Velmi diskutovaným problémem současnosti je možnost vydání zvláštního druhu akcií (podílů), jejichž akcionáři by neměli (jen) některá zvláštní práva, ale některá práva by jim byla odebrána.[1] Takovým druhem akcií jsou (či mohou být) prioritní akcie, u těch však je (případné) odebrání hlasovacího práva „vyrovnáno“ přiznáním práva na prioritní dividendu či prioritní podíl na likvidačním zůstatku a zákon možnost jejich vydání upravuje výslovně. Bez hlasovacího práva mohou být podle § 158 odst. 4 zákona č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, i akcie investiční, jejichž vlastníci mají právo na odkoupení akcie na účet společnosti či podfondu, k němuž byly vydány. Lze ale odebrat akcionářům i jiná práva či lze odebrat hlasovací právo, aniž by bylo přiznáno právo na prioritní dividendu či jinou výhodu?

Soudím, že tuto otázku nelze vyřešit obecně, ale že je nutné ji řešit ve vazbě na konkrétní práva přiznaná akcionářům zákonem. 

Co je vlastně akcie?

Podle § 256 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb. (dále jen „zákon o obchodních korporacích“ nebo „z. o. k.“) je akcie cenný papír nebo zaknihovaný cenný papír, s nímž jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se podle tohoto zákona a stanov společnosti na jejím řízení, jejím zisku a na likvidačním zůstatku při jejím zrušení s likvidací.

Citované ustanovení je ustanovením definičním – definuje akcii/zaknihovanou akcii tím, že vymezuje její pojmové znaky. Taková definice není u pojmenovaných cenných papírů v českém právu nijak neobvyklá. Tak podle § 2 odst. 1 zákona č. 190/2004 Sb., o dluhopisech (dále jen „dluh. z.“), je dluhopis cenný papír nebo zaknihovaný cenný papír, vydaný podle českého práva, s nímž je spojeno právo na splacení určité dlužné částky odpovídající jmenovité hodnotě jeho emitentem, a to najednou nebo postupně k určitému okamžiku, a popřípadě i další práva plynoucí ze zákona nebo z emisních podmínek dluhopisu. Podle § 2417 odst. 1 zákona č.  89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) je skladištní list cenný papír, se kterým je spojeno právo požadovat vydání skladované věci. Podle § 2582 odst. 1 o. z. je náložný list cenný papír, se kterým je spojeno právo požadovat na dopravci vydání zásilky v souladu s obsahem náložného listu. Ne vždy ale zákon pojmenovaný cenný papír definuje. Není tomu tak např. u opčního listu, zemědělského skladního listu, směnky a dalších. V takových případech zákon stanoví „pouze“ náležitosti příslušného cenného papíru. Náležitosti však zákon stanoví i u definovaných cenných papírů.

Pro akcii stanoví náležitosti zákon o obchodních korporacích v § 259 a 260. V této souvislosti si položme otázku, zda bude „dluhopis“, se kterým nebude spojeno právo na splacení určité dlužné částky, dluhopisem? Bude „skladištní list“, se kterým nebude spojeno právo požadovat vydání skladované věci, skladištním listem? A tak bychom mohli pokračovat dál.

Je ovšem třeba připomenout, že v některých případech sám zákon umožňuje vydat pojmenovaný cenný papír, se kterým sice je spojeno právo, které jej charakterizuje, ale vlastník má možnost volby, zda uplatní právo charakterizující cenný papír nebo jiné inkorporované právo. Tak např. podle § 33 odst. 1 dluh. z. je s vyměnitelným dluhopisem spojeno právo na jeho výměnu za jiný dluhopis nebo jiné dluhopisy anebo právo na jeho výměnu za akcii nebo akcie téhož emitenta. Výměnné právo může být uplatněno namísto práva na splacení dluhopisu. I ve vyměnitelném dluhopisu je tedy inkorporováno právo na splacení určité dlužné částky, jeho vlastníku se ale dává na výběr, zda namísto tohoto práva nezvolí jiné inkorporované právo – právo vyměnit dluhopis za jiný dluhopis či za akcii.

Podle mého přesvědčení z toho, že zákon vymezil pojmové znaky akcie, plyne, že bude-li některý z pojmových znaků u „akcie“ chybět, nepůjde o akcii,[2] stejně jako nebude-li s dluhopisem spojeno právo na splacení dlužné částky, nepůjde o dluhopis. Tím jsou podle mého názoru vytyčeny meze, za které nelze při odebírání práv spojených s akcií jít.

Setkávám se často s názorem, že otázka možnosti odebírání práv, která akcionářům přiznává zákon, je otázkou kogentnosti či dispozitivnosti úpravy, která akcionářům určitá práva přiznává. S tímto názorem souhlasím potud, že se bez dalšího uplatní tam, kde je určité právo zákonem přiznáno akcionářům nad rámec práv, jejichž inkorporování do akcie je jejím pojmovým znakem jako jednoho z pojmenovaných druhů cenných papírů. Tak tomu bude např. u práva akcionáře, aby společnost učinila veřejný návrh smlouvy na odkoupení akcií, přijme-li valná hromada rozhodnutí o omezení převoditelnosti akcií. Možnost odejmutí tohoto práva bude nepochybně nezbytné posuzovat z toho hlediska, zda je toto ustanovení kogentní nebo dispozitivní. Vzhledem k tomu, že jde o úpravu, která je určena k ochraně menšinových akcionářů, a že jeho odnětí lze považovat za rozporné s dobrými mravy,[3] závěr by, podle mého soudu, zněl, že toto právo akcionářům (bez jejich souhlasu) odejmout nelze. U definičních ustanovení zákona ale s rozlišením na to, zda jde o ustanovení kogentní či dispozitivní, nevystačíme. Vždyť podle platné právní úpravy to, že je určité ustanovení kogentní, ještě vždy neznamená, že odchylné ujednání zákon postihuje neplatností, a že tedy takové ujednání nemůže mít zamýšlené právní účinky.[4]

Jakmile ale odebereme akcionářům právo podílet se na řízení společnosti nebo právo na dividendu či právo na podíl na likvidačním zůstatku, přestává být akcie akcií, neboť neodpovídá definici akcie. Teoreticky by – podle okolností – mohla být „akcie“, do které nebude inkorporováno některé z práv, která do ní podle její definice inkorporována být mají, nepojmenovaným cenným papírem (bude-li splňovat podmínky § 515 o. z.) či jinou listinou opravňující k výkonu práva. U akcie však takový postup není možný, protože akciová společnost je v § 243 z. o. k. definována (a zase ta definice) jako společnost, jejíž základní kapitál je rozvržen na určitý počet akcií, a naplnit základní kapitál nepojmenovanými cennými papíry nepochybně možné není – společnost, jejíž základní kapitál by byl rozvržen na jiné cenné papíry než akcie, by nebyla akciovou společností.[5] Z uvedeného podle mého názoru plyne, že akcionářům nelze odejmout některé z práv plynoucích z § 256 odst. 1 z. o. k., snad s výjimkou případů, kdy takovou možnost sám zákon připustí, čímž vlastně prohlásí i akcii, které bylo odňato konkrétní právo, jehož odnětí připouští, přes jeho nedostatek, za akcii. Jak ale řešit situaci, kdy stanovy upraví zvláštní druh akcií, kterým odejmou některé z práv, jehož inkorporace je pojmovým znakem akcie? Nebude taková akcie akcií? Soudím, že tomu tak není. Nelze-li takové právo akcii odejmout bez toho, že by přestala být akcií, bude do akcie inkorporováno bez ohledu na to, že je stanovy odňaly. 

Právo podílet se na řízení společnosti

Jak shora uvedeno, zákon o obchodních korporacích v § 256 odst. 1 spojuje s akcií právo podílet se na řízení společnosti, na jejím zisku (ne už na jiných vlastních zdrojích) a na likvidačním zůstatku. V dalších ustanoveních pak upravuje některá práva, jejichž prostřednictvím se realizuje právo podílet se na řízení společnosti, a přiznává akcionářům i některá další práva nad rámec práv prohlášených za práva definující akcii. Která práva lze považovat za práva umožňující akcionáři podílet se na řízení společnosti? Patří sem především právo účastnit se valné hromady, jejímž prostřednictvím se akcionáři na řízení společnosti podílejí (i když, jak uvádím dále, zákon vytváří určitý, byť velmi omezený, prostor pro výkon práva podílet se na řízení společnosti i mimo valnou hromadu). Na valné hromadě pak akcionář vykonává právo podílet se na řízení společnosti především hlasováním a podáváním návrhů a protinávrhů. K tomu, aby se mohl kvalifikovaně rozhodnout, jak uplatní hlasovací právo či jaký návrh podá, pak slouží právo na vysvětlení. 

a) Právo účastnit se valné hromady

Obecné právo akcionáře podílet se (podle zákona a stanov) na řízení společnosti lze, jak shora uvedeno, rozčlenit na řadu dílčích práv, kterými akcionář toto právo realizuje. Patří sem především právo účasti na valné hromadě jako právo poskytující akcionáři platformu, kde může právo podílet se na řízení společnosti realizovat. Právě na valné hromadě může akcionář vykonávat další práva potřebná k tomu, aby se mohl podílet na řízení společnosti. Pouze na valné hromadě může akcionář (na rozdíl od společníka společnosti s ručením omezeným) uplatnit právo požadovat informace, resp. vysvětlení (záležitostí týkajících se společnosti nebo jí ovládaných osob, je-li takové vysvětlení potřebné pro posouzení obsahu záležitostí zařazených na valnou hromadu nebo pro výkon jeho akcionářských práv na ní), hlasovací právo a právo podávat návrhy a protinávrhy. Všechna uvedená dílčí práva, vykonávaná na valné hromadě, jsou součástí práva podílet se na řízení společnosti. Z uvedeného, podle mého názoru, plyne, že akcionáři nelze trvale odejmout právo účasti na valné hromadě, přiznané mu v § 353 odst. 1 z. o. k. (akcionář je oprávněn účastnit se valné hromady…), a že tedy ani nelze vydat akcie, do kterých toto právo není inkorporováno. Odnětím tohoto práva by bylo akcionáři odejmuto právo podílet se na řízení akciové společnosti, neboť jinde než na valné hromadě příliš prostoru k výkonu tohoto práva nemá. Další práva, přiznaná všem akcionářům a vykonávaná mimo valnou hromadu, se řízení společnosti významně netýkají.

Odejmutím účasti na valné hromadě by tedy akcionáři bylo současně prakticky odňato právo podílet se na řízení společnosti, snad s jedinou výjimkou – práva domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, které může akcionář vykonat, i když se valné hromady nezúčastní. Toto právo však má do určité míry zvláštní charakter, když představuje nejen prostředek individuální ochrany práv akcionáře, ale je i nástrojem kontroly zákonnosti (v širším slova smyslu) přijatých rozhodnutí valné hromady, když z jiných důvodů než pro rozpor se zákonem, dobrými mravy a stanovami platnost usnesení valné hromady napadat nelze.[6]

Mám za to, že bude-li akcionáři ze všech práv, sloužících k rea­lizaci práva podílet se na řízení společnosti, ponecháno pouze právo domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, fakticky mu bude právo podílet se na řízení společnosti odňato. Nehledě ani na to, že při odnětí možnosti požadovat (pouze na valné hromadě) informace, by bylo pro akcionáře hodně obtížné kvalifikovaně se rozhodnout, zda návrh na vyslovení neplatnosti konkrétního usnesení valné hromady podá.

Za součást práva podílet se na řízení společnosti sice lze považovat i právo podat akcionářskou žalobu, to však nepřísluší všem akcionářům, ale pouze akcionářům kvalifikovaným. Nejde tedy vlastně o právo spojené s akcií v pravém slova smyslu, ale o další právo, které vzniká akcionáři nabytím poslední akcie potřebné k tomu, aby se stal kvalifikovaným akcionářem, popřípadě uzavřením dohody s jinými akcionáři o společném uplatnění tohoto práva. Totéž platí pro právo kvalifikovaných akcionářů vynutit si svolání valné hromady nebo zařazení určité záležitosti na pořad valné hromady. A také pro právo požádat dozorčí radu o přezkoumání výkonu působnosti představenstva – i toto právo však má spíše smíšenou povahu, když jeho účelem je kontrola činnosti představenstva – její výsledky však mohou být podkladem pro uplatnění práva na svolání valné hromady či zařazení určitého bodu na její pořad.

Pokud by tedy bylo akcionáři odňato právo účastnit se valné hromady, došlo by k vyprázdnění obsahu jeho práva podílet se na řízení společnosti takovou měrou, že by toto právo fakticky vykonávat nemohl, a chyběl by tedy jeden z pojmových (definičních) znaků akcie.

Tomu, že zákon o obchodních korporacích považuje právo účasti na valné hromadě za zásadně neodejmutelné, nasvědčuje i to, že toto právo, resp. jeho výkon, sám (až na několik výjimek) akcionářům, kteří závažným způsobem porušili stanovené povinnosti, neodnímá, jak to činí u některých jiných práv inkorporovaných do akcie. Ač v řadě případů odnímá akcionářům některá práva spojená s akcií, resp. zakazuje jim jejich výkon (ať z důvodu konfliktu zájmů, nebo jako sankční opatření), právo zúčastnit se valné hromady odebírá (spolu se všemi dalšími majetkovými i nemajetkovými právy) jen jako důsledek tak závažného porušení práva, že je třeba buď odejmout akcionáři, který se takového porušení dopustil, všechna akcionářská práva s tím, že toto odnětí je jen předstupněm zbavení postavení akcionáře (§ 526 ve vazbě na § 537 a násl. z. o. k.), nebo že je třeba vnutit osobám, které takové porušení připustily, akcie upsané v rozporu se zákonem a odnětím práv akcionáře je donutit ke splacení jejich emisního kursu (§ 299 odst. 2 z. o. k.). I v těchto případech však zůstávají (dočasně) odejmutá práva, včetně práva účasti na valné hromadě, do akcie inkorporována, a jakmile vlastníci těchto akcií splní vkladovou povinnost či akcie nabudou jiné osoby, mohou tato práva uplatňovat. 

b) Hlasovací právo a další práva vykonávaná na valné hromadě

V souvislosti s možností odejmout akcionářům zákonem přiznaná práva je snad nejvíce diskutovanou otázkou, zda lze akcionářům odejmout hlasovací právo nad rámec výslovně upravený zákonem, tj. zda lze vydat jiný druh akcií bez hlasovacího práva než akcie prioritní, popřípadě investiční. Právě tím, že zákon výslovně upravuje vydání akcií bez hlasovacího práva, jen je-li toto odnětí kompenzováno přiznáním přednostního práva na podíl na zisku, jiných vlastních zdrojích či likvidačním zůstatku, popřípadě právem na odkup akcie, se často argumentuje (argumentum a contrario) pro závěr, že jiný druh akcií bez hlasovacího práva vydat nelze. Nemyslím si, že tento argument je přesvědčivý. Prioritní akcie mají v českém právním řádu tradici, řada společností je vydala a v jejich výslovné úpravě v zákoně o obchodních korporacích lze spatřovat především respektování jejich existence. Pokud pak jde o investiční akcie, zákon jim hlasovací právo neodnímá, pouze umožňuje jejich odnětí, ve vazbě na specifické podmínky kolektivního investování a bez přímé vazby na právo odkupu – toto právo mají i investiční akcie, kterým hlasovací právo odňato není.

Hlasovací právo (které je, jak shora uvedeno, součástí práva podílet se na řízení společnosti) přiznává akcionářům výslovně § 353 odst. 1 z. o. k., který normuje, že akcionář je oprávněn účastnit se valné hromady a hlasovat na ní. Jiné než prioritní akcie bez hlasovacího práva však zákon o obchodních korporacích nezakazuje (jak to činí u akcií úrokových); to ovšem ještě nedává jistotu, že zákaz nelze dovodit výkladem. Pro možnost vydání zvláštního druhu akcií bez hlasovacího práva však lze argumentovat i tím, že právní úprava práv a povinností společníků není věcí statusu akciové společnosti. Tato úprava se nedotýká postavení akciové společnosti, ale právě jen práv a povinností jejích akcionářů. K tomuto závěru se přihlásil i Nejvyšší soud, když ve stanovisku sp. zn. Cpjn 204/2015 uzavřel, že „ust. § 777 odst. 4 z. o. k. se nedotýká statusových otázek, jako např. vymezení jednotlivých orgánů obchodních korporací a jejich působnosti, rozhodování orgánů (tj. zejména svolání, usnášeníschopnosti, hlasovacích většin, osvědčování rozhodnutí veřejnou listinou) atd.“ Úprava práv a povinností společníků tedy není úpravou kogentní z důvodu statusu a případný zákaz vydání akcií bez hlasovacího práva by bylo nutné dovodit, pouze byl-li by dán některý z dalších důvodů kogentnosti tohoto ustanovení, anebo pokud by se jím odnímalo společníkům některé z práv, která patří k pojmovým znakům akcie. Proti obecnému závěru, že vydání akcií bez hlasovacího práva porušuje dobré mravy, veřejný pořádek či ústavní principy, lze argumentovat především tím, že je na rozhodnutí každého nabyvatele akcií bez hlasovacího práva, zda takové akcie upíše či koupí – učiní-li tak dobrovolně, lze v tom stěží spatřovat rozpor s dobrými mravy či veřejným pořádkem. Takové nabytí lze považovat za vzdání se práva, které zákon nezakazuje. To samozřejmě neznamená, že by v jednotlivých případech, vzhledem ke konkrétním okolnostem, nemohlo být vydání akcií bez hlasovacího práva v rozporu zejména s dobrými mravy.

Poněkud jiná situace by mohla nastat při změně druhu akcií, neboť k takovému rozhodnutí se vyžaduje kromě většiny hlasů přítomných akcionářů také souhlas alespoň tříčtvrtinové většiny hlasů přítomných akcionářů vlastnících akcie, jejichž druh má být změněn, a druh akcií tedy lze změnit i proti vůli některých vlastníků tohoto druhu akcií. Tady však lze argumentovat tím, že přehlasovaní akcionáři mají právo podat návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady např. pro jeho rozpor s dobrými mravy, a domáhat se tak soudního přezkumu mravnosti přijatého usnesení. Kromě toho mají akcionáři, kteří pro přijetí usnesení nehlasovali, podle § 335 odst. 1 z. o. k. právo, aby od nich společnost akcie, kterých se změna druhu týká, odkoupila.[7] Toto právo sice není zcela rovnocenné právu zamezit změně druhu podílů, které mají společníci společnosti s ručením omezeným, neboť vnucuje akcionáři volbu mezi tím, zda ve společnosti setrvá přes provedenou změnu, či ze společnosti odejde (nemůže tedy změně zabránit jako společník společnosti s ručením omezeným), je však nepochybně poměrně silným prostředkem ochrany práv společníka. Vydání akcií bez hlasovacího práva není ani v rozporu s § 256 odst. 1 z. o. k, neboť jím nedochází k odnětí práva akcionáře podílet se na řízení společnosti, ale jen k jeho modifikaci stanovami, tedy k určitému jeho oslabení.[8] To ale uvedené ustanovení výslovně umožňuje, když stanoví, že akcionář má právo podílet se na řízení společnosti „podle tohoto zákona a stanov“, a připouští tedy modifikaci práva podílet se na řízení společnosti nejen zákonem, ale i stanovami. Vydáním akcií bez hlasovacích práv tedy samo o sobě nedochází k eliminaci jednoho z pojmových znaků akcie – práva podílet se na řízení společnosti.

K tomu je ještě možné dodat, že obdobného efektu, jakého lze dosáhnout odnětím hlasovacího práva, lze dosáhnout i vydáním zákonem výslovně upraveného zvláštního druhu akcií s násobnými hlasovacími právy, jejichž vydáním lze hlasy ostatních akcionářů „naředit“ tak, že váha jejich hlasů je téměř nulová.[9] K tomu P. Čech a P. Šuk[10] uvádějí (v poměrech společnosti s ručením omezeným), že význam i jen jediného hlasu společníka se projeví např. ve chvíli, kdy společníci, s jejichž podílem bude spojeno mnohonásobně více hlasů než s podíly ostatními, budou mít sistována hlasovací práva nebo se k jejich hlasům nebude podle rozhodnutí soudu přihlížet.

Této argumentaci nelze upřít určitou relevanci. Co ale bude důsledkem takového stavu? Akcionáři, kteří doposud nemohli ovlivnit výsledek hlasování valné hromady, protože neměli dost významný podíl na hlasovacích právech, tuto možnost získají – s výjimkou těch, kteří budou vlastnit akcie bez hlasovacích práv. V praxi ale bude taková situace nepochybně spíše výjimečná. Stav, kdy mají akcionáři sistováno hlasovací právo, nenastává často, a to, že se na takové výjimečné situaci nebudou podílet akcionáři, kteří mají akcie bez hlasovacích práv, není podle mého soudu dostatečným důvodem pro nepřípustnost vydávání akcií bez hlasovacích práv, a to tím spíše, že se vesměs hlasovacího práva dobrovolně vzdali. Pokud by pak nastala situace, že by všichni akcionáři s hlasovacími právy nemohli z nějakého důvodu hlasovací právo vykonávat, nastává stejná situace, jako když společnost vydala pouze kmenové akcie a všichni akcionáři jsou v prodlení se splněním vkladové povinnosti – ta situace je řešitelná. Ze všech uvedených důvodů proto dospívám k závěru, že vydání jiných než prioritních akcií bez hlasovacího práva je možné.

Umím si také představit, že odebrání hlasovacího práva, resp. vydání akcií bez tohoto práva, může být za určitých okolností účelné. Potřebují-li např. zakladatelé rozvíjející se společnosti získat prostředky na další rozvoj, aniž by se museli vzdát části svého vlivu ve společnosti, a domluví se s osobami, které jsou si vědomy potenciálu společnosti, nemají zájem zasahovat do jejího řízení a jsou ochotny do společnosti investovat s předpokladem, že v určitém časovém horizontu se jim vložené prostředky násobně vrátí zpět, jsou akcie bez hlasovacích práv velmi vhodným řešením.

Učiníme-li ale závěr o možnosti vydat akcie s odebranými (dílčími) právy podílet se na řízení společnosti u hlasovacího práva, které je jen jedním z dílčích práv, jejichž prostřednictvím uplatňuje akcionář svůj vliv na řízení společnosti, je třeba si položit otázku, jak je to s ostatními dílčími právy sloužícími k témuž účelu, tj. s právem na vysvětlení a s právem na podávání návrhů a protinávrhů.

Soudím, že právo na vysvětlení, stejně jako právo na účast na valné hromadě, akcionářům odebrat nelze. Možnost uplatnění tohoto práva je jedním z předpokladů pro využití práva na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, které (stejně jako právo podat akcionářskou žalobu), podle mého soudu, akcionáři není možné odebrat. Zakládá-li zákon právo akcionářů domáhat se soudní ochrany společnosti (a ochranu práv společnosti lze považovat i za ochranu třetích osob – věřitelů společnosti) či soudní ochrany svých práv, bylo by odnětí takového práva v rozporu s veřejným pořádkem. Uplatnění práva na vysvětlení je rovněž významné pro rozhodování akcionáře, jak bude uplatňovat další práva, která má na valné hromadě, a jeho odejmutí by přinejmenším kvalifikované rozhodování akcionáře podstatně ztížilo, ne-li znemožnilo.

Za dosti spornou považuji otázku možnosti odnětí práva podávat návrhy a protinávrhy. Na jedné straně lze argumentovat stejně jako při odnětí hlasovacího práva – jde pouze o jedno z dílčích práv sloužících k realizaci práva podílet se na řízení společnosti, a jsou-li ostatní dílčí práva ponechána, nedojde k odnětí práva podílet se na řízení společnosti, ale pouze k jeho modifikaci. Na druhé straně ale lze argumentovat tím, že právo podávat návrhy a protinávrhy je významným nástrojem kontroly akcionářů nad činností voleného orgánu, který valnou hromadu svolal. Přikláním se proto k závěru, že obecně platný závěr u tohoto práva učinit nelze a že bude vždy třeba zkoumat, zda jeho odebrání není v rozporu s dobrými mravy, popřípadě s veřejným pořádkem.

Závěrem je třeba uvést, že pokud by mělo být odebráno současně více práv vykonávaných na valné hromadě a sloužících k výkonu práva podílet se na řízení společnosti, bude vždy nutné zvažovat, zda – poté, co byla tato práva odebrána – vůbec akcionáři fakticky nějaké právo podílet se na řízení společnosti zůstalo – jen samotné právo účasti na valné hromadě k tomu podle mého názoru nestačí. 

Právo na podíl na zisku (jiných vlastních zdrojích) a na podíl na likvidačním zůstatku

Dalšími základními právy akcionářů inkorporovanými do akcie jsou právo na podíl na zisku a na podíl na likvidačním zůstatku. Podíl na zisku akcionáři podle mého soudu zcela odejmout nelze – je právem inkorporovaným do akcie podle její definice, a patří tedy mezi základní práva akcionářů, která je možné dle zákona a stanov modifikovat (… podílet se podle tohoto zákona a stanov…), nikoli však vyloučit. To ale podle mého názoru nebrání tomu, aby byl výkon práva na podíl na zisku odložen, ať již stanovením toho, že akcio­náři nebudou po určitou dobu pobírat zisk, nebo stanovením, že si akcionáři nakumulovaný zisk rozdělí až v likvidačním zůstatku.

Naproti tomu lze podle mého soudu vyloučit právo akcionáře na podíl na jiných vlastních zdrojích. Toto právo neplyne z definice akcie, ale zákon vychází z toho, že jiné vlastní zdroje lze mezi akcionáře rozdělit (srov. § 40 odst. 1 a § 350 odst. 1 z. o. k.). Není-li právo na podíl na jiných vlastních zdrojích právem, po jehož odnětí by akcie nenaplnila definici pojmenovaného cenného papíru a zákon jeho odnětí nezakazuje, může být důvod pro nemožnost odnětí dán pouze ve vazbě na konkrétní okolnosti případu.

Obdobný závěr jako u práva na podíl na zisku je možné zřejmě učinit (se stejným odůvodněním) ve vztahu k podílu na likvidačním zůstatku. V této souvislosti však je nutné se vypořádat s ust. § 38 odst. 3 z. o. k., podle kterého lze v zakladatelském právním jednání vyloučit použití ust. § 37 odst. 1 z. o. k. určující – v obecné rovině –, že při zrušení obchodní korporace s likvidací má kaž­dý společník právo na podíl na likvidačním zůstatku. Je tedy třeba rozhodnout, které z ustanovení upravujících podíl na likvidačním zůstatku (§ 38 odst. 3 ve vazbě na § 37 odst. 1 a § 256 odst. 1 z. o. k.) je ustanovením speciálním, tj. zda je § 38 odst. 3 z. o. k. ustanovením umožňujícím vydávat akcie bez podílu na likvidačním zůstatku. Přikláním se k názoru, že speciálním ustanovením je § 256 odst. 1 z. o. k. Plyne to především z toho, že zvláštní úprava má zásadně přednost před úpravou obecnou, a dále z toho, že kdyby tomu tak nebylo, neměla by výslovná úprava inkorporace práva na podíl na likvidačním zůstatku do akcie smysl – to, že toto právo je do akcie inkorporováno – nevyloučí-li to stanovy –, by plynulo již z obecné úpravy práva na podíl na likvidačním zůstatku. Ust. § 38 odst. 3 ve vazbě na § 37 odst. 1 z. o. k. lze proto podle mého soudu využít jen u těch obchodních korporací, kde zvláštní úprava jejich využití neznemožňuje. 

Závěrem

Jak tedy zní odpověď na otázku, zda lze akcionářům odebrat zákonem přiznaná práva? Nejvýstižněji by se to dalo vyjádřit – jak která a jak kdy. 

Příspěvek byl součástí programu XXV. Karlovarských právnických dnů. 

Autorkou článku je doc. JUDr. Ivana Štenglová.

 

---