemohou být řešeny spory ze smluv uzavřených mezi podnikatelem a spotřebitelem, spory vzniklé z výkonu rozhodnutí a incidenční spory.[4]

Rozlišujeme přitom tzv. subjektivní a objektivní arbitrabilitu. O subjektivní arbitrabilitě hovoříme tehdy, je-li pozitivně či negativně vymezena ve vazbě na právní povahu určitých osob. V českém právním řádu lze hovořit o takové charakteristice v souvislosti s vyloučením rozhodčích doložek ve spotřebitelských sporech s ohledem na postavení strany sporu – subjekt spotřebitele. Diskusi vyvolává, zda jsou vyloučeny i určité spory ve vztahu k osobám zaměstnanců v pracovněprávních sporech.[5] V některých státech mohou být vyloučeny rozhodčí doložky, je-li stranou rozhodčí smlouvy veřejná instituce.[6]

V českém právním řádu má arbitrabilita v zásadě objektivní charakter vymezený třemi základními podmínkami, které musí být splněny kumulativně. Musí jít o spor mezi stranami rozhodčí smlouvy, takový spor musí mít majetkový charakter a strany mohou o předmětu sporu uzavřít smír.

1. Spor mezi stranami

Arbitrabilní tak zásadně nejsou nesporná řízení, k jejichž řešení je povolán výhradně soud. Typicky jde o řízení, která lze zahájit z úřední povinnosti a u nichž se uplatní vyšetřovací zásada. Je zde veřejný zájem na tom, aby věc byla projednána nikoli před soukromým subjektem, ale před státem, nejde o spor mezi dvěma či více stranami. Nebude však platit, že nejsou bez dalšího arbitrabilní ta řízení, jež jsou vedena podle zákona o zvláštních řízeních soudních. Nejvyšší soud ve věci, v níž posuzoval otázku arbitrability sporu ze smlouvy o převodu obchodního podílu, v němž byla sjednána rozhodčí doložka,[7] přisvědčil odvolacímu soudu v závěru, že řízení v projednávané věci je řízením, jež spadá[8] mezi tzv. řízení nesporná. Tato skutečnost však sama o sobě neznamená, že v daných řízeních nelze uzavřít smír (tedy ani sjednat rozhodčí doložku), neboť pro posouzení této otázky je rozhodná povaha uplatněného nároku,[9] nikoli obecná povaha řízení jako takového. Jinak řečeno, povaha řízení (tj. zda jde o tzv. řízení sporné či řízení nesporné) není sama o sobě podle judikatury Nejvyššího soudu pro závěr o arbitrabilitě věci nijak určující. Bude to platit např. pro některé korporátní spory.[10]

2. Majetkový charakter sporu

Majetkový spor není omezen jen na věci, jejichž předmět má charakter majetkové hodnoty, ale na všechny věci, které mají nebo mohou mít dopad do majetkové sféry účastníků a týkají se subjektivních práv, s nimiž mohou účastníci disponovat.[11] Majetkovým sporem je tak zejména spor z majetkového (soukromoprávního) vztahu, na základě něhož došlo nebo má dojít za úplatu k převodu věcného, závazkového nebo jiného práva anebo majetkové hodnoty, dále z majetkového vztahu, jehož předmětem je koupě nějaké věci, využití práva nebo jiné majetkové hodnoty. Může jít o majetkový vztah vznikající v souvislosti s některým z předchozích právních vztahů v důsledku jeho změny nebo zániku anebo s ohledem na neplatnost nebo odporovatelnost. Soudní praxí je majetkové právo ve smyslu „majetkového sporu“ neboli „sporu o majetková práva“ podle zákona o rozhodčím řízení chápáno široce. Může se tak jednat o všechny spory, které mají odraz v majetkové sféře účastníků právního vztahu, tj. spory, jejichž předmět lze vyjádřit v majetkových hodnotách, tedy lze-li ocenit a vyčíslit jejich hodnotu.[12]

3. Možnost stran uzavřít o předmětu sporu smír

Povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu, v nichž se rozhoduje o osobním stavu[13] a v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Sporné bylo, zda lze uzavřít a schválit smír ve věcech tzv. určovacích žalob. Judikatura dovodila, že i určovací nároky jsou arbitrovatelné, a tedy arbitrabilní.[14]

Rozhodné není, zda ve věci má být vydáno konstitutivní rozhodnutí, je-li možné podle hmotného práva věc řešit dohodou účastníků.[15]

II. Arbitrabilita sporů v dosavadní judikatuře

Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu při vázanosti dovolacími důvody se vymezuje k některým konkrétním otázkám arbitrability sporů. Jde zejména o případy z oblasti závazkového práva, a to jak smluvního, tak deliktního, věcných práv, práva směnečného a práva dřívějších obchodních společností. V budoucnu lze pak předpokládat zejména řešení dalších otázek sjednávaných rozhodčích smluv, které přináší praxe korporátního práva, pracovního práva a dalších.

1. Spory týkající se věcných práv

Judikatura řešila otázku arbitrability sporů o vypořádání společného jmění manželů[16] či spory týkající se zástavního práva.[17] Není-li tak spor o vypořádání společného jmění manželů sporem vzniklým v souvislosti s výkonem rozhodnutí nebo incidenčním sporem, lze jej projednat a rozhodnout v rozhodčím řízení. Spor o vypořádání společného jmění manželů je tak majetkovým sporem a neexistuje žádná zákonná překážka, jež by bránila tomu, aby manželé (bývalí manželé) svěřili rozhodčí smlouvou projednání a rozhodnutí sporu o vypořádání společného jmění manželů rozhodci nebo stálému rozhodčímu soudu.[18] Soud v této souvislosti uzavřel, že nebylo-li společné jmění manželů vypořádáno dohodou manželů, nýbrž rozhodčím nálezem, má rozhodčí nález tytéž účinky jako pravomocné soudní rozhodnutí.

Spory týkající se zástavního práva je nutné považovat za majetkové spory, jelikož stejně jako právo odpovídající věcným břemenům a právo zadržovací patří do majetkových práv absolutních.[19]

Judikatura řešila i arbitrabilitu sporů o vyklizení nemovitosti.[20] Obdobně pak jsou arbitrabilní i spory o vyklizení bytu. V případě žaloby na vyklizení bytu jde totiž o ochranu vlastnického práva, do něhož bylo neoprávněně zasaženo. Jedná se tedy o subjektivní majetkové právo, s nímž může nositel volně nakládat a ohledně něhož je možné uzavřít smír.

2. Spory v oblasti závazkového práva

V judikatuře byly ve vztahu k možnostem sjednání rozhodčí doložky pozitivně řešeny např. některé otázky obecné úpravy závazkového práva, např. uznání závazku,[21] neboť právě uznání závazků se může citelně dotýkat majetkové sféry účastníků řízení, a spadá proto pod definiční vymezení majetkového sporu. Uvedené lze vztáhnout např. i na dohody o narovnání. Dále, týká-li se rozhodčí doložka všech sporů, které by v budoucnu vznikly z určitého právního vztahu (smlouvy), vztahuje se i na spor o určení neplatnosti odstoupení od smlouvy.[22] V judikatuře pak byly řešeny některé sporné otázky možností arbitrability konkrétních zvláštních smluv, např. smlouvy o mezinárodní přepravě zboží.[23] Arbitrabilní jsou spory z deliktních závazků, náhrady škody či bezdůvodného obohacení. Judikatura tak pozitivně posoudila možnost sjednání rozhodčích doložek řešených sporů o náhradu škody odvozené od smluvního vztahu. Pravomoci rozhodčího soudu založené na rozhodčí doložce vztažené k řešení sporů mezi stranami o náhradu škody, jež vznikla nejen přímo porušením povinnosti ze smlouvy, ale i v návaznosti na jejich závazkový vztah založený touto smlouvou, se nevymyká řešení sporu o náhradu škody vzniklé např. tím, že budoucí pronajímatel po ukončení smluvního vztahu zadržel věci, které byly s jeho souhlasem vneseny budoucím nájemcem do prostor, jež měly být předmětem pronájmu.[24]

3. Spory týkající se korporátního práva

Oblast korporátního práva podle úpravy zákona o obchodních korporacích ve spojení s občanským zákoníkem z roku 2012 bude nepochybně v budoucnu přinášet řešení dalších konkrétních situací, nejen těch, které judikatura řešila podle staré úpravy soukromého práva, tedy práva dřívějších obchodních společností. Konkrétně byla řešena otázka nároku společníka na podíl na zisku vůči veřejné obchodní společnosti. Pro posouzení arbitrability nároku je stěžejní povaha nároku, nikoli obecná povaha řízení jako takového, přičemž povaha řízení, zda jde o sporné či nesporné řízení, není sama o sobě pro závěr o arbitrabilitě určující. Nárok společníka na podíl na zisku vůči veřejné obchodní společnosti je nárokem, o němž je možné uzavřít rozhodčí smlouvu.[25] V uvedené věci soud argumentoval tím, že pro možnost uzavření smíru je třeba, aby zákon stranám nezapovídal upravit jejich vztah dispozitivními právními úkony. Rozdělení zisku a nesení ztrát ve veřejné obchodní společnosti podle tehdejšího § 82 obch. zákoníku bylo úpravou dispozitivní, která umožňovala upravit ve společenské smlouvě způsob rozdělení zisku a nesení ztrát odlišně od zákona. Nejednalo se tak o statusovou věc či o věc, u níž lze řízení zahájit i bez návrhu. Ohledně nároku společníka na podíl na zisku tak bylo možné uzavřít smír.

Smír (a tedy i rozhodčí doložku) lze sjednat též ve sporu ze smlouvy, jíž se převádí obchodní podíl společníka. I zde je předmětem řízení majetkový nárok, který hmotněprávní úprava z volné dispozice účastníků nijak nevylučuje.[26]

Majetkovým sporem, o němž je možné uzavřít smír a který je tudíž arbitrabilní, je rovněž spor o určení neplatnosti odstoupení od smlouvy o prodeji a koupi akcií.[27]

Rozhodčí doložku přitom nelze nikomu vnutit. Judikatura řešila otázky rozhodčí doložky uzavřené mezi společností a hlavním akcionářem, obsažené ve smlouvě o převzetí jmění hlavním akcionářem, se závěrem, že ostatní akcionáře společnosti, kteří stranou této smlouvy nejsou, zavazovat nemůže. Právo ostatních akcionářů obrátit se s návrhem na určení výše dorovnání na soud takovou rozhodčí doložkou proto není nikterak omezeno.[28]

4. Spory týkající se směnečného práva

Rozhodčí smlouvu lze uzavřít i ohledně sporu o zaplacení směnky. Subjekt, na který byla směnka převedena po protestu pro nezaplacení nebo uplynutím lhůty k protestu, je uzavřenou rozhodčí smlouvou vázán.[29]

III. Aktuální otázky arbitrability

Judikatura tedy řešila při vázanosti dovolacími důvody zejména některé oblasti závazkového práva, práv věcných, směnečného práva a některých dalších. Aktuálně je vedena diskuse o otázkách arbitrability zejména v oblasti korporátních sporů nebo sporů pracovněprávních.

V oblasti korporátních sporů lze považovat za arbitrabilní např. spory vyplývající z právních poměrů, které souvisí se založením obchodní korporace, spory mezi obchodní korporací, jejími společníky nebo členy, jakož i mezi společníky nebo členy navzájem, vyplývají-li z účasti na obchodní korporaci, kam lze zařadit spory společnosti se společníkem o splnění vkladové povinnosti, splnění příplatkové povinnosti, spory společníka se společností o vyplacení podílu na zisku, vypořádacího podílu a další. Dále spory mezi obchodní korporací, jejími společníky nebo členy a členy jejích orgánů nebo likvidátory, jde-li o vztahy týkající se výkonu funkce členů orgánů nebo likvidace.

V oblasti korporátních sporů může být podle mého názoru rozhodčí doložka sjednána jako součást společenské smlouvy. Lze souhlasit s K. Eichlerovou, že významné bude řešení povahy takto sjednané rozhodčí doložky, tedy má-li korporační povahu nebo extrastatutární charakter. To souvisí s otázkou její závaznosti pro stávající i budoucí společníky.[30] Další významnou otázkou je řešení sporů o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady a posuzování, co vše je statusovou otázkou.[31]

Pro další diskusi může být inspirací i řešení zvolené např. v sousedních zemích. Podle německého a rakouského práva lze tak např. rozhodčí doložku zahrnout do společenské smlouvy.[32] K aktuálním otázkám korporátního práva na Slovensku lze odkázat zejména na argumentaci K. Csacha a J. Gyárfáše.[33]

Pro posouzení možné arbitrability pracovněprávních sporů je jako u jiných sporů nutné posoudit, kdy mohou strany o předmětu sporu uzavřít smír a zda má spor majetkovou povahu. Vyjdeme-li z judikaturou extenzivně pojatého výkladu majetkového charakteru sporu, pak i pracovněprávní spory o konkrétní majetkové, peněžité plnění, bude možné považovat za arbitrabilní.[34] Sporné jsou ale zejména otázky možnosti stran sjednat rozhodčí smlouvu týkající se platnosti či neplatnosti ukončení pracovního poměru. Zde bude zřejmě možnost sjednání rozhodčí doložky vyloučena. Z pracovních sporů je v současné době v rozhodčím řízení možné rozhodovat pouze individuální pracovní spory (nikoli kolektivní).[35] Lze však souhlasit s J. Pichrtem, že přes problematičnost některých otázek arbitrability pracovněprávních sporů není řešením jejich úplný zákonný zákaz.[36]

Závěr

Jestliže se soudní praxe přiklonila k extenzivnímu výkladu majetkových sporů, což je hlavní dělicí kritérium arbitrability, lze se domnívat, že nikoli restriktivně je třeba nahlížet i na odpověď na základní otázku vztahu soudního a rozhodčího řízení. Rozhodčí řízení tak není výjimkou (které se zpravidla vykládají restriktivně) z rozhodování soudních sporů, ale obě tato řízení jsou postavena naroveň a vzájemně se doplňují. Jsou-li splněny zákonné podmínky pozitivního vymezení a nejde o výjimku negativního zákonného vymezení, je věcí stran (budoucího) sporu, zda se rozhodnou, aby je „rozsoudil“ rozhodce, nikoli soud.

V současné judikatuře dochází přitom zjevně k vývoji i v restriktivním přístupu při posuzování platnosti rozhodčích doložek. Jde tak zejména o vývoj v posuzování rozsahu platnosti doložek (částečná či úplná),[37] v rozsahu přezkumu v exekučním řízení,[38] i o vývoj posuzování důsledků nikoli nezávislosti či nestrannosti rozhodců.[39]

 

Autor JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D. je předsedou senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.